Když vláda vyhlásila v březnu karanténu, tiše jsem záviděla rodičům dětí školou povinných. Žila jsem v představě, že se doma snáz zabaví (např. četbou knížky). Sousedky mě brzy vyvedly z omylu. A přátelé, boží mlýny melou. V září naše milá dvojčátka nastoupila do první třídy a díky ne zcela příznivě se vyvíjející situaci ohledně covidu-19 mám šanci na vlastní kůži zažít strasti a slasti distanční výuky.
Ráno začalo jako každé jiné. Pominu-li fakt, že naše děti vylezly před půl sedmou z postelí a dožadovaly se snídaně, což je ve školním týdnu jev zcela nevídaný, v klidu jsme se najedli a plni elánu se chystali na studium. Celé dopoledne před námi, žádný spěch. Po přečtení pokynů v mailu mě částečně přešel smích. To jako máme stihnout za dopoledne?
Mezi tím, co si dcery čistily zuby, jsem se brodila hromadou materiálů a učebnic, abych našla patřičná cvičení. Do toho bylo třeba zaměstnat syna a nejlépe něčím, u čeho by vydržel déle než čtvrt hodiny.
„Půjdeš si s námi kreslit?
„Nechci."
„A co koleje, nepostavíme si dlouhou dráhu i se stanicemi?"
„Ne. Já chci tužku. A auta."
Kouzelné čtení se nakonec jen válelo na gauči a místností se linuly tóny písní Mira Jaroše: „Vypni telvíziu, rozprávka ťa počká, odložíme tablety..." Každopádně synátor vypadal spokojeně, my mohly začít výuku.
A jelikož matematika působila jednoduše (vzhledem k obšírnému popisu povinností do českého jazyka), rozhodla jsem se jejich čerstvé mozkové závity zahřát početními úkoly a opakováním čísla 1. A věřte nebo ne, obě zvládaly úlohy rychlostí blesku. Podle toho pak i vypadal jejich grafomotorický výsledek. Co na tom, že každá druhá jednička vypadala jak zvadlá kytka? Hlavně rychle splnit, co se po nás žádá. A u toho se samozřejmě dožadovat patřičných ovací.
„Mamííí, dívej, tahle se mi povedla."
„No jémine, ta je krásná," chválila jsem. Pozitivní motivace je důležitá. Jenže když musíte ocenit každou druhou a že se jich na ty tři řádky vešlo požehnaně (a samozřejmě u každé dcery zvlášť), humor vás přejde. A mezi tím utíráte synovi zadek od hovínek, chystáte svačinu a děkujete bohu, že dnes není třeba vařit oběd.
Počty by nám šly, je čas na malou svačinovou přestávku. Nachystala jsem víno do misek a sama byla zralá na jedno v tekutém stavu. Nebyl čas na zahálení. Uklidila jsem stůl a připravila podklady na další předmět - český jazyk.
Už při čtení nastal problém. Začaly se hádat, která bude číst jaký řádek. Na přeskáčku se pak urážely, neboť zrovna ta druhá četla delší slovo, než ta první. Ani omalovánka písmene L je neuklidnila. O obkreslování tvarů už jsem je ani nežádala. Měly hlad. A není se čemu divit, bylo jedenáct pryč, matka ani nemrkla.
Naštěstí děti netrpěly. Jediný, kdo se dožadoval mé pozornosti, byl manžel, tomu jsem ale ne zrovna diplomaticky naznačila, že časem i na něj přijde řada. Nedokážu si představit, jak své školáky zvládají rodiče mající home office.
DEN 2.
Snídaně u nás probíhala divočeji, neboť děti opět vstávaly za tmy a měly okamžitou potřebu postavit železnici napříč bytem. Montáž se samozřejmě neobešla bez bouchání, hádání, vydírání a slovního napadání. Od snídaně se pak odbíhalo - jednou k vláčkům, podruhé k činčilám. Do toho já jedla na stojáka, neboť seznam učebních úkolů opět nebyl nijak krátký. A dnes bylo třeba obstarat i oběd. Vývar se naštěstí dělá sám, guláš stihnu v mezi pauze.
„Holky, vyčistit zuby, převléknout z pyžama a ke stolu.“
„Já nebudu dělat úkoly,“ vzdoruje jedna z dcer. „Chci si hrát!“
Ta druhá nemusí nic říkat, z jejího znuděného výrazu je na první pohled patrné, že má zcela odlišnou představu o dopoledním programu. Po deseti minutách nahánění mi začínají téct nervy. Syn ještě snídá a dívky se polonahé honí po bytě, aniž by jakkoli pospíchaly plnit školní povinnosti. O zubní hygieně nemluvě. Dopadlo to křikem.
