Matka na tahu

K letošním půlkulatinám jsem si koupila lístek na muzikál a protože se přiblížil den D, už asi týden přemýšlím, v čem půjdu. A asi jako každá žena mám problém. 

Ve skříni by se asi našly dva až tři modely, které by stálo za to oprášit a vyvézt za kulturou. Avšak světlo světa spatřily ještě v dobách mého bezstarostného mládí. Ne, že bych se již považovala za starou vykopávku, avšak ani motýl by se nenasoukal zpět do kukly, v níž prodělal svůj přerod. A nalejme si čistého vína, ženu po dvou porodech a třech dětech jen stěží narvete do pouzdrových šatiček velikosti S, zejména když její poprsí (nejen) vlivem laktace zvětšilo svůj objem o několik čísel. Takže ano, nemám v čem jít. A rejpaly typu "no jo, zase ty ženské vrtochy" musím upozornit, že se v mém případě jedná o skutečný stav nouze! 

Už si ani nepamatuji, kdy naposled jsem vyrazila za kulturou. Návštěvu představení Štístka a Poupěnky a dalších podobných dětských akcí nepovažuji za důvod házet se do gala. I proto, že na nich figuruji spíše coby chodící spižírna a převlékárna v jedné osobě. Takže ze mě po většinu času stříká pot všemi směry.     

Nezbylo mi tudíž nic jiného, než vyrazit na nákupy. Tento fakt více vadil mně, než manželovi. Ovšem do momentu, než jsme odcházeli asi z osmého obchodu a já stále nenašla oděv lichotící mé postavě. A o botách nemluvě.  Ještě v pátek byl můj výlet do Prahy v ohrožení, ale nakonec se dílo podařilo. Večer jsem samou radostí nemohla usnout, uspala mě až četba knihy. 

Budíček v 6:20 jsem považovala za pomstu od dětí, které věděly o mém dnešním odchodu. Nejen, že se přihlásily o slibované palačinky, takže jsem v 6:30 musela vstát a usmažit je. Celé dopoledne se navíc neustále hádaly, bouchaly a následně potřebovaly výhradně maminčinu náruč. V poledne se dosti hlasitě hlásily o oběd a v momentě, kdy nastal čas obléknout se, abych nezmeškala autobus, syn za mnou jezdil na autíčku jako ocásek a jedna z dcer potahovala, že chce jet se mnou. O to víc mé srdce prahlo po svobodě a emocionálním restartu. Celá natěšená jsem doslova hypnotizovala hodiny a asi dvacet minut do odjezdu autobusu stála připravena v šatech. A pak přišla paniky. Co si mám vzít přes ně? Při nákupní horečce jsem počasí podcenila. Venku zima, já na sobě letní šaty na ramínka a ve skříni pouze tenké kardiany nebo sportovní svetry. Touha po teple nakonec zvítězila nad designem, zapnula jsem mikinu a vyrazila do víru velkoměsta.

Cesta ubíhala docela rychle. Jen v metru mě zaujal mladý pár objímající se na nástupišti. Všimli jste si někdy, jak náročné je loučení dvou zamilovaných, když si před políbením musejí sundat roušku? Těžká to doba pro romantická gesta!  

V divadle se mi dostalo hezkého přivítání. U vstupu stála "ostraha" a hlídala, zda všichni příchozí použili dezinfekci a na ústech mají roušku. A jakožto zkušená žena jsem zamířila na dámy. Přeci jen přede mnou bylo dvou hodinové představení. Stejnou myšlenku dostal i další osoby něžného pohlaví. Ta fronta byla nekonečná a já se smutně dívala na pánské toalety, které zely prázdnotou. Po dvanácti minutách jsem spokojeně usedla na své sedadlo ve čtvrté řadě a netrpělivě čekala na začátek.  

Třikrát zazvonil zvonec a po deseti minutách přede mnou stanul Karel Roden! Chápete to? Šla jsem na muzikál s Monikou Absolonovou v hlavní roli a vůbec mě nenapadlo nastudovat si další obsazení. A najednou asi tři metry vzdušnou čarou přede mnou stanul můj velký herecký idol. Jakmile před námi diváky stanuli na pomyslném balkóně bok po boku a mávali nám, nemohla jsem pozdrav neopětovat, podobně jako mnozí další. A Karel Roden se na mě usmál a zamával mi. Nebudu lhát, měla jsem hodně blízko k srdeční zástavě. Na pár chvil se ze mě stala puberťačka vzhlížející k pěveckému a hereckému idolu, toužící po byť jen jediném pohledu a ten se uskutečnil!!!

Konec představení doprovázely slzy na všech frontách. Jednalo se totiž o derniéru muzikálu Evita ve Studiu Dva, tudíž dojetí herců a zpěváků zapůsobilo i na nás diváky a hlavně ženy řvaly jak želvy, včetně mé maličkosti. Přepadl mě i splín. Kolik snů a plánů jsem měla coby teenager a kam je čas všechny odvál. A protože ještě nepatřím do starého železa, slíbila jsem si, že se pokusím si některé sny ještě splnit. Díky mateřství všechny mé plány zůstaly uloženy v šuplíku zapomnění a počínaje letoškem se krok za krokem pokouším najít sebe samu. Ženy-matky, sněte a hlavně uskutečňujte svá vroucná přání. A budete-li vytrvalé a alespoň na chvíli zapomenete na ostatní, nakonec dosáhnete všeho, po čem toužíte. A že realita bude mnohdy odlišná od snu (ať už v dobrém či špatném smyslu slova), to je hold život. Lepší zkusit štěstí, než na sklonku života smutně vzdychat. Já například loni na podzim absolvovala kurz pro neherce v divadle ABC a cítila jsem se na chvíli svobodná. Netoužím stát se divadelní či filmovou stár, ale část mého já si přeje být součástí něčeho uměleckého. 

Odpolední program s odchodem z divadla však nekončil. Čekala mě interaktivní výstava České televize spolu s manželem a dětmi, které mě vítaly, jako bych se po roce vrátila z Afghánistánu. Syn se ode mě nehnul na krok a v šest večer naše ratolesti opouštěly budovu se slzami v očích, že si chtějí ještě hrát. Rozptýlil je až hrací koutek v nedaleké restauraci a po večeři a příjezdu domů se mi podařilo se nepozorovaně vyplížit z bytu a vyrazit na vínko s kamarádkou. Už po dvou decích vínka jsem se cítila velmi lehce. Mé tělo už nevydrží to, co dřív. 

V jedenáct jsem uléhala unavená do postele s ambicí sepsat své dnešní nevšední zážitky, avšak po dvaceti minutách pozorování kurzoru mi došlo, že mám v hlavě prázdno a rozhodla se jít spát. Statečně jsem bojovala až do půl druhé a věřte, že synův pláč v 6:30 mě trýznil. Dnešek hold budu muset nějak přežít. Tak to dopadá, když matka po dlouhé době vyrazí na tah a ještě několik dní se z toho vzpamatovává (emocionálně a hlavně fyzicky). Avšak včera to skutečně stálo za to a budu doufat, že zase brzy vyrazím do divadla a tentokrát rozhodně ne sama!!!   

Den BLBEC

Jsou dny, které není třeba zapisovat do naší rodinné kroniky. Ačkoli i v nich lez najít určité ponaučení. Třeba to, že všechny dny nejsou úplně stejné. A i když si mnozí stěžujeme na stereotyp, v každém našem konání najdeme malinkaté odchylky.

No a pak jsou dny, kdy se ptáte sami sebe, proč jste ráno vůbec vstávali z postele? Nedávné psychologické studie uvádějí (ne, nehrabe mi, ale i já občas potřebuji radu psychologa a za jeden rozhovor chtějí takový obnos, že se raději samovzdělávám), že bychom se právě v těchto chvílích měli zaměřovat na otázku, "jaké pozitivní důsledky může mít to těžké, co momentálně prožíváme?" a také "co se na tom můžeme naučit?" Tak tedy pojďme analyzovat a najít pozitiva!

Včerejší večer jsem mohla strávit v dobré společnosti sousedů a sousedek, grilovat, popíjet a klábosit. Já si vybrala klidnou zábavu s manželem, s nímž jsme se tři dny pořádně neviděli. Syn před osmou usnul, my se rozplácli před televizi, dívali se na Výměnu manželek a užívali chvíli klidu. Kolem půl desáté má drahá polovička zatoužila po něžnostech, neboť "dnes je středa a je ho tam třeba". Jenomže já po svém heroickém běžeckém výkonu na další sportovní aktivitu neměla energii, nehledě na fakt, že zatímco on po akci vždy klidně usne, já další dvě hodiny koukám do zdi a nezamhouřím oka.

Když jsem po desáté uléhala do postele, běželo mi hlavou, zda jsem to neměla risknout. V 0:45 už jsem svého rozhodnutí nelitovala. Syn s pláčem přišel do ložnice, rozvalil se do MÉ postele a začal neskutečný travelling na ploše 180 x 200 cm. Celou noc jsem spíše bděla a několikrát jej zachraňovala, aby nezahučel dolů. V 7:50 se ke mně synek přitulil se slovy, že chce už vstávat.

Po příšerné noci bylo nutno zkulturnit se. Osprchovala jsem se, namalovala se, abych venku nestrašila náhodné kolemjdoucí, k snídani si udělala tři vajíčka se spoustou zeleniny a v devět vyrazila se synkem do města. A proč jet autobusem, když se můžeme projít, že? 

Syn mi opět spokojeně seděl za krkem, až posledních tři sta metrů šlapal po svých. Jak torpédo vlétl do pekařství a dožadoval se tvarohového koláče. Během přátelského rozhovoru s paní prodavačkou sahám do batohu pro peníze a ejhle, nenacházím. Ano, myslíte si správně, vyrazila jsem do města bez peněz. Díky bohu mi ze známosti dala koláček na sekeru s příslibem, že ještě dopoledne účet vyrovnám. A jelikož jsem u sebe neměla ani floka, vzala jsem syna opět za krk a šlapala stejnou cestou zpět domů s vědomím, že znovu do města pojedu jedině autobusem.

Kousek od domu mě však napadl nápad. Nač se trmácet na zastávku, pojedeme na kole. Doma jsem se celá převlékla, do batohu dala peníze (dvakrát jsem si to raději zkontrolovala), napila se, neboť jsem si sebou do města nevzala ani vodu, vytáhla kolo z kolárny a chystala se usadit syna na sedačku. A jak byl nedočkavý, rozběhl se ke mně, zakopl o batoh, kam jsem právě schovávala klíče, bradou se zarazil o mé koleno a kousl se do jazyku. Takže ukrutný řev, něžné objetí, studené pití a během chvíle naštěstí seděl v sedačce a my vyráželi. 

U supermarketu jsem zaparkovala kolo, syn rychlostí blesku seskočil ze sedačky a vrhnul se na cizího pejska. Tedy poté, co se slušně zeptal, jestli si ho může pohladit. Vyrovnala jsem sekeru v pekařství (syn dostal dárek - malý skateboard a asi s ním dnes půjde i spát), vyzvedla jsem balíček v lékárně, v obchodě nakoupila a vyrazila domů. Jen co jsem šlápla do pedálů, nohy mi zdřevěněly a docházela energie. Po půl kilometru mě čekal kopec, v ten moment se zdál být vysoký jako Mont Everest. V polovině jeho délky jsem zbaběle slezla z kola, lapala po dechu a marne hledala kyslíkovou masku.  Když mi zmizely mžitky pred očima, pocítila jsem obrovskou žíteň a toužila po vodě, která bohužel ležela na dně batohu. Ale zcela upřímně, nebyla síla zaparkovat kolo, syna odpoutat, sundat, vybrakovat nákup, následně jej zase zpět naskládat, napít se, někam vecpat láhev, syna posadit, připoutat a opět jet. Rozhodla jsem se raději umřít žízní a z posledních sil se doplazit domů, než se vysilovat zbytečnými pohyby navíc. Pozdě jsem litovala, že jsem si nekoupila nějakou sváču ve městě! Asi po tři sta metrech tlačení kola a nošení těžkého batohu na zádech jsem opět nasedla a rychlostí šneka dojela před dům. 

V bytě nákup skončil v lednici a já ve sprše. Rychlý pohled do zrcadla mě utvrdil, jak hloupý nápad ráno bylo malování obličeje. Od dnešního dne jedinně na přírodno!!! A jak tak usedám na gauč, abych si na chviličku odpočinula, dochází mi jedna důležitá věc. Ano, jela jsem do města kvůli balíku a zelenině, ale potřebovala jsem si též vybrat potřebnou hotovost. Tomu říkám den blbec!!!

A tak jsem uvařila oběd, zblajzla na posezení čočkovo-quiniové karbanátky s okurkovým salátem ve snaze udržet si alespoň zdravou živostprávu, když už dnes tak (ne)dobrovolně sportuji. Poté jsem vzala dvou tisícovku a šla si na nedalekou benzinku koupit časopis a coca-colu na zítřejší cestu na Moravu. U pokladny jsem se omluvila za malý nákup a velký peníz, ale zřejmě jsou na to zvyklí.   

A teď mi upřímně poraďte, jaká pozitiva si mám z dnešní story vzít??? Snad jen, že díky vlastní hlouposti mám místo odpočinkového dne za sebou další sportovní výkon hodný medajle "inteligentní matka roku".

Je mezi vámi někdo, kdo na tom dnes byl ještě hůř, než já??? 

Žena v (kolo)běhu

Léto je v plném proudu, všichni dovolenkují, sportují a já se rozhodla také obléknout dres a vyrazit do ulic. Snad i proto, že dcerky odjely k babičce, manžel je více v práci než doma a synovi ta samota taktéž nesvědčí, mě napadlo zpestřit si dopoledne. A protože domácí fitness už mě zcela neuspokojuje, volání dálek a zkouška vlastní kondice zvítězily nad leností a stereotypem.

A protože nejsem žádné béčko, bylo mi jasné, že motivace k dobrým výkonům začíná u pořádného technického zázemí. Sportovní hodinky už nějaký ten pátek téměř nesundávám z ruky. Dnes je více než trendy zkoumat, kolik kroků člověk za den udělá a následně analyzuje případné odchylky. Já, jakožto velký milovník čísel, si údaje zpřehledňuji zásadně v grafech a čím více barev použiju, tím lépe. Krize nastává v době marodění mých drahých dětí a o karanténě kvůli covidu-19 ani nemluvě. Málem mě manžel nechal dovézt do blázince, neboť jsem graficky zpřehledňovala každé zakašlání všech tří dětí, každou ušitou roušku a samozřejmě všechny ty cesty k popelnici s odpadky a zpět. 

Po uvolnění jsem oprášila kola a nutila jsem děti jezdit. Bohužel, po pár výletech mi došlo, že cyklisty z nich nevychovám, vzhledem k ohromné antipatii k fyzické námaze po těch 66 dnech nicnedělání. A hlavně, kdo by měl chuť posouvat své limity, když jeho hlavní měřící přístroj hned před domem prostě vypověděl službu.  

A proto, když už jsem se odhodlala ztrapnit před vlastním dítětem, bylo nutné sehnat vhodnou a hlavně funkční aplikaci na běhání. A že jich je vskutku požehnaně. Ani prase by se v nich nevyznalo. Nakonec mi pomohlo staré dobré rozpočítávadlo: U potoka roste kvítí říkáme mu petrklíč, na koho to slovo padne, ten musí jít z kola pryč. A bylo vymalováno. Stáhla jsem si apku, oblékla fosforově růžový dres, kdy by mě náhodou chtěl někdo přehlédnout, synka posadila na odrážedlo, v bezpečné vzdálenosti od domu spustila měřič a rozběhla se mírným klusem. Po pár metrech za zády slyším:

„Mami, co to je?“ Syn zkoumal ploštici v trávě.

„To je brouček, prosím tě, pojeď.“

„Jé, autobus,“ zvolal a rozjel se přímo do silnice, tak tak jsem ho zahnala na chodník.

Po dvě stě metrech začal protestovat, že mu utíkám a že chce hamat. A protože mi bylo jasné, že jeho doprovod bude něco stát, namotivovala jsem ho výbornou sváčou, co si u stromu na lavičce po necelých dvou kilometrech dá. Argument zabral, rozjel se a až na dvě menší pauzy na pití dojel do cíle. Nutno podotknout, že mi ty přestávky přišly vhod. Kapacita plic nějak nestačila, úplně se mi vybavily stavy, v jakých mě učitelé nacházeli po doběhnutí patnáctistovky s tím rozdílem, že se nedostavilo to příšerné píchání v boku. Ale to jen z toho důvodu, že místo běhu jsem spíše vyklusávala. I tak jsem chvílemi připomínala spíše kapra na suchu lapajícího po kyslíku, který se mu ne a ne dostat, než běžkyni s doprovodem. 

Jakmile synek spatřil strom s lavičkou, způsobně zaparkoval své vozidlo na stojánek, helmu položil na stůl, pro maximální pohodlí si zul boty a začal se dožadovat svačiny, jako by vůbec nesnídal. Já naopak uvítala, že se můžu na chvíli posadit a oddechnout si po tom sportovním výkonu. Jenže jak jsem tak chládla a vítr z polí foukal, naskočila mi husí kůže a usoudila, že je čas vrátit se zpátky. 

Cesta domů se vlekla daleko pomaleji. Jednak já měla problém se po té dvaceti minutové pauze dostat zpět do tempa, do toho syn neustále skuhral, že už nemůže, že má v botě písek nebo kamínek a nakonec zase skuhral, že má hlad. Jakmile jsme minuli moji pomyslnou startovní čáru, ukončila jsem měření v aplikaci a zjistila, že místo běhu mi zaznamenávala jízdu na kole. Ale víte co, mávla jsem nad tím rukou, šťastná, že syn docela spolupracoval, nemusela jsem ukončit běh předčasně a nést ho za krkem domů, uběhla jsem přes tři a půl kilometru a cítila se skvěle a hlavně, mám opět co analyzovat a kreslit do grafu. A o to tady přeci jde, no ne? 

Takže sportu zdar a příště zas a třeba i lépe!!!

 

Matka a syn - den třetí

Dnešní ráno bylo poněkud speciální. To, že mě manžel při odchodu do práce vzbudil, raději ponechám stranou. Avšak poté, co se vzdálil, se bytem rozhostilo naprosté ticho. Musím přiznat, že jde u nás o jev zcela ojedinělý. I proto jsem si ho vychutnávala plnými doušky a to tak důkladně, že jsem opět usnula.  

A najednou ke mně přicupital syn s vážnou debatou, že má levé ouško pokažené. Zprvu mi nedocházelo, co tím myslí, až poté, co si ho promačkával, mi došlo, v čem je problém. Odmalička si totiž dudlá palec levé ruky a u toho si mne pravé ouško. Má ho tudíž měkké a poddajné. Dokonce ho umí vyboulit a takto vytvarované mu i zůstane, dokud jej nevrátí do původního stavu. Až budou shánět protagonistu se zvláštními boltci, asi ho tam přihlásím. Moje vysvětlení, že má ouška v pořádku, překvapivě zabrala a začal se dožadovat snídaně. 

Bylo po idyle, nastal stereotypní každodenní program - vaření, krmení a venčení. Ale hold jíst se musí a pro klid doma je nutné nechat dítě vyběhat. Cestou na hřiště si synek nesl svůj malý bagr za radlici a vysvětloval mi, že ho učí chodit.

A právě na hřišti pohoda skončila úplně. Chvíli se houpal, pak nabíral kamínky do náklaďáku a nakonec znuděně chodil z jedné strany hřiště na druhou a vzdychal, že chce domů. Je třetí den bez svých velkých sester a evidentně mu chybí. Ani jízda na odrážedle ho neuspokojila a něco málo před jedenáctou hodinou se hlásil o oběd. A protože "jedno dítě, žádné dítě", já využila situace a po delší době (nepočítám-li občasné běhání, tak po čtyřech dnech lenošení) jsem si zaposilovala. Domácí trénink má opravdu něco do sebe. Zůstal po mně jen mastný flek!!!

Po osvěžující sprše mě čekal lahodný lehký oběd, pár minut relaxu a následná cyklovýprava do obchodu (musela jsem vrátit nevyužitou elektrickou pumpičku a poohlédnout se po slušivých šatičkách pro naše dvě školačky). Vše se s úspěchem podařilo, avšak stálo mě to veliké přemáhání, neboť syn se dožadoval koupě nového auta. Vycházela jsem z obchodu zpocená snad úplně všude a při pohledu na oblohu mě zamrazilo v zádech. Honily se mraky a dle synova výrazu šlo do tuhého. Začal doslova panikařit. Lehce fouklo a on se hystericky schovával za mně a křičel, že chce domů. Jenomže jak posadit na kolo zmítající se dítě? A protože jsem od jakživa diplomat, dostal na výběr. Buď půjde hóóódně dlouho pěšky anebo nasedne a dostaneme se domů rychlostí blesku. Při slově blesk se opět roztřásl, takže jsem ho prostě drapla, připoutala a vyrazila směr domov. Z kola seskočil jak laňka a ve vteřině lomcoval vchodovými dveřmi, jako by mu za zadkem hořela koudel. 

Doma dostal nový hrající autobus (původně ho měl dostat k svátku, ale ve všem tom zmatku s covidem-19 a dvěma neukočírovatelnými předškoláky se mi datum 29. června tak nějak vykouřilo z hlavy) a odpoledne strávil se sousedovic dětmi. 

No a protože tatínek dnes nocuje jinde, syn se vykoupal, navečeřel a v 19:15 usnul u pohádky. Tak nějak přicházím k zjištění, že bez manžela ty denní (a hlavně večerní) rituály zvládáme daleko lépe, než za jeho přítomnosti. A jak to chodí u vás doma? Platí u vás pravidlo "ve dvou se to lépe táhne"?

 

Matka a syn - den druhý

Po dlouhé době volný večer, rozhodla jsem se ho strávit zcela relaxačně. Chvíli u knížky a nakonec u zcela nového seriálu, s nímž jsem to táhla skoro až do půlnoci. 

„Aoj mami, doblé láno,“ přicupital synek úderem šesté hodiny. 

„Dobré ráno, zlatíčko, pojď se ke mně ještě na chvíli přitulit.“ 

„Hele, co mám,“ strkal mi před obličej svůj polštář s hasiči. Jak večer usnul na gauči, nestihl si všimnout, na čem bude spát, takže jej ráno čekalo milé překvapení. A protože máma se nedívala, jak měla slepené oči, plácl mě polštářem do obličeje, abych se probrala. 

V 6:15 mě donutil vylézt z postele a připravit snídani. Vafle s povidly slupl dřív, než jsem si stihla udělat těsto na ultra zdravé banánové lívance. Dožadoval se ochutnávky a stěží mi nechal polovinu porce. Načež slezl ze židle, stoupl ke skříni a prohlásil:

„Etě italouly.“

„Nebudu ti teď po snídani dávat kukuřičné dinosaury,“ snažila jsem se ho přesvědčit. 

Protože je však kupuji zřídka, rozhodl si je vybrečet. Po očku sledoval maminčinu reakci. Ta se nijak netvářila, tudíž přiložil pod kotel a vzteky se válel po zemi tak důrazně, až se hlavou praštil do otevřených dvířek a srdceryvně se rozvzlykal. Když dcery procházely obdobím vzdoru, nedokázala jsem si představit, že by projevy mohly být ještě horší, teď zcela jistě vím, že můžou. Mateřská náruč je lék na vše a abych ho trošku zabavila, vydali jsem se schladit na balkón. Vodou z bazénu se nám podařilo zalít naši malou zahrádku i sousedovic túje. Na odpolední koupačku bylo vše nachystáno.

Syn si vytáhl na balkón autíčka a spokojeně si s nimi hrál do chvíle, než nastal čas jít na autobus. Maminka totiž večer dostala nápad na super zábavný výlet do Ikei a protože se do růžova vyspala, nic nebránilo v jeho realizaci. Když už děvčata nejsou doma, je třeba využít příležitost na očistu a reorganizaci pokojíčku. Synek smozřejmě nemohl odjet bez autíček, tudíž dvě vzal sebou i přes můj protest, že si je bude držet. Už před domem se dožadoval nošení se slovy, že mu nohy utekly na strom. Chudák musel šlapat, tak mi na zastávce aspoň svá auta napal do kabelky. 

V autobuse se opět nahrnul až úplně dozadu, jenže bylo obsazeno, tudíž musel sedět jinde. Ale na každé zastávce kontroloval, zda paní náhodou vystupune, že by si přesedl. Pro zajištění maximálního pohodlí si sundal sandále a vesele bavil spolucestující až na Černý Most. Na konečné doslova vyskočil ze dveří a utíkal k metru. Jedna slečna ho málem sejmula, jak spěchala. 

„Mami, já ci jet metlem,“ prosil mě svými malými ručičkami a mně nezbylo než si ho posadit za krk a odtáhnout ho ihnet poté, co jedno metro odjelo. Při čekání na odvoz do Ikei se synek rozhodl, že chce ještě vidět metro a prostě se vydal směrem, odkud jsme před chvílí přišli. Horko těžko se mi ho dařilo přemluvit. Napomohl mi přijíždějící autobus s obrázky. Celý natěšený naskočil, posadil se a cestou vykládal, jak si půjde hrát. U toho vypil polovinu vody v lahvičce a snědl celé jablko. Asi aby ho u hraní si nerušilo kručení v bříšku.

Na eskalátoru se málem rozplácl, jak pospíchal a jakmile stoupl na pevnou zem, rozběhl se celý dychtivý hledat hračky. A že jich po cestě bylo. Nejvíce času strávil u mašinek. Příchod tatínka pro mě byl vysvobozením. 

„Tatííí,“ vrhl se mu do náruče a ihned ho odtáhl zpět k vláčkům. A protože se odmítl posadit do košíku, střídavě jsem ho nesla v náručí, naháněla mezi regály (hrozně rád na mě v obchodě dělá baf a má dojem, že se dobře bavím) a nakonec mi usedl za krk. S radostí jsme opouštěli budovu.

Dobře posilněni obědem v OC Černý Most jsme vyrazili domů. Manžel se těšil na ledovou kávu a pohodičku. Tu měl, zatímco já nosila kýble s vodou do bazénu a obskakovala synka, který neustále něco potřeboval. Knihu jsem se tentokrát neodvážila vytáhnout. Nakonec jsem si oblékla plavky, plácla sebou do příjemně teplé vody a hrála si na vodní válku - stříkacími pistolemi jsme se polévali. Musím uznat, že jsme se bavili oba dva a nakonec i všichni tři, když už se otec zvedl z gauče. 

Ve vodě nastala nuda, bylo nutno vymyslet novou zábavu. Tatínek si opět lehl před televizi a my se synem z dětského pokojíčku udělali setkání všech vozidel. Potřebovala jsem zkompletovat polo rozebraná autíčka a on mi ochotně pomáhal. Nakonec vlezl opět do bazénu a já se mohla sama pustit do přebírání hraček svých dětiček. Přes hodinu jsem se prohrabovala různými krabičkami, třídila panenky, oblečky, puzzle, až mě to přestalo bavit a těšila se, že si dopřeju trochu relaxu na gauči. Syn nezklamal:

„Mami, já ci termix.“ 

Tak jsem ho nakrmila, uvařila těstoviny na večerní salát a následně ani nevím kolikrát utřela pokakaný zadeček. Zřejmě dozvuk včerejšího oběda, případně oběda dnešního. Zítra se na sto procent vrátíme k domácí stravě. Najednou mi zvoní telefon a volá děda. Mně je mdlo a ihned se děsím, že se holkám něco stali. V zápětí se dozvídám, že se mnou pouze chtějí mluvit přes Skype. Ze srdce mi padá kámen, zapínám počítač a syn běží natěšeně ke dveřím, aby dědu i holky pustil do bytu. Nemůže se smíŕit s tím, že je uvidí jen na obrazovce monitoru.

