Dnešní ráno bylo poněkud speciální. To, že mě manžel při odchodu do práce vzbudil, raději ponechám stranou. Avšak poté, co se vzdálil, se bytem rozhostilo naprosté ticho. Musím přiznat, že jde u nás o jev zcela ojedinělý. I proto jsem si ho vychutnávala plnými doušky a to tak důkladně, že jsem opět usnula.
A najednou ke mně přicupital syn s vážnou debatou, že má levé ouško pokažené. Zprvu mi nedocházelo, co tím myslí, až poté, co si ho promačkával, mi došlo, v čem je problém. Odmalička si totiž dudlá palec levé ruky a u toho si mne pravé ouško. Má ho tudíž měkké a poddajné. Dokonce ho umí vyboulit a takto vytvarované mu i zůstane, dokud jej nevrátí do původního stavu. Až budou shánět protagonistu se zvláštními boltci, asi ho tam přihlásím. Moje vysvětlení, že má ouška v pořádku, překvapivě zabrala a začal se dožadovat snídaně.
Bylo po idyle, nastal stereotypní každodenní program - vaření, krmení a venčení. Ale hold jíst se musí a pro klid doma je nutné nechat dítě vyběhat. Cestou na hřiště si synek nesl svůj malý bagr za radlici a vysvětloval mi, že ho učí chodit.
A právě na hřišti pohoda skončila úplně. Chvíli se houpal, pak nabíral kamínky do náklaďáku a nakonec znuděně chodil z jedné strany hřiště na druhou a vzdychal, že chce domů. Je třetí den bez svých velkých sester a evidentně mu chybí. Ani jízda na odrážedle ho neuspokojila a něco málo před jedenáctou hodinou se hlásil o oběd. A protože "jedno dítě, žádné dítě", já využila situace a po delší době (nepočítám-li občasné běhání, tak po čtyřech dnech lenošení) jsem si zaposilovala. Domácí trénink má opravdu něco do sebe. Zůstal po mně jen mastný flek!!!
Po osvěžující sprše mě čekal lahodný lehký oběd, pár minut relaxu a následná cyklovýprava do obchodu (musela jsem vrátit nevyužitou elektrickou pumpičku a poohlédnout se po slušivých šatičkách pro naše dvě školačky). Vše se s úspěchem podařilo, avšak stálo mě to veliké přemáhání, neboť syn se dožadoval koupě nového auta. Vycházela jsem z obchodu zpocená snad úplně všude a při pohledu na oblohu mě zamrazilo v zádech. Honily se mraky a dle synova výrazu šlo do tuhého. Začal doslova panikařit. Lehce fouklo a on se hystericky schovával za mně a křičel, že chce domů. Jenomže jak posadit na kolo zmítající se dítě? A protože jsem od jakživa diplomat, dostal na výběr. Buď půjde hóóódně dlouho pěšky anebo nasedne a dostaneme se domů rychlostí blesku. Při slově blesk se opět roztřásl, takže jsem ho prostě drapla, připoutala a vyrazila směr domov. Z kola seskočil jak laňka a ve vteřině lomcoval vchodovými dveřmi, jako by mu za zadkem hořela koudel.
Doma dostal nový hrající autobus (původně ho měl dostat k svátku, ale ve všem tom zmatku s covidem-19 a dvěma neukočírovatelnými předškoláky se mi datum 29. června tak nějak vykouřilo z hlavy) a odpoledne strávil se sousedovic dětmi.
No a protože tatínek dnes nocuje jinde, syn se vykoupal, navečeřel a v 19:15 usnul u pohádky. Tak nějak přicházím k zjištění, že bez manžela ty denní (a hlavně večerní) rituály zvládáme daleko lépe, než za jeho přítomnosti. A jak to chodí u vás doma? Platí u vás pravidlo "ve dvou se to lépe táhne"?
Žádné komentáře:
Okomentovat