Vzhledem k jejich elánu jsme opět začali matematikou. Poté přešli na češtinu a na konec zůstala prvouka. Musela jsem přečíst pohádku o vlaštovce a ani jedna z nich mě nedokázala celou dobu poslouchat. Ve vedlejší místnosti totiž běžel Bob a Bobek, tak co by vnímaly nějaké nudné čtení. V závěru však obě překvapily, neboť na motiv pohádky nakreslily krásný obrázek. A já se cítila jako vítěz, přestože jsem málem připálila guláš. Syn mě během pár minut vrátil do reálu. Jakmile jsem vkročila do kuchyně, našla jsem po celé místnosti vykydaný (naštěstí jen bílý) jogurt. O rozdrobeném rohlíku nemluvě. Ještě, že na svačinu nedostal banán, ten bych z čalounění na gauči asi nevydrhla! A aby toho nebylo málo, jakmile máma uklidila tu spoušť, holky ho naštvaly a on ztropil hysterickou scénu, kdy se vzteky svíjel na podlaze a přes dvacet minut jen ječel, aniž by mi byl schopen vysvětlit, co se děje nebo co mám udělat pro to, aby byl spokojen.
DEN 3.
V 6:30 mě vzbudil manželův budík. Asi pět minut na to vyšla dcera z pokojíčku a když nikoho v obyváku nenašla, vrátila se zpět a bylo slyšet tiché povídání. Budík zazvonil potřetí, muž ho opět odložil a já raději vstala, než si jej vyslechnout ještě jednou. Po ranní hygieně mi to nedalo, nakoukla jsem do dětského pokojíčku a všichni tři seděli u stolu a kreslili obrázek pro babičku.
Po snídani mě překvapilo, že ještě nepřišla zpráva od třídní učitelky. Na pořadu dne byla čeština, výtvarka a pracovní činnosti. Napjatě jsem čekala, co se bude dít. Po osmé už mi psala sousedka, zda opravdu nic nedošlo. Já mezi tím začala vařit oběd, byl to klid před bouří. V 8:34 to začalo. Při čtení pokynů mi málem vypadly oči z důlku. Bezva, tiskárnu nemám, takže jsem šla vytáhnout naše domácí zásoby a ručně nakreslit jednotlivé dílky žaludu, který holky měly vystřihnout, dokreslit a slepit. Na rozehřátí kreslily stromečku jehličí.
Následně nastalo v pokoji ticho. Vystřihovaly tvary. A najednou:
„To je pitomý obrázek. Já to dělat nebudu!“
Opatrně jsem nakoukla a jedna z holek seděla uražená u stolu a sabotovala mnou nakreslené listy.
„Copak se tu děje?“
„Já to stříhat neumím. Rozplakala se a já se jí snažila všemožně pomoct.“
Dopadlo to tak, že se stříhalo s dopomocí, stejně tak skládání a lepení. Ale výsledek stál opravdu za to. Holkám zářily oči štěstím. Já utřela pot z čela a vrhla se s nimi rovnou na učení se nového písmene E. V učebnici vybarvily, co měly a na mazací tabulku měly nacvičit psaní. A jako vždy k tomu každá přistupovala zcela odlišně. Jedna precizně dodržovala daný postup psaní, druhá kreslila klidně i čtyři čárky místo tří. A pak zazvonil zvonek. Přišla sousedka se synem na kávu. Můj kluk byl štěstím bez sebe, neboť to dnes opět vypadalo, že ho úplně zasklím. Bohužel, holky se rozparádily a místo soustředění se na školní úkoly zahálely. V pokojíčku sice vybarvily svou záložku barvičkami, jedna z nich však na místo akvarelových pastelek použila obyčejné, takže jsem musela zachraňovat situaci a záložku nakreslit novou. Tu pak už zvládla dokončit. Původně na ni měly kreslit obrázek, což je přece zdržovačka, takže použily pár barev a vodou pak vše rozpily. Co se s tím trápit.
Návštěva odešla a my musely dokončit novou stránku s písmenem E. Šlo už opravdu o rychlokurz. Obě v mžiku vybarvily, co měly, jen aby jim matka konečně dala pokoj.
Co mě dnes drží nad vodou je fakt, že jedna z holek za mnou odpoledne přišla s prosbou, že si ji chce se mnou přečíst. A přátelé, sama (jen s malou dopomocí) přečetla tři pohádky! Bože, díky za ty malé/velké radosti.
‐-------
Nalejme si čistého vína (a že si ho dnes opravdu dám). Šlo o pouhé tři dny. Nemám ani ponětí, jak přežiju příští týden. Jsem vyčerpaná, hlasivky už vypovídají službu, na nadcházející víkend se těším, jako už dlouho ne.
Tak na zdraví vám všem! Na ty malé lásky, i když jsou občas na zabití.
Žádné komentáře:
Okomentovat