"Mami, nám se po tobě vůbec nestýská," zahajuje hovor jedna z dcer. Musím přiznat, že její slova mi způsobila fyzickou bolest. Obsah dalšího rozhovoru již není nutné tlumočit, byl o ničem, ostatně jako každý skype call s mými dětmi. Po většinu času se hihňají, křičí jeden přes druhého, tudíž druhá strana nemá šanci cokoli rozumět a následně nosí z pokojíčku jednu hračku za druhou. A protože všechny tři děti mají hlad, rychle se loučí a dovolávají se večeře. 

Já se těším na pohodičku. Je sedm a syn stále kouká a stěžujd si, že ho bolí zadek. Mažu ho sudocremem a věřím v brzký spánek. Ještě v 19:30 kouká na Pata a Mata. Manžel slubuje, že ho půjde uspávat. Ještě ve 20:15 stojí v koupelně a čistí si zuby. Následně poští už ani nevím po kolikáté poslední pohádku. A co nastalo? Jako vždy, pláč, že chce číst od maminky. A tak zatímco tatínek relaxuje u televize, já jdu číst Pohádky o mašinkách. Díky bohu, že je opravdu naven a během deseti minut zabírá. Dnes rozhodně žádné ponocování.

Tak zase zítra! 

Matka a syn - den první

    Je tomu přesně téměř rok, co mé dcery strávily poprvé celých sedm dní u babičky na prázdninách. Tehdy nás však s manželem nečekala žádná romantika, nýbrž rozsáhlá rekonstrukce dětského pokojíčku - rozebrat stávající nábytek, vymalovat, sestavit nábytek nový a vytvořit pro tři děti plně vyhovující prostředí na spaní, hraní a učení se. Dnes dcerky opět odcestovaly na Moravu a já si už nemalovala vzdušné zámky, čím ten "volnější" čas zaplním. Přeci jen, dvou a půl letý syn občas vydá za dva, pusu nezavře do doby, než jde spát a jeho neustálé "a ploč" už mi také začíná lézt na nervy. V duchu toužím po jediném, trochu zvolnit, užít si to jedno dítě ("žádné dítě") a večer relaxovat.

Hned ráno (v 9 hodin) tedy vyprovázíme děvčata a otce ke garáži, pomáháme naložit věci do auta a chystáme se do města na kafíčko, resp. já se chystám. Syn se začíná vztekat, že chce jet taky autem za babičkou a ani můj pokus nalákat ho na hřiště nevychází. Už jen čekám, kdy sebou flákne o zem. Tatínek odjíždí s úsměvem na rtech (on mi to peklíčko snad i přeje) a mně nezbývá, než malého miláčka posadit za krk a zkusit ten smutek rozchodit. Po sto metrech se uklidňuje a těší se na kolotoč. Blýská se na dobré časy. Byť se 14 kg za krkem, ale aspoň nemusím chodit do posilovny. Po zatočení, sklouznutí a zhoupnutí synek zjišťuje, že se nudí, když si nemá s kým hrát, a tak vyrážíme na nákup. Lednice zeje prázdnotou, je nutno doplnit zásoby.

Avšak zatímco já prahnu po ovoci a zelenině, synátor se jak hladová saň vrhá na mléčné pochutiny, u regálu se "zdravou výživou" hází do košíku kukuřičné sýrové dinosaury a zatímco já hledám potřebné koření, donáší mi POLOTOVAR (u nás zakázané slovo) -  svíčkovou s knedlíkem. Vědomí, že bych mu tu svíčkovou musela sama uvařit, mě přivedlo k ráznému kroku a výjimečně mu výběr odsouhlasila. Jakmile do košíku hodí jablečné fruko, spokojeně odchází k pokladně. Zde tropí další scénu, neboť si chce pochovat vysněného plyšáka (jeho výběr se pokaždé mění) a já ho nenechala. Rychle ukládám nákup, sbírám body (nikdy se mi nedaří nasbírat potřebné množství, aby si všechny tři děti přišly na své, musela bych živit regiment vojáků) a vyrážím k zastávce. 

Po důkladném studiu jízdního řádu mi vyšlo, že buď potáhnu syna i nákup pěšky, anebo počkám dvacet minut na autobus. Plán B se mi jeví jako jednodušší. Za tu dobu syn snědl celý rohlík, hrst kukuřičných dinosaurů a dožaduje se i termixu, který mu však odmítla dát, takže se opět vzteký Naštěstí přijíždí autobus. A protože už je veliký kluk, sám mi kupuje lístek a následně se rozbíhá až úplně dozadu na nejposlednější sedadlo. Takže on sedí a já stojím v uzounké uličce s narvaným batohem a taškou a těším se, až vystoupíme. Domů jde po svých a první, o co se hlásí, je oběd. Dvacet minut odolávání končí ohřátím krabičky, kterou slupl na posezení. 

