Rodinná vánoční idyla

Člověk se celý rok těší na Štědrý den, jak si ráno dá dobrou snídani, dopoledne stráví u pohádek, k obědu sní něco lehkého, neboť to cukroví prostě nejde neuždibovat, aby v podvečer zasedl k rodinnému stolu, pochutnal si na bramborovém salátu s kapříkem a následně spatřil v očích svých dětí radost a třeba i slzy štěstí. Světe div se, letos se mi všechno do puntíku splnilo, jenom...

Budíček se koná už ve 4:55, kdy dcera přibíhá do ložnice, skáče k nám do postele a prohlašuje, že už se nemůžu dočkat dárečků! Dostává se jí dvouhlasného zavrčení, a tak odchází do obýváku obšťastnit strýce. Též ji mile vítá a jelikož jeho odezva je shodná s tou naší, zapíná si Déčko. Jenomže v pět ráno pohádky nedávají, takže si vynucuje videa na youtube. V šest hodin se probírá zbytek domácnosti (rozuměj děti) a během pár minut nastává frmol. Dítka se dožadují snídaně, do toho nosí na gauč různé hračky a my dospěláci chceme jediné, ranní drogu - rychlou dávku kofeinu, nejlépe intrevenózně. Jakmile jsem ukojila základní potřeby všech přítomných, koukání na pohádky je jasná volba. Záhy se ti nejmenší ale hlásí o svá práva: "My chceme jít ven!"

Stačí deset minut na hřišti a z pohodové procházky se stává horor - křik, nadávky, pláč. On totiž jeden skateboard a pět dítek (ne, nerozmnožili jsme se, pouze se k nám přidala dvě kolemjedoucí dítka) nevěstí nic dobrého. Slzy štěstí a hrdosti se tak mísí se slzami smutku. Najednou zazvoní telefon - "babi s dědou přijeli", volám natěšeně, že se půjdeme ohřát, neboť slunce za okny slibovalo teplo, avšak vítr s mrholením nás profukuje až do morku kostí. Třetina zůstává na hřišti, my ostatní odcházíme přivítat návštěvu. 

Po úvodním ceremoniálu vyrážíme domů a začíná boj o místo u stolu. A protože vývar většinu moc neuspokojuje, hrnou na tác s cukrovím i na chlebíčky s česnekovou pomazánkou. Byt se záhy mění v salónek pro muže, diskutující o závažných tématech (třeba jaké jsou nejnovější hry na Xbox nebo Playstation), zatímco ženská část se vzdaluje a marně se snaží hrát na schovávanou ve dvou místnostech. To vše jen do doby, než se ozve kouzelná věta: "My chceme jít ven!" A kam jinam, než na hřiště na skejt, že. Jen hlava rodiny zůstává doma, aby poklidila a připravila stůl na večerní hostinu. Takže zatímco nám se prokrvuje tělo při sportu, manžel si hraje na hospodyňku a zaslanou fotografií se snaží získat plusové body (snad s vidinou na sex?). Musím vyzdvihnout jeho originalitu, neboť položit na stůl papírové dortové podložky, jakožto sváteční prostírání, by mě ani ve snu nenapadlo. 

"Co se ti na tom nelíbí? Víš jak rychlá bude konečná údržba?" 

Polykám všechnu hrdost, poplácávám jej po rameni a vzdávám jakékoli námitky. 

Po dlouhé době nás je u stolu osm, hodování nebere konce a děti začínají být netrpělivé. 

"Bude si ještě někdo přidávat?" Táži se. 

Babička se hlásí o nášup. Kapr na černém pivu a česneku jí evidentně chutná. Dcery otáčí oči v sloup a brblají, že je to čekání nebaví. Při sklízení stolu teprve doceňuji důvtip mého muže, jen pár pohybů a je to. Dítka si jdou zahrát s babičkou a dědou kvarteto a rodiče zcela neslyšně dávají prostor Ježíškovi. 

Cililink! 

"Slyšeli jste to?" Snažím se uklidnit hluk v pokojíčku a doufám, že manžela napadne zazvonit ještě jednou. Místo toho k nám nakoukne se slovy: "Vy jste nic neslyšeli?" 

Dítka se valí jak divoká voda, skáčou šipku rovnou pod stromeček a začíná ten správný mumraj.

"Jé, ten je pro mě," jásá dcera a chystá se rovnou rozbalovat. 

"Stop," zavelím. Musíme se aspoň vyfotit. 

"Né, my nechceme," durdí se druhá. 

Můj vražedný pohled jí naznačuje, že diskuze není přípustná. Podvoluje se, podobně jako zbytek přítomných. Ani se neodvažuji nastavovat samospoušť a smiřuji se s faktem, že na letošní rodinné fotografii prostě nebudu. Pak už jen sleduji rozzářené oči, hromady papíru létajícího vzduchem, jásot a nadšení. Jakmile pod stromkem nezůstává ani jeden zabalený dárek, všimnu si skelných očí jedné z dcer, která beze slova odchází do pokojíčku. Mé srdce krvácí.  Co se děje? 

Jdu za ní, abych zjistila, kde nastala chyba matrixu. Čekám, že mě, jako vždy, pošle pryč. Světe div se, vrhá se mi do náruče a vzlyká.  Dozvídám se, že nedostala to, co si přála. Totiž robotického pejska, o jehož existenci se dozvěděla v podvečer 23. prosince. Vysvětluji jí, že za ani ne jeden den Ježíšek těžko sežene dárek, který si přála, vzhledem k faktu, že ještě dnes dopoledne si v katalogu místního hračkářství vyhlédla další dva jiné. Jako lusknutím prstu se její nálada mění, vrací se do obýváku s úsměvem na rtech a večer spokojeně plyne do pozdních hodin.  

Na pohádky nakonec také došlo. Sice až dopoledne na první svátek vánoční, ale sledovat Tři veterány s vlastními dětmi je neskutečný zážitek. Miluji Vánoce a miluji tu rodinou idylu! 

A jaký byl ten váš Štědrý den?

Neobyčejný advent

Vánoce by měly být svátkem klidu a míru. Avšak vlivem neustále se měnících koronavirových opatření je to letos zcela nemožné! Připadám si jako v kocourkově, kdy pravá ruka neví, co dělá levá a to se odráží i v našich adventních přípravách.

Před necelými pěti týdny jsem podstoupila docela velkou operaci (z čistě osobních důvodů se vyhnu podrobnostem) a vzhledem k ne zcela bezproblémové rekonvalescenci se rodina musela připravit na opravdu nestandardní situaci. Ale co jsem si, sakra, myslela? Že manžel ve stylu Harryho Pottera mávne kouzelnou hůlkou a ze dne na den zmizí jeho pracovní povinnosti, kterých je na konci roku jak najebáno, a převezme roli domácí hospodyňky? Nebo že se naše neposedné děti promění na poslušné? Prdlajs! 

O úklidu není nutné sálodlouze psát, neboť prach a pavučiny s námi vstoupí do nového roku, pokud tedy jeho příchod uvidíme přes ta pinavá okna. 

Hned o první adventní neděli se na sociálních sítích objevily fotografie naaranžovaných domácností, jako by se všichni snažili dostat na titulní stránku časopisu o bydlení.  Rozdávala-li by se medaile za ignoraci Vánoc, rozhodně bychom aspirovali na první místo. Počet dekorací se totiž rovnal nule. I přes bolesti mě napadl šílený nápad pokusit se vytvořit alespoň malý svícen. U myšlenky jsem nakonec i zůstala. A tak nezbývalo, než přemluvit muže, aby alespoň ozdobil balkón světýlkama. Zatímco já ležela v posteli, usrkávala horký čaj a četla knížku, zbytek rodiny mrzl na terase. Dcerky po chvíli nakráčely zpět, že je jim zima. A můj drahý spolu se synem se skřípěním zubů úkol úspěšně dokončili. Mé srdce zaplesalo. Proč zapalovat jednu svíčku, když jich může zářit několik desítek? 

