Ve skříni by se asi našly dva až tři modely, které by stálo za to oprášit a vyvézt za kulturou. Avšak světlo světa spatřily ještě v dobách mého bezstarostného mládí. Ne, že bych se již považovala za starou vykopávku, avšak ani motýl by se nenasoukal zpět do kukly, v níž prodělal svůj přerod. A nalejme si čistého vína, ženu po dvou porodech a třech dětech jen stěží narvete do pouzdrových šatiček velikosti S, zejména když její poprsí (nejen) vlivem laktace zvětšilo svůj objem o několik čísel. Takže ano, nemám v čem jít. A rejpaly typu "no jo, zase ty ženské vrtochy" musím upozornit, že se v mém případě jedná o skutečný stav nouze!
Už si ani nepamatuji, kdy naposled jsem vyrazila za kulturou. Návštěvu představení Štístka a Poupěnky a dalších podobných dětských akcí nepovažuji za důvod házet se do gala. I proto, že na nich figuruji spíše coby chodící spižírna a převlékárna v jedné osobě. Takže ze mě po většinu času stříká pot všemi směry.
Nezbylo mi tudíž nic jiného, než vyrazit na nákupy. Tento fakt více vadil mně, než manželovi. Ovšem do momentu, než jsme odcházeli asi z osmého obchodu a já stále nenašla oděv lichotící mé postavě. A o botách nemluvě. Ještě v pátek byl můj výlet do Prahy v ohrožení, ale nakonec se dílo podařilo. Večer jsem samou radostí nemohla usnout, uspala mě až četba knihy.
Budíček v 6:20 jsem považovala za pomstu od dětí, které věděly o mém dnešním odchodu. Nejen, že se přihlásily o slibované palačinky, takže jsem v 6:30 musela vstát a usmažit je. Celé dopoledne se navíc neustále hádaly, bouchaly a následně potřebovaly výhradně maminčinu náruč. V poledne se dosti hlasitě hlásily o oběd a v momentě, kdy nastal čas obléknout se, abych nezmeškala autobus, syn za mnou jezdil na autíčku jako ocásek a jedna z dcer potahovala, že chce jet se mnou. O to víc mé srdce prahlo po svobodě a emocionálním restartu. Celá natěšená jsem doslova hypnotizovala hodiny a asi dvacet minut do odjezdu autobusu stála připravena v šatech. A pak přišla paniky. Co si mám vzít přes ně? Při nákupní horečce jsem počasí podcenila. Venku zima, já na sobě letní šaty na ramínka a ve skříni pouze tenké kardiany nebo sportovní svetry. Touha po teple nakonec zvítězila nad designem, zapnula jsem mikinu a vyrazila do víru velkoměsta.
Cesta ubíhala docela rychle. Jen v metru mě zaujal mladý pár objímající se na nástupišti. Všimli jste si někdy, jak náročné je loučení dvou zamilovaných, když si před políbením musejí sundat roušku? Těžká to doba pro romantická gesta!
V divadle se mi dostalo hezkého přivítání. U vstupu stála "ostraha" a hlídala, zda všichni příchozí použili dezinfekci a na ústech mají roušku. A jakožto zkušená žena jsem zamířila na dámy. Přeci jen přede mnou bylo dvou hodinové představení. Stejnou myšlenku dostal i další osoby něžného pohlaví. Ta fronta byla nekonečná a já se smutně dívala na pánské toalety, které zely prázdnotou. Po dvanácti minutách jsem spokojeně usedla na své sedadlo ve čtvrté řadě a netrpělivě čekala na začátek.
Třikrát zazvonil zvonec a po deseti minutách přede mnou stanul Karel Roden! Chápete to? Šla jsem na muzikál s Monikou Absolonovou v hlavní roli a vůbec mě nenapadlo nastudovat si další obsazení. A najednou asi tři metry vzdušnou čarou přede mnou stanul můj velký herecký idol. Jakmile před námi diváky stanuli na pomyslném balkóně bok po boku a mávali nám, nemohla jsem pozdrav neopětovat, podobně jako mnozí další. A Karel Roden se na mě usmál a zamával mi. Nebudu lhát, měla jsem hodně blízko k srdeční zástavě. Na pár chvil se ze mě stala puberťačka vzhlížející k pěveckému a hereckému idolu, toužící po byť jen jediném pohledu a ten se uskutečnil!!!
Konec představení doprovázely slzy na všech frontách. Jednalo se totiž o derniéru muzikálu Evita ve Studiu Dva, tudíž dojetí herců a zpěváků zapůsobilo i na nás diváky a hlavně ženy řvaly jak želvy, včetně mé maličkosti. Přepadl mě i splín. Kolik snů a plánů jsem měla coby teenager a kam je čas všechny odvál. A protože ještě nepatřím do starého železa, slíbila jsem si, že se pokusím si některé sny ještě splnit. Díky mateřství všechny mé plány zůstaly uloženy v šuplíku zapomnění a počínaje letoškem se krok za krokem pokouším najít sebe samu. Ženy-matky, sněte a hlavně uskutečňujte svá vroucná přání. A budete-li vytrvalé a alespoň na chvíli zapomenete na ostatní, nakonec dosáhnete všeho, po čem toužíte. A že realita bude mnohdy odlišná od snu (ať už v dobrém či špatném smyslu slova), to je hold život. Lepší zkusit štěstí, než na sklonku života smutně vzdychat. Já například loni na podzim absolvovala kurz pro neherce v divadle ABC a cítila jsem se na chvíli svobodná. Netoužím stát se divadelní či filmovou stár, ale část mého já si přeje být součástí něčeho uměleckého.
Odpolední program s odchodem z divadla však nekončil. Čekala mě interaktivní výstava České televize spolu s manželem a dětmi, které mě vítaly, jako bych se po roce vrátila z Afghánistánu. Syn se ode mě nehnul na krok a v šest večer naše ratolesti opouštěly budovu se slzami v očích, že si chtějí ještě hrát. Rozptýlil je až hrací koutek v nedaleké restauraci a po večeři a příjezdu domů se mi podařilo se nepozorovaně vyplížit z bytu a vyrazit na vínko s kamarádkou. Už po dvou decích vínka jsem se cítila velmi lehce. Mé tělo už nevydrží to, co dřív.
V jedenáct jsem uléhala unavená do postele s ambicí sepsat své dnešní nevšední zážitky, avšak po dvaceti minutách pozorování kurzoru mi došlo, že mám v hlavě prázdno a rozhodla se jít spát. Statečně jsem bojovala až do půl druhé a věřte, že synův pláč v 6:30 mě trýznil. Dnešek hold budu muset nějak přežít. Tak to dopadá, když matka po dlouhé době vyrazí na tah a ještě několik dní se z toho vzpamatovává (emocionálně a hlavně fyzicky). Avšak včera to skutečně stálo za to a budu doufat, že zase brzy vyrazím do divadla a tentokrát rozhodně ne sama!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat