Je tomu přesně téměř rok, co mé dcery strávily poprvé celých sedm dní u babičky na prázdninách. Tehdy nás však s manželem nečekala žádná romantika, nýbrž rozsáhlá rekonstrukce dětského pokojíčku - rozebrat stávající nábytek, vymalovat, sestavit nábytek nový a vytvořit pro tři děti plně vyhovující prostředí na spaní, hraní a učení se. Dnes dcerky opět odcestovaly na Moravu a já si už nemalovala vzdušné zámky, čím ten "volnější" čas zaplním. Přeci jen, dvou a půl letý syn občas vydá za dva, pusu nezavře do doby, než jde spát a jeho neustálé "a ploč" už mi také začíná lézt na nervy. V duchu toužím po jediném, trochu zvolnit, užít si to jedno dítě ("žádné dítě") a večer relaxovat.
Hned ráno (v 9 hodin) tedy vyprovázíme děvčata a otce ke garáži, pomáháme naložit věci do auta a chystáme se do města na kafíčko, resp. já se chystám. Syn se začíná vztekat, že chce jet taky autem za babičkou a ani můj pokus nalákat ho na hřiště nevychází. Už jen čekám, kdy sebou flákne o zem. Tatínek odjíždí s úsměvem na rtech (on mi to peklíčko snad i přeje) a mně nezbývá, než malého miláčka posadit za krk a zkusit ten smutek rozchodit. Po sto metrech se uklidňuje a těší se na kolotoč. Blýská se na dobré časy. Byť se 14 kg za krkem, ale aspoň nemusím chodit do posilovny. Po zatočení, sklouznutí a zhoupnutí synek zjišťuje, že se nudí, když si nemá s kým hrát, a tak vyrážíme na nákup. Lednice zeje prázdnotou, je nutno doplnit zásoby.
Avšak zatímco já prahnu po ovoci a zelenině, synátor se jak hladová saň vrhá na mléčné pochutiny, u regálu se "zdravou výživou" hází do košíku kukuřičné sýrové dinosaury a zatímco já hledám potřebné koření, donáší mi POLOTOVAR (u nás zakázané slovo) - svíčkovou s knedlíkem. Vědomí, že bych mu tu svíčkovou musela sama uvařit, mě přivedlo k ráznému kroku a výjimečně mu výběr odsouhlasila. Jakmile do košíku hodí jablečné fruko, spokojeně odchází k pokladně. Zde tropí další scénu, neboť si chce pochovat vysněného plyšáka (jeho výběr se pokaždé mění) a já ho nenechala. Rychle ukládám nákup, sbírám body (nikdy se mi nedaří nasbírat potřebné množství, aby si všechny tři děti přišly na své, musela bych živit regiment vojáků) a vyrážím k zastávce.
Po důkladném studiu jízdního řádu mi vyšlo, že buď potáhnu syna i nákup pěšky, anebo počkám dvacet minut na autobus. Plán B se mi jeví jako jednodušší. Za tu dobu syn snědl celý rohlík, hrst kukuřičných dinosaurů a dožaduje se i termixu, který mu však odmítla dát, takže se opět vzteký Naštěstí přijíždí autobus. A protože už je veliký kluk, sám mi kupuje lístek a následně se rozbíhá až úplně dozadu na nejposlednější sedadlo. Takže on sedí a já stojím v uzounké uličce s narvaným batohem a taškou a těším se, až vystoupíme. Domů jde po svých a první, o co se hlásí, je oběd. Dvacet minut odolávání končí ohřátím krabičky, kterou slupl na posezení.
Já vyprala dvě pračky, pověsila prádlo a rozhodla se vyrazit na kolo, koupit pumpičku na bazén a odpoledne strávit s knihou na balkóně. Pumpičku měli jen elektrickou. Nejprve jsem váhala, zda není zbytečná, avšak vidina rychlého nafouknutí mi zatemnila mozek a já ji vzala. Stejně jako vanilkovou zmrzlinu, kterou měl syn slíbenou. Doma si synek sedl ke stolu a baštil zmrzku, já vybalila pumpičku a těšila se na rychlou akci. Jenže ouvej, kabel nebyl určen do normální zásuvky, takže jsem se napila, sedla na podlahu a svými ústy začala nafukovat ten obří ovál, za neustálé palby dotazů od syna.
