Jsou dny, které není třeba zapisovat do naší rodinné kroniky. Ačkoli i v nich lez najít určité ponaučení. Třeba to, že všechny dny nejsou úplně stejné. A i když si mnozí stěžujeme na stereotyp, v každém našem konání najdeme malinkaté odchylky.
No a pak jsou dny, kdy se ptáte sami sebe, proč jste ráno vůbec vstávali z postele? Nedávné psychologické studie uvádějí (ne, nehrabe mi, ale i já občas potřebuji radu psychologa a za jeden rozhovor chtějí takový obnos, že se raději samovzdělávám), že bychom se právě v těchto chvílích měli zaměřovat na otázku, "jaké pozitivní důsledky může mít to těžké, co momentálně prožíváme?" a také "co se na tom můžeme naučit?" Tak tedy pojďme analyzovat a najít pozitiva!
Když jsem po desáté uléhala do postele, běželo mi hlavou, zda jsem to neměla risknout. V 0:45 už jsem svého rozhodnutí nelitovala. Syn s pláčem přišel do ložnice, rozvalil se do MÉ postele a začal neskutečný travelling na ploše 180 x 200 cm. Celou noc jsem spíše bděla a několikrát jej zachraňovala, aby nezahučel dolů. V 7:50 se ke mně synek přitulil se slovy, že chce už vstávat.
Po příšerné noci bylo nutno zkulturnit se. Osprchovala jsem se, namalovala se, abych venku nestrašila náhodné kolemjdoucí, k snídani si udělala tři vajíčka se spoustou zeleniny a v devět vyrazila se synkem do města. A proč jet autobusem, když se můžeme projít, že?
Syn mi opět spokojeně seděl za krkem, až posledních tři sta metrů šlapal po svých. Jak torpédo vlétl do pekařství a dožadoval se tvarohového koláče. Během přátelského rozhovoru s paní prodavačkou sahám do batohu pro peníze a ejhle, nenacházím. Ano, myslíte si správně, vyrazila jsem do města bez peněz. Díky bohu mi ze známosti dala koláček na sekeru s příslibem, že ještě dopoledne účet vyrovnám. A jelikož jsem u sebe neměla ani floka, vzala jsem syna opět za krk a šlapala stejnou cestou zpět domů s vědomím, že znovu do města pojedu jedině autobusem.
Kousek od domu mě však napadl nápad. Nač se trmácet na zastávku, pojedeme na kole. Doma jsem se celá převlékla, do batohu dala peníze (dvakrát jsem si to raději zkontrolovala), napila se, neboť jsem si sebou do města nevzala ani vodu, vytáhla kolo z kolárny a chystala se usadit syna na sedačku. A jak byl nedočkavý, rozběhl se ke mně, zakopl o batoh, kam jsem právě schovávala klíče, bradou se zarazil o mé koleno a kousl se do jazyku. Takže ukrutný řev, něžné objetí, studené pití a během chvíle naštěstí seděl v sedačce a my vyráželi.
U supermarketu jsem zaparkovala kolo, syn rychlostí blesku seskočil ze sedačky a vrhnul se na cizího pejska. Tedy poté, co se slušně zeptal, jestli si ho může pohladit. Vyrovnala jsem sekeru v pekařství (syn dostal dárek - malý skateboard a asi s ním dnes půjde i spát), vyzvedla jsem balíček v lékárně, v obchodě nakoupila a vyrazila domů. Jen co jsem šlápla do pedálů, nohy mi zdřevěněly a docházela energie. Po půl kilometru mě čekal kopec, v ten moment se zdál být vysoký jako Mont Everest. V polovině jeho délky jsem zbaběle slezla z kola, lapala po dechu a marne hledala kyslíkovou masku. Když mi zmizely mžitky pred očima, pocítila jsem obrovskou žíteň a toužila po vodě, která bohužel ležela na dně batohu. Ale zcela upřímně, nebyla síla zaparkovat kolo, syna odpoutat, sundat, vybrakovat nákup, následně jej zase zpět naskládat, napít se, někam vecpat láhev, syna posadit, připoutat a opět jet. Rozhodla jsem se raději umřít žízní a z posledních sil se doplazit domů, než se vysilovat zbytečnými pohyby navíc. Pozdě jsem litovala, že jsem si nekoupila nějakou sváču ve městě! Asi po tři sta metrech tlačení kola a nošení těžkého batohu na zádech jsem opět nasedla a rychlostí šneka dojela před dům.
V bytě nákup skončil v lednici a já ve sprše. Rychlý pohled do zrcadla mě utvrdil, jak hloupý nápad ráno bylo malování obličeje. Od dnešního dne jedinně na přírodno!!! A jak tak usedám na gauč, abych si na chviličku odpočinula, dochází mi jedna důležitá věc. Ano, jela jsem do města kvůli balíku a zelenině, ale potřebovala jsem si též vybrat potřebnou hotovost. Tomu říkám den blbec!!!
A tak jsem uvařila oběd, zblajzla na posezení čočkovo-quiniové karbanátky s okurkovým salátem ve snaze udržet si alespoň zdravou živostprávu, když už dnes tak (ne)dobrovolně sportuji. Poté jsem vzala dvou tisícovku a šla si na nedalekou benzinku koupit časopis a coca-colu na zítřejší cestu na Moravu. U pokladny jsem se omluvila za malý nákup a velký peníz, ale zřejmě jsou na to zvyklí.
A teď mi upřímně poraďte, jaká pozitiva si mám z dnešní story vzít??? Snad jen, že díky vlastní hlouposti mám místo odpočinkového dne za sebou další sportovní výkon hodný medajle "inteligentní matka roku".
Je mezi vámi někdo, kdo na tom dnes byl ještě hůř, než já???
Žádné komentáře:
Okomentovat