Druhý víkend se nesl v duchu mikulášských radovánek. Zatímco jsem celá bolavá běhala po sídlišti a sbírala výslužku pro dětičky od sousedek, abych vše přichystala na večerní mecheche, zbytek rodiny se vypravil pro stromeček. Domů dotáhli asi 120 cm vysokou jedli. Manžel z mého pohledu okamžitě pochopil, že se mi ZASE něco nelíbí. Já se, bohužel, nedokázala ubránit myšlence, že  rok od roku kupujeme menší, tudíž za pár let skončíme možná tak u větvičky ve váze. Na druhou stranu si děti jeho zdobení letos jistě užijou, protože dosáhnou až na špičku! Abyste věděli, o velikosti čehokoli můj vyvolený nerad žertuje. Rozohnil se natolik, že se večer proměnil tak děsivého čerta, že by i Karla Heřmánka, coby lucifera z pohádky S čerty nejsou žerty, strčil do kapsy. S otevřenou pusou jsem žasla nad statečností našich dětí. Synek velmi hlasitě konstatoval, že se mu "četl nelíbí, že ho nemá láda a má jít plyč" a následně s Mikulášem diskutoval tak zaníceně, že ho málem nenechal odejít. Poté, co slupl dva zlaté (čokoládové) penízky, usedl na podlahu a spolu s námi celý večer sledoval zabydlování Chloupka a Mlsouna  v novém pětihvězdičkovém apartmá.  

Odjakživa pro mě byla vůně vanilky spojena s adventem. Po vskutku hlasité výměně názorů na téma "kupované cukroví" si vyslechl mnoho sprostých slov, která si zde vůbec netroufám vypisovat a uvedu jen závěr debyty, že i kdybych měla umřít bolestí, jako každý rok ho prostě upeču! Po prvním ochutnání došlo k další bouřlivé diskusi. "Fuj, tys do nich nedala cukr?" Kroutím hlavou. "Udělej klasické rohlíčky, kde je cukr zeshora, zespoda, vevnitř, prostě všude." A tak skončila má snaha o zdravý životní styl naší rodiny. Ne nadarmo se říká, že o vánočních svátcích se dieta nedrží...

Při pečení perníčků mě napadlo, že mít tři děti je mega výhoda. Zdobení bude zábavnější. Má očekávání opět dopadla úplně katastrofálně! Od tříletého synka nelze předpokládat kdo ví jakou kreativitu, ale ty dvě šestileté žáby mohly vyvinout nemalou snahu. Jedna se asi pět minut s vyplazeným jazykem pokoušela tvořit originální obrazce. Pak už jen všichni tři závodili, kdo dá na perníček více polevy. A tak jsem si nazdobila pár kousků, co se mi jim podařilo vyrvat a těšila se na další pečení, které už jim rozhodně nesvěřím.

O třetí adventní neděli jsem se neudržela, zapálila na stole tři čajové svíčky a vrhla se na linecké, pracny a hlavně vinná srdíčka. Loňská premiéra byla rodinou vyzdvižena do nebe, bez zaváhání jsem připravila mouku, máslo a vydala se k lednici. Nejsme žádní alkoholici, ale blížící svátky znamenají dostatek kvalitních lihovin. Jakožto správný Moravák nekoukám na etiketu. Beru první láhev. Ha, je to bílé, s čicháváním se nezdružuji, nalévám pět lžic do mísy a zpracovávám. Těsto divně lepí. Co to sakra je? Bojuji, ještě si vybírám pidi vykrajovátko, abych při hřešení nejedla mega kouskuy. Z trouby se line zajímavý odér. Nedá mi to a jdu se ujistit, jaké víno jsem vubec použila. A ejhle, ona to je třešňovice! No nevím, asi pro letošek zruším jakékoli další aktivity a začnu pít. Syn, jako by mi četl myšlenky, začal ty mini srdíčka ochutnávat a snad i vlivem vysokého procenta alkoholu večer usnul snad během deseti minut, což mu opravdu není podobné.