„Mami, už můžu?“ Zjišťoval každou chvíli.
„Ne, musíš vydržet.“
Najednou mi zvoní telefon, volá manžel. Já uvítala přestávku, před očima mi zářila snad celá hvězdná obloha. Syna na pár vteřin pouštím z očí a najednou koukám, uvolnil ventilek u bazénu a to, co jsem nafoukla, postupně vyfukuje. Hovor s mužem tedy rychle ukončuji a pokračuji v rozdělané práci. Dílo se povedlo, bazén byl připraven, už jen nanosit kýble s vodou a hotovka. Ani nevím, kolik jich bylo. Syn se spokojeně čvachtá, já si beru pití, knihu a doufám v pohodičku.
„Mami, potšebuju čůlat!“
Vykonal potřebu, já se posadila, pro jistotu mu ještě oloupala jablíčko a donesla vodu, aby náhodou nedostal hlad či žízeň.
„Mami, já ci kakat.“
Opět zcela trpělivě vyčkávám, utírám mu zadeček, splachuji bobek a opět usedám k četbě.
„Mami, potšebuju... “
„Ne, nepotřebuješ nic,“ přerušuji ho. „Čvachtej se, nebo půjdeš domů.“
Další pokus o četbu.
„Mami, já ci domů.“
A ve mně už se vaří krev. Po osušení ho vpouštím do bytu, jdu pověsit prádlo a slyším:
„Mami, já ci hamat.“
Slupl dvě ovocné kapsičky, zajedl to kukuřičnými křupkami, kouskem jablka a že chce opět do bazénu. Donesla jsem kbelík horké vody, svlékla ho, namočila si nohy a s knihou v ruce zkusila štěstí podruhé.
„Mami, já ci domů.“ Přečetla jsem půl stránky!
„Jestli teď odejdeme, už ti teplovou vodu nenapustím“
„Jo.“
A tak vylézá, obléká se a že půjdeme na hřiště. Je 16:45, už snad budeme ve stínu, proč ne. Na písku ho to baví jen chvíli a že chce houpat. Stojím na sluníčku, modlím se za mráček a houpu.
„Mami zastav.“
„Proč?“
„Plotože si musím pldnout.“
Dostávám záchvat smíchu, zastavuji houpačku, syn nadzvedá zadek, pár vteřin soustředění a prd. Po chvíli slyším, že si prdí vesele dál, naštěstí již nepotřebuje zastavit houpačku.
„Mami, já ci domů.“
A tak se balíme a vyrážíme k domovu. Výhoda toho, že člověk nemusí přemlouvat další dvě děti k odchodu.
„Můžu do bazénu?“
„Ano, můžeš, ale co jít raději do teplé vany?“
„Tak jo.“
Doma se svlékl, já mu napustila teplou lázeň, vzala si knihu a že budu dohlížet s literaturou v ruce.
„Mami, já ci kakat.“
Vykakal se a usedl opět do vany.
„Mami, já ci kakat.“
„Nedělej si ze mě legraci. Opravdu?“
„Jo.“ A opět vykakal bobek.
To se zopakoval ještě asi třikrát. A když už se zcel vyprázdnil, ozvalo se:
„Já ci ven.“
S takovou tu knížku snad nikdy nedočtu! A tak jsem ho vytáhla, osušila, oblékla. Najednou slyší sousedovic holčičku. A když už je na balkóně ten bazén, vymáchá se v něm. Nejprve i s kraťasami a následně nahatý. Očistu završuje teplou koupelí ve vaně (voda naštěstí ještě nevychladla), vydatnou večeří u které poukazuje na „důežitou ifolmaci“ (důležitou informaci) v mých poznámkách, ačkoli nemám ani tucha, o čem to hovoří, a v 18:53 usíná na gauči u pohádek.
Nemám odvahu přemýšlet nad zítřejším programem. Ale něco mi říká, že mě žádný odpočinek rozhodně nečeká!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat