Léto je v plném proudu, všichni dovolenkují, sportují a já se rozhodla také obléknout dres a vyrazit do ulic. Snad i proto, že dcerky odjely k babičce, manžel je více v práci než doma a synovi ta samota taktéž nesvědčí, mě napadlo zpestřit si dopoledne. A protože domácí fitness už mě zcela neuspokojuje, volání dálek a zkouška vlastní kondice zvítězily nad leností a stereotypem.
A protože nejsem žádné béčko, bylo mi jasné, že motivace k dobrým výkonům začíná u pořádného technického zázemí. Sportovní hodinky už nějaký ten pátek téměř nesundávám z ruky. Dnes je více než trendy zkoumat, kolik kroků člověk za den udělá a následně analyzuje případné odchylky. Já, jakožto velký milovník čísel, si údaje zpřehledňuji zásadně v grafech a čím více barev použiju, tím lépe. Krize nastává v době marodění mých drahých dětí a o karanténě kvůli covidu-19 ani nemluvě. Málem mě manžel nechal dovézt do blázince, neboť jsem graficky zpřehledňovala každé zakašlání všech tří dětí, každou ušitou roušku a samozřejmě všechny ty cesty k popelnici s odpadky a zpět.
Po uvolnění jsem oprášila kola a nutila jsem děti jezdit. Bohužel, po pár výletech mi došlo, že cyklisty z nich nevychovám, vzhledem k ohromné antipatii k fyzické námaze po těch 66 dnech nicnedělání. A hlavně, kdo by měl chuť posouvat své limity, když jeho hlavní měřící přístroj hned před domem prostě vypověděl službu.
A proto, když už jsem se odhodlala ztrapnit před vlastním dítětem, bylo nutné sehnat vhodnou a hlavně funkční aplikaci na běhání. A že jich je vskutku požehnaně. Ani prase by se v nich nevyznalo. Nakonec mi pomohlo staré dobré rozpočítávadlo: U potoka roste kvítí říkáme mu petrklíč, na koho to slovo padne, ten musí jít z kola pryč. A bylo vymalováno. Stáhla jsem si apku, oblékla fosforově růžový dres, kdy by mě náhodou chtěl někdo přehlédnout, synka posadila na odrážedlo, v bezpečné vzdálenosti od domu spustila měřič a rozběhla se mírným klusem. Po pár metrech za zády slyším:
„Mami, co to je?“ Syn zkoumal ploštici v trávě.
„To je brouček, prosím tě, pojeď.“
„Jé, autobus,“ zvolal a rozjel se přímo do silnice, tak tak jsem ho zahnala na chodník.
Po dvě stě metrech začal protestovat, že mu utíkám a že chce hamat. A protože mi bylo jasné, že jeho doprovod bude něco stát, namotivovala jsem ho výbornou sváčou, co si u stromu na lavičce po necelých dvou kilometrech dá. Argument zabral, rozjel se a až na dvě menší pauzy na pití dojel do cíle. Nutno podotknout, že mi ty přestávky přišly vhod. Kapacita plic nějak nestačila, úplně se mi vybavily stavy, v jakých mě učitelé nacházeli po doběhnutí patnáctistovky s tím rozdílem, že se nedostavilo to příšerné píchání v boku. Ale to jen z toho důvodu, že místo běhu jsem spíše vyklusávala. I tak jsem chvílemi připomínala spíše kapra na suchu lapajícího po kyslíku, který se mu ne a ne dostat, než běžkyni s doprovodem.
Jakmile synek spatřil strom s lavičkou, způsobně zaparkoval své vozidlo na stojánek, helmu položil na stůl, pro maximální pohodlí si zul boty a začal se dožadovat svačiny, jako by vůbec nesnídal. Já naopak uvítala, že se můžu na chvíli posadit a oddechnout si po tom sportovním výkonu. Jenže jak jsem tak chládla a vítr z polí foukal, naskočila mi husí kůže a usoudila, že je čas vrátit se zpátky.
Cesta domů se vlekla daleko pomaleji. Jednak já měla problém se po té dvaceti minutové pauze dostat zpět do tempa, do toho syn neustále skuhral, že už nemůže, že má v botě písek nebo kamínek a nakonec zase skuhral, že má hlad. Jakmile jsme minuli moji pomyslnou startovní čáru, ukončila jsem měření v aplikaci a zjistila, že místo běhu mi zaznamenávala jízdu na kole. Ale víte co, mávla jsem nad tím rukou, šťastná, že syn docela spolupracoval, nemusela jsem ukončit běh předčasně a nést ho za krkem domů, uběhla jsem přes tři a půl kilometru a cítila se skvěle a hlavně, mám opět co analyzovat a kreslit do grafu. A o to tady přeci jde, no ne?
Takže sportu zdar a příště zas a třeba i lépe!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat