Dlouho očekávaný den nastal. Spousta rodičů od poloviny spásně vzhlížela k 1. září. A nejinak tomu bylo i v naší domácnosti. Letošní "prázdniny" z mého pohledu trvaly déle, než by bylo zdrávo a podepsalo se to na nás všech. Čas vysvobození se blížil rychlostí slimáčí a já každý den škrtala okýnka v kalendáři jako voják končící misi v Afghánistánu. Během léta jsem si mnohokrát připadala jako velitel hulákající různé povely a snažící se vycvičit svěřence k poslušnosti.
Ráno mě zcela výjimečně nevzbudily děti, ale budík. Hold si na tento fakt budu muset opět nějakou dobu zvykat. Zvuk jindy nelahodící mému sluchu odzvonil začátek školního roku mých dvou prvňaček a já vyskočila z postele jako laňka. Nervy pracovaly na plné obrátky, nebyl čas zahálet. Chtěla jsem svým holkám připravit nezapomenutelný den, ačkoli mně se můj první den na ZŠ z paměti vykouřil. Začínám si čím dál tím víc myslet, že spíše my rodiče přisuzujeme tomuto milníku zvláštní důraz.
Zkulturnila jsem sebe, vzbudila všechny tři děti slovy "hola hola, škola volá" (sama jsem tuhle hlášku nesnášela, ale zvyk je železná košile a nutkání bylo silnější než já), včetně manžela, jemuž už asi 3x zvonil budík. A postupně je všechny donutila vykonat všechny naše ranní rituály. K nim přibyl i jeden nový - česání pod taktovkou maminky. Doposud dcerky vykonávaly tuto pro ně neoblíbenou činnost samy. Vždy ji doprovázely peprnou průpovídkou, tudíž bytem téměř denně zněly výhružky, že pokud se neupraví, použiju holící strojek. Přestože bych jim to NIKDY neudělala, efekt vyřčené hrozby fungoval dokonale. Dnes, v tak významný den, muselo být téměř vše dokonalé. A holky kupodivu poslušně seděly a nechaly si vytvořit na hlavě účes hodný módního stylisty. Dokonce se poslední dva měsíce musejí oblékat stejně, tudíž se hned z rána rvali jako koně o ponožky, neboť zrovna dvoje stejné prostě ve skříni nenašly. Ještě že šaty jsem jim koupila stejné.
V 7:20 všichni členové rodiny stáli u dveří, až na mámu, která polonahá pobíhala po bytě a házela do kabelky potřebné propriety - mobil (pro fotodokumentaci), roušky (pro všechny případy), pití (aby ji manžel mohl vzkřísit, kdyby se nervově zhroutila), klíče od bytu a samozřejmě kapesníčky (až bude dojetím brečet). A během balení se současně soukala do silonek a šatů. V 7:27 pak vznikla památná fotografie školaček a jejich bráchy s batůžky (v případě holek spíš s mega batohy) na zádech.
Cestou do garáže nervozita rodičů stoupala. Čím blíže jsme se pak autem blížili ke škole, tím více tatínek těkal očima a neustále vzdychal nad dopravní a hlavně parkovací situací. Já naopak netrpělivě hypnotizovala hodinky, abychom náhodou hned první den nepřišli pozdě. Zaparkovat u parku plného pávů byl fakt hloupý nápad. Děti se okamžitě rozprchly a dohonit je v lodičkách se ukázalo být zcela nemožné. Naštěstí měsíce vojenské praxe nesly ovoce. Hlasitý povel "k noze" zafungoval, všichni tři přiklusali a kupodivu byli stále čistí.
Před školou už se tvořily davy. Vedle monotónního šumu občas zaznělo "ty vole" nebo "ty píčo" a já jen lapala po dechu, co nás do budoucna všechno čeká. Vím, že bych coby budoucí kantorka neměla býti zděšena ze slovního vyjadřování teenagerů. Bohužel vzhledem k šestileté sociální izolaci jsem jaksi odvykla konverzacím podobného typu.
Při vstupu do 1. C mě oslepila záře fotoaparátů. Teprve po chvíli se mi podařilo zaostřit pohled na mé dcerky. Hrdinně jsem se prodrala před katedru, abych taktéž způsobila mžitky před očima nově příchozím. Holky byly značně rozladěné, že musí sedět odděleně, brzy se však s přísedícími skamarádily.
Během proslovu paní učitelky nastalo ve třídě hrobové ticho, které využil syn, aby mi sdělil: "Mami, já už chci domů." Dělala jsem, že ho neslyším. Jeho žádost nabírala na hlasitosti. Mezi tím přednesl dojemnou řeč pan ředitel a místostarosta, jehož především zajímalo, zda se děti do školy těšily. K překvapení všech se nezvedla pouze jedna ruka. Hošík se veřejně přiznal, že se mu sem vůbec nechtělo. Což pobavilo všechny přítomné dospělé. Legrace pokračovala i nadále. Děti dostaly za úkol po vyzvání přijít před tabuli, najít svou fotografii a přiřadit ji k jmenovce. Za odměnu obdrželi "Pamětníček prvního vstupu do školy", v němž se mohly dočíst, že školní docházka bude trvat od roku 2020 až do roku 2029. Jim zatím nedochází hrůznost faktu, na rozdíl od nás rodičů, kterým přeběhl mráz po zádech. Ihned nám v paměti vytanula vlastní zkušenost s českým vzdělávacím systémem a litovali naše potomky.
Synek se konečně dočkal. Paní učitelka se rozloučila se slovy, jak se těší na další školní den, rozdala dětem (včetně našeho malého rušitele) bonbón a my mohli jít domů. Trvalo, než se nám podařilo prodrat se davem. Jestli je kdokoli z nás nositelem covidu-19, tutově půjdeme do karantény hromadně. Byli jsme doslova tělo na tělo.
Cestou k autu mi jedna z dcer do ruky vrazila aktovku, že je na ni těžká (co bude dělat, až do ní dostane svačinu a učebnice se sešity nemám ani ponětí) a zajímala se o jediné: „Mami, půjdeme na hřiště?“ Vzhledem k počasí a psychickému vyčerpání rodičů se jí dostalo odmítavé odpovědi a pochopila, že dnešním dnem se všechno mění.
A co by to bylo za významný den bez řádné oslavy? Takže nejn, že se podával slavnostní oběd aneb zbytky ze včerejška, ale přiťukli jsme si i bublinkami.
Tak na zdraví všem (nejen) prvňáčkům a hlavně rodičům, které čeká neskutečná jízda!
Žádné komentáře:
Okomentovat