Po dlouhé době volný večer, rozhodla jsem se ho strávit zcela relaxačně. Chvíli u knížky a nakonec u zcela nového seriálu, s nímž jsem to táhla skoro až do půlnoci.
„Aoj mami, doblé láno,“ přicupital synek úderem šesté hodiny.
„Dobré ráno, zlatíčko, pojď se ke mně ještě na chvíli přitulit.“
„Hele, co mám,“ strkal mi před obličej svůj polštář s hasiči. Jak večer usnul na gauči, nestihl si všimnout, na čem bude spát, takže jej ráno čekalo milé překvapení. A protože máma se nedívala, jak měla slepené oči, plácl mě polštářem do obličeje, abych se probrala.
V 6:15 mě donutil vylézt z postele a připravit snídani. Vafle s povidly slupl dřív, než jsem si stihla udělat těsto na ultra zdravé banánové lívance. Dožadoval se ochutnávky a stěží mi nechal polovinu porce. Načež slezl ze židle, stoupl ke skříni a prohlásil:
„Etě italouly.“
„Nebudu ti teď po snídani dávat kukuřičné dinosaury,“ snažila jsem se ho přesvědčit.
Protože je však kupuji zřídka, rozhodl si je vybrečet. Po očku sledoval maminčinu reakci. Ta se nijak netvářila, tudíž přiložil pod kotel a vzteky se válel po zemi tak důrazně, až se hlavou praštil do otevřených dvířek a srdceryvně se rozvzlykal. Když dcery procházely obdobím vzdoru, nedokázala jsem si představit, že by projevy mohly být ještě horší, teď zcela jistě vím, že můžou. Mateřská náruč je lék na vše a abych ho trošku zabavila, vydali jsem se schladit na balkón. Vodou z bazénu se nám podařilo zalít naši malou zahrádku i sousedovic túje. Na odpolední koupačku bylo vše nachystáno.
„Mami, já ci jet metlem,“ prosil mě svými malými ručičkami a mně nezbylo než si ho posadit za krk a odtáhnout ho ihnet poté, co jedno metro odjelo. Při čekání na odvoz do Ikei se synek rozhodl, že chce ještě vidět metro a prostě se vydal směrem, odkud jsme před chvílí přišli. Horko těžko se mi ho dařilo přemluvit. Napomohl mi přijíždějící autobus s obrázky. Celý natěšený naskočil, posadil se a cestou vykládal, jak si půjde hrát. U toho vypil polovinu vody v lahvičce a snědl celé jablko. Asi aby ho u hraní si nerušilo kručení v bříšku.
Na eskalátoru se málem rozplácl, jak pospíchal a jakmile stoupl na pevnou zem, rozběhl se celý dychtivý hledat hračky. A že jich po cestě bylo. Nejvíce času strávil u mašinek. Příchod tatínka pro mě byl vysvobozením.
„Tatííí,“ vrhl se mu do náruče a ihned ho odtáhl zpět k vláčkům. A protože se odmítl posadit do košíku, střídavě jsem ho nesla v náručí, naháněla mezi regály (hrozně rád na mě v obchodě dělá baf a má dojem, že se dobře bavím) a nakonec mi usedl za krk. S radostí jsme opouštěli budovu.
Dobře posilněni obědem v OC Černý Most jsme vyrazili domů. Manžel se těšil na ledovou kávu a pohodičku. Tu měl, zatímco já nosila kýble s vodou do bazénu a obskakovala synka, který neustále něco potřeboval. Knihu jsem se tentokrát neodvážila vytáhnout. Nakonec jsem si oblékla plavky, plácla sebou do příjemně teplé vody a hrála si na vodní válku - stříkacími pistolemi jsme se polévali. Musím uznat, že jsme se bavili oba dva a nakonec i všichni tři, když už se otec zvedl z gauče.
Ve vodě nastala nuda, bylo nutno vymyslet novou zábavu. Tatínek si opět lehl před televizi a my se synem z dětského pokojíčku udělali setkání všech vozidel. Potřebovala jsem zkompletovat polo rozebraná autíčka a on mi ochotně pomáhal. Nakonec vlezl opět do bazénu a já se mohla sama pustit do přebírání hraček svých dětiček. Přes hodinu jsem se prohrabovala různými krabičkami, třídila panenky, oblečky, puzzle, až mě to přestalo bavit a těšila se, že si dopřeju trochu relaxu na gauči. Syn nezklamal:
„Mami, já ci termix.“
Tak jsem ho nakrmila, uvařila těstoviny na večerní salát a následně ani nevím kolikrát utřela pokakaný zadeček. Zřejmě dozvuk včerejšího oběda, případně oběda dnešního. Zítra se na sto procent vrátíme k domácí stravě. Najednou mi zvoní telefon a volá děda. Mně je mdlo a ihned se děsím, že se holkám něco stali. V zápětí se dozvídám, že se mnou pouze chtějí mluvit přes Skype. Ze srdce mi padá kámen, zapínám počítač a syn běží natěšeně ke dveřím, aby dědu i holky pustil do bytu. Nemůže se smíŕit s tím, že je uvidí jen na obrazovce monitoru.
"Mami, nám se po tobě vůbec nestýská," zahajuje hovor jedna z dcer. Musím přiznat, že její slova mi způsobila fyzickou bolest. Obsah dalšího rozhovoru již není nutné tlumočit, byl o ničem, ostatně jako každý skype call s mými dětmi. Po většinu času se hihňají, křičí jeden přes druhého, tudíž druhá strana nemá šanci cokoli rozumět a následně nosí z pokojíčku jednu hračku za druhou. A protože všechny tři děti mají hlad, rychle se loučí a dovolávají se večeře.
Já se těším na pohodičku. Je sedm a syn stále kouká a stěžujd si, že ho bolí zadek. Mažu ho sudocremem a věřím v brzký spánek. Ještě v 19:30 kouká na Pata a Mata. Manžel slubuje, že ho půjde uspávat. Ještě ve 20:15 stojí v koupelně a čistí si zuby. Následně poští už ani nevím po kolikáté poslední pohádku. A co nastalo? Jako vždy, pláč, že chce číst od maminky. A tak zatímco tatínek relaxuje u televize, já jdu číst Pohádky o mašinkách. Díky bohu, že je opravdu naven a během deseti minut zabírá. Dnes rozhodně žádné ponocování.
Tak zase zítra!
Žádné komentáře:
Okomentovat