Synátor se v šest ráno vzbudil s brekem, takže celý byt byl dnes opravdu časně na nohou. Zpočátku jsem si tu hromadu času užívala. Málokdy se stává, abych dcery o půl sedmé vytáhla z postele. Snídaně pro děti, sváča do boxíků, dokonce i já se v klidu najedla. Takže manžel mohl na pohodu o čtvrt na osm vstát a odvézt holky před školu. Dopolední program se z počátku jevil jasně - kromě běžných domácích prací (sklidit prádlo ze sušáku, vyprat dvě pračky, uklidit byt a uvařit oběd) nějak smysluplně zabavit syna. Jenže jeho více zajímalo jídlo, než utírání prachu a vysávání mu přišlo moc namáhavé. A tak se z něj stal gaučový povaleč, sledující "cars colours" na youtube. Já nenápadně hypnotizovala hodiny a chtěla posouvat ručičku na dobu, kdy za sebou zaklapnu dveře a vyrazím do Prahy k doktorovi.
Můj čas nadešel. Cesta MHDčkem mi utíká, díky četbě knížky. Je fajn relaxovat, aniž by mě kdokoli nebo cokoli rušilo. Na kliniku jdu svižně, abych si vyslechla, že jsem konečně uschopněna nosit těžké nákupní tašky (a hlavně běhat kolem dětí a také za dětmi). Celá šťastná stojím na ulici, z nebe padá sníh a lehce mrholí. Sundávám roušku a vdechuji výfukový odér, spolu se studeným vzduchem. Cítím se blaženě.
Najednou mi zvoní telefon, volá manžel a nadšeně mi sděluje, jak si úžasně popovídal s třídní učitelkou našich dcer a že pro mě kamkoliv přijede. S díky odmítám, ale on se nenechává odbýt. Přeci se nebudu zbytečně vystavovat pobytu v MHD, zvláště, když je venku tak hnusně. Nechávám se přemluvit. Už cestou na Václavské náměstí mě jímá hrůza, neboť na metro musím pomalu klusat, aby se děti kvůli mně v autě nepotily. Usedám na sedadlo a pípne mi SMSka, že čekají na Letňanech. Polil mě pot. Už? To si teda pěkně počkají. Rychle odepisuji, že jsem teprve nastoupila do metra. Číst se mi nechce, na Florenci posílám zprávu, zda syn nespí a na Ládví už vidím fotku spícího miláčka. Začínám být nasraná!
S vyplazeným jazykem dojdu k autu, do kufru dávám bundu a tašku s nákupem a usedám na sedadlo spolujezdce.
Otáčím se na zadní sedadlo, zdravím dcery a házím vražedný pohled na úplně vychlámaného manžela.
„Ty seš naštvaná?" Diví se mému výrazu.
„Jo, jsem."
„A
proč?“
Než
stihnu odpovědět, zezadu se ozve:
„Mami,
já mám hrozný hlad.“
Kdybych
mohla vraždit pohledem, náš chlebodárce je na místě mrtev už asi desetkrát.
„Jedeme
domů,“ zavelím.
„Tak
já pro tebe přijedu a ty se tváříš takhle?“ Stále nic nechápe můj vyvolený.
„A
tebe to překvapuje?“ Lehce zvyšuji hlas a slzy se mi derou do očí. „Já od šesti
od rána lítám jak hadr na holi a těším se, že náš kluk usne večer u pohádek a nebudu
muset číst dětem před spaním a místo toho mě čeká dlouhý večer? Ale neboj se, jedeme
domů, já si zalezu do ložnice a budu si dělat své a děti jsou jen tvoje.“
Pišta
Hufnágl by se zamyslel, uznal svou chybu a snažil by se usmířit si mě. Manžel?
Ten korunuje své dílo:
„No
to těžko, já mám dnes online výuku turečtiny.“
Teď
už je mi úplně jedno, že mám v zádech naše tři miláčky.
„To
si ze mě děláš prdel, ne?“
„Nedělám,“
řehtá se muž. „Vždyť je úterý!“
A
já vzdávám jakoukoli hrdost a brečím jak želva.
„Tati,
máma brečí?“ Ozve se ze zadního sedadla.
„Ano.“
„A
proč?“ Dcerka se začíná smát. „Máma mi říkala, že i dospělí občas brečí.“
Chvíli
je ticho a já se snažím držet emoce na uzdě.
„Tati,
ale tebe jsem ještě brečet neviděla.“
Jsme
doma. Opouštím auto, otvírám garáž, beru si z kufru věci, holkám beru
aktovky a jdu jen tak ve svetru domů. Je mi úplně jedno, že prší, že je mráz.
Jsem tak nasraná a tudíž rozhicovaná, že i kdyby bylo mínus dvacet, budu mít
dojem, že je mi vedro.
Proč?
Proč já?
PS:
Myslíte, že by mi bylo lépe s Pištou Hufnáglem? Nejsem si tím úplně jistá.
Ale právě v podobných momentech si říkám, že zase nastala chyba v metrixu a doufám, že viník bude po zásluze potrestán! Protože já už byla potrestána dostatečně.
Žádné komentáře:
Okomentovat