Já vyprala dvě pračky, pověsila prádlo a rozhodla se vyrazit na kolo, koupit pumpičku na bazén a odpoledne strávit s knihou na balkóně. Pumpičku měli jen elektrickou. Nejprve jsem váhala, zda není zbytečná, avšak vidina rychlého nafouknutí mi zatemnila mozek a já ji vzala. Stejně jako vanilkovou zmrzlinu, kterou měl syn slíbenou. Doma si synek sedl ke stolu a baštil zmrzku, já vybalila pumpičku a těšila se na rychlou akci. Jenže ouvej, kabel nebyl určen do normální zásuvky, takže jsem se napila, sedla na podlahu a svými ústy začala nafukovat ten obří ovál, za neustálé palby dotazů od syna. 

„Mami, už můžu?“ Zjišťoval každou chvíli.

„Ne, musíš vydržet.“

Najednou mi zvoní telefon, volá manžel. Já uvítala přestávku, před očima mi zářila snad celá hvězdná obloha. Syna na pár vteřin pouštím z očí a najednou koukám, uvolnil ventilek u bazénu a to, co jsem nafoukla, postupně vyfukuje. Hovor s mužem tedy rychle ukončuji a pokračuji v rozdělané práci. Dílo se povedlo, bazén byl připraven, už jen nanosit kýble s vodou a hotovka. Ani nevím, kolik jich bylo. Syn se spokojeně čvachtá, já si beru pití, knihu a doufám v pohodičku. 

„Mami, potšebuju čůlat!“ 

Vykonal potřebu, já se posadila, pro jistotu mu ještě oloupala jablíčko a donesla vodu, aby náhodou nedostal hlad či žízeň.

„Mami, já ci kakat.“

Opět zcela trpělivě vyčkávám, utírám mu zadeček, splachuji bobek a opět usedám k četbě. 

„Mami, potšebuju... “

„Ne, nepotřebuješ nic,“ přerušuji ho. „Čvachtej se, nebo půjdeš domů.“

Další pokus o četbu.

„Mami, já ci domů.“

A ve mně už se vaří krev. Po osušení ho vpouštím do bytu, jdu pověsit prádlo a slyším:

„Mami, já ci hamat.“

Slupl dvě ovocné kapsičky, zajedl to kukuřičnými křupkami, kouskem jablka a že chce opět do bazénu. Donesla jsem kbelík horké vody, svlékla ho, namočila si nohy a s knihou v ruce zkusila štěstí podruhé. 

„Mami, já ci domů.“ Přečetla jsem půl stránky!

„Jestli teď odejdeme, už ti teplovou vodu nenapustím“

„Jo.“

A tak vylézá, obléká se a že půjdeme na hřiště. Je 16:45, už snad budeme ve stínu, proč ne. Na písku ho to baví jen chvíli a že chce houpat. Stojím na sluníčku, modlím se za mráček a houpu. 

„Mami zastav.“

„Proč?“

„Plotože si musím pldnout.“

Dostávám záchvat smíchu, zastavuji houpačku, syn nadzvedá zadek, pár vteřin soustředění a prd. Po chvíli slyším, že si prdí vesele dál, naštěstí již nepotřebuje zastavit houpačku.

„Mami, já ci domů.“

A tak se balíme a vyrážíme k domovu. Výhoda toho, že člověk nemusí přemlouvat další dvě děti k odchodu. 

„Můžu do bazénu?“

„Ano, můžeš, ale co jít raději do teplé vany?“

„Tak jo.“

Doma se svlékl, já mu napustila teplou lázeň, vzala si knihu a že budu dohlížet s literaturou v ruce.

„Mami, já ci kakat.“

Vykakal se a usedl opět do vany.

„Mami, já ci kakat.“

„Nedělej si ze mě legraci. Opravdu?“

„Jo.“ A opět vykakal bobek.

To se zopakoval ještě asi třikrát. A když už se zcel vyprázdnil, ozvalo se:

„Já ci ven.“

S takovou tu knížku snad nikdy nedočtu! A tak jsem ho vytáhla, osušila, oblékla. Najednou slyší sousedovic holčičku. A když už je na balkóně ten bazén, vymáchá se v něm. Nejprve i s kraťasami a následně nahatý. Očistu završuje teplou koupelí ve vaně (voda naštěstí ještě nevychladla), vydatnou večeří u které poukazuje na „důežitou ifolmaci“ (důležitou informaci) v mých poznámkách, ačkoli nemám ani tucha, o čem to hovoří, a v 18:53 usíná na gauči u pohádek. 

Nemám odvahu přemýšlet nad zítřejším programem. Ale něco mi říká, že mě žádný odpočinek rozhodně nečeká!!!