Jmenuji se Zuzana a jsem docela obyčejná ženská. Od dětství jsem měla hlavu v oblacích a oči zabořené do knih. Miluji příběhy, hlavně ty, co napsal sám život. K tomu neodmyslitelně patřila i láska k psaní. Nejprve šlo o pokusy básnického charakteru (jako malá jsem, dle slov mé mámy, napsala neskutečnou báseň o smrti - dodnes mě mrzí, že se někde ztratila a já nemohula posoudit, zda byla tak hlubokomyslná) a později, na střední škole, mě uchvátily delší příběhy. Při dvouoborovém studiu na vysoké škole již však nebyl čas na tvůrčí práci a postupem času mi ani knihy již nepřinášely zvláštní potěšení. Nástupem do práce se mé priority změnily. To vše jen do chvíle, než mi gynekolog oznámil tu radostnou novinu: "Gratuluji, maminko, čekáte dvojčata."
Během těhotenství mě napadlo, že bych svým dcerkám mohla vést podrobný deník o všedních i nevšedních zážitcích a pokrocích. Od prvního dne jsem tedy poctivě zapisovala každodenní události. Čas plynul, zápisků ubývalo a ke dvěma holčičkám, Vendulce a Beátce, přibyl kluk jako buk - náš malý Péťa. Jesli jsem někdy myslela, že péče o dvojčata byla vysilující, v jeho případě mi mnohdy hlavou proběhla myšlenka holky byly oproti němu zlaté.
První rok v roli trojmámy utekl rychleji, než jsem si přála. Najednou se blížily šesté narozeniny mých princezen a já si uvědomila, že všechna rodinná dobrodružství upadají v zapomnění a hlavně, že už nemám čas věnovat se rodinnému deníku. A proto vznikl tento blog.
Přestože jsem ho hodlala spustit příspěvkem o prvním nezapomenutelném porodu, život mi ukázal, že ne všechny budoucí texty vzniknou plánovaně. I proto, až se začtete do jednotlivých příspěvků, uvidíte, že některé z nich jsou plné emocí. Pocity hrdosti, radosti a štěstí se střídají s nářkem, hlasitými vzdechy nad těžkým osudem v roli mámy, s voláním o pomoc nebo prosbou o radu či názor. I přesto doufám, že mě za to všechno nebudete soudit příliš tvrdě.
Mateřství je jízda na horské dráze. Jednou nahoře, jednou dole. Spousta slz a zoufalství, probdělých nocí, okamžiků radosti, smíchu a hrdosti. Tři děti jsou dar. A já si to každý den uvědomuji.
Píšu, protože mě to baví a hlavně, chci zaznamenat důležité okamžiky z rodinného života bez cenzury. Život každému z nás přináší do cesty spousty příběhů a já se s nimi snažím vyrovnávat po svém. Buďte tedy shovívaví.
Přeji příjené čtení!
Žádné komentáře:
Okomentovat