Jak jsem se stala trojmámou

Dokud člověk nemá dítě, nevnímá, jak ten čas neúprosně letí. Teprve s vlastním potomkem si uvědomuje skutečnou hodnotu života. Jako by to bylo včera, co jsme s přítelem, dnes již manželem, vedli první debatu ohledě rodičovství. Psal se konec srpna roku 2013.

„Co kdybychom začali pracovat na dítěti?“ zeptal se mě asi týden po návratu z Paříže. 

Trochu mě tou otázkou zaskočil.

„Teprve jsme se zasnoubili a ty už chceš dítě?“

„Všem okolo trvá minimálně půl roku, než se jim podaří otěhotnět.“

Co se na tento argument dá říci? Snad jen jediné:

„Tak jo, proč ne. Určitě to bude i náš případ, nač se stresovat." 

Ne, že bych o mateřství nikdy neuvažovala, avšak zatím jsem si chtěla užívat svobody.

Pár týdnů poté jsem se začala cítit horzně vyčerpaná. A k únavě se brzy přidalo podivné pnutí kůže na břiše. Při pohledu do zrcadla mi nepřišlo, že bych se za posledních pár týdnů nějak zakulacovala. Ba naopak, jedla jsem méně. Myšlenku na těhotenství jsem okamžitě zahnala. To přeci není možné. Jaká je pravděpodobnost, že by se nám zadařilo hned na poprvé? Červíček hlodal a zakoupený těhotenský test mi ukázal, že je na čase navštívit odborníka. Druhá čárka na něm sice prosvítala jen lehce, ale vyšetření se již nedalo odkládat.

Ve středu 2. října jsem se vydala zaregistrovat ke gynekologovi. 

„Co pro vás můžu udělat?“ ptal se mě při vstupu do ordinace.

„Pane doktore, jdu na preventivní prohlídku a hlavně mám podezření, že jsem těhotná." 

„Tak si odložte a já vás vyšetřím. Dnes se s vámi snad roztrhl pytel.“

„Co prosím?“ nechápu jeho narážku. Ale svlékám se, ať to mám rychle za sebou. Nesnáším všechny ty nástroje, co do mě vždy strkají.

„Za dopoledne jste už asi třetí údajná gravidní.“

Napětí v ordinaci by se dalo krájet. Doktor mi dělá výtěr, pak i ultrazvuk a tváří se podivně. Chvíli něco datluje do počítače a potom povídá:

„Zatím na ultrazvuku není nic vidět. Je možné, že jde o vskutku rané stádium těhotenství, anebo už o potrat a krvácet začnete co nevidět. Objednejte se u sestřičky na kontrolu za čtrnáct dní a potom uvidíme.“

 

Ty dva týdny mi přijšly jako věčnost. Ve středu 16. října sedím opět v čekárně, bolí mě žaludek, srdce mám až v krku a potím se jak prase. Doktor mě opět důkladně vyšetřuje a je mlčenlivější než posledně. Prohlíží si mě nějak podezřele dlouho.

„Tak je to jasné,“ povídá. „Gratuluji, maminko, čekáte dvojčata.“

„Co… Cože? To jako vážně?“ Na chvíli úplně ztrácím řeč.

„Nemůžete se plést?“ Třese se mi hlas a mám dojem, že během pár vteřin omdlím. To je snad zlý sen a já se z něj brzy probudím. 

„Zatím se ale nijak neplašte,“ mluví ke mně z dálky lékařův hlas. „Ještě není nic jisté, je taky možné, že to jedno z embryí nezvládne.“

Jeho slova mě vrací do reality.

„Jak to myslíte? Jako že samo zmizí?“

„To se hold občas stává. Další kontrolu si dáme za čtrnáct dní a uvidíme, jak se všechno bude vyvíjet.“

 I přes všechny možné těhotesnké obtíže se mi v květnu roku 2014 narodily dvě zdravé holky (podrobnosti o porodu najdete zde: https://denik-trojmamy.blogspot.com/2020/05/jak-jsem-se-stala-dvojmamou.html?m=1).

První rok s dcerami bych popsala jako naprostou dobu temna. Dny plynuly a já neměla ponětí, zda je pondělí nebo pátek. Charakterizovala bych toto období následovně:

1. Čas jsem měřila jen skrze data, kdy se musím dostavit do pediatrické poradny.

2. Ze zapisování údajů ohledně vypitých mililitrů obou holek, počtu počůraných plen a množstí stolice mi šla hlava kolem.

3. Nastala pro mě naprostá sociální izolace.

4. Spánkový deficit narůstal (přes den pro mě bylo zcela nemožné usnout a v noci mi byl dopřín jen trhaný odpočinek - po hodinách).

5. Zažívala jsem psychický teror (časté kontroly v poradně, povinnost dokrmovat dle tabulek, tudíž jim mléko teklo i ušima a nejednou vyzvracely téměř celou vyputou dávku a spousta dalšího).

6. Neměla jsem dostatek času na jídlo, což vedlo k večerním nájezdům na lednici a tvorbě nadbytečných tukových zásob (s nimi bojuji dodnes).

Seznam by mohl být vyčetpávající, avšak vedle negativ převažovala pozitiva: 

- s manželem jsme měli každý jedno dítě na mazlení, svou vlastní kopii

- od peřinky jsme dcery připravovaly na fakt, že se musí naučit dělit, ať už o hračky nebo o pozornost

- nedokážu ani slovy popsat pocit, když mezi nimi proběhla první interakce

- všechna ta prvenství (první úsměv, hlasový projev, otočení přetočení se, žvatlání a spousta dalšího

Sousedé i známí se nás neustále vyptávali, kdy přibude další do rodinného klanu. A s otevřenými ústy zírali, když zjistili, že na dalšího potomka je dávno zaděláno. V když listopadu roku 2017 přišel na svět (podrobný zápis naleznete zde: https://denik-trojmamy.blogspot.com/2020/11/jak-jsem-se-stala-trojmamou.html), stala se ze mě trojmáma na plný úvazek. Co vám budu popisovat, je to neskutečná jízda, ale nelituji rozhodnutí odložit svůj nudný a prázdný život a obohatit (nejen) sebe samu o tak živé a inteligentní tvory, jakými jsou naše tři děti.