No a blížíme se do cílové rovinky. Cukroví téměř hotovo, je třeba nazdobit stromeček. Ještě tak tři roky zpátky jsem se pokoušela zavést u nás doma tradici, že stromeček nosí Ježíšek. Když jsem zpocená jak prase běhala po obývacím pokoji, uklízela spadané jehličí, aranžovala světýlka a spol. a kolem půlnoci zcela zničená uléhala do postele, padlo rozhodnutí, že od příštího roku nechám děti, aby se vyřádily. A že letos ozdoby doslova lítaly vzduchem. Takže poslední adventní neděle, strávená s našimi přáteli a svařákem v ruce, pro nás byla příjemným spestřením.

Teď už jen ulovit kapra, připtavit bramborový salát, prostřít stůl a čekat, zda po řádném pusůtu neuvidím zlaté prasátko. Možná, že když navařím ty hory jídla pro celou rodinu, co se k nám na 24. prosince sjede, v zrcadle opravdu to zamaštěné prase uvidím.

Tož přátelé, veselé Vánoce!

Jak jsem se stala trojmámou

Dokud člověk nemá děti, nepociťuje, jak ten čas neúprosně letí. Teprve s nimi si uvědomujeme skutečnou hodnotu života. Přijde mi to jako mžik, když jsem poprvé sevřela v náručí svého syna a on už slaví třetí narozeniny! Zatímco z přirozeného porodu dvojčat jsem byla podělaná strachy, u syna to byla jasná volba. Dnes jedna vzpomínková. 

Píše se 2. listopad roku 2017...

Sedím v autobuse a jedu na svou úplně poslední rizikovou poradnu na Bulovku. Jsem ve 39+6 týdnu těhotenství. Sestra mi v ordinace dělá poslední monitor a doktorka se jako vždy ptá:

„Tak jak se dnes cítíte, maminko?"

No jak bych se asi cítila. Jako kdybych spolkla zeměkouli. Ale snažím se působit pozitivně, tak si nahlas akorát postěžuji na únavu a že bych už ráda porodila. V očích jí vidím pochopení. Po důkladném vaginálním vyšetření mi oznamuje, že jsem otevřená na jeden prst, ale na porod to zatím vůbec nevypadá. Nabízí mi řešení - Hemiltonův hmat. Zmateně na ni zírám a vůbec nechápu, o čem mluví. Je mi vysvětleno, že jde o metodu, která mi může (ale taky nemusí) pomoci vyvolat porod. Jediné, co mě zajímá je, zda to bude bolet. Odpověď mě úplně neuklidňuje, neboť každá žena to cítí jinak, avšak pokud do pondělí neporodím, čeká mě v devět ráno příjem a vyvolávání porodu a tomu se chci pokud možno vyhnout. Dávám tedy svůj souhlas a až přes malinké pálení dole necítím žádnou bolest. Domů odcházím poučena a plna očekávání, co se bude dít.

Na Proseku mě vyzvedává manžel, ztěžka usedám do auta s bolestí v podbřišku. Odpoledne polehávám, což u mě není úplně normální. Bolí mě v kříži i v podbřišku a hledám úlevu. Na hodinu si lehám do horké vany. Děti uspává babička, která už je u nás asi týden, můžu si "užívat" klid. Po deváté večer pociťuji návaly horka a stahy dělohy odspoda nahoru. Břicho mi kleslo hodně dolů a já postupem času začínám čím dál víc a pravidelněji hekat. Koukám se na manžela, jak vedle mě na posteli úplně klidně spí, zatímco já mám pocit, že se zblázním. V jednu ráno jdu opět do vany a bolesti zesilují. Interval stahu se zkrátil na osm minut. Ve tři ráno mě vyděsí dcerka. Vchází k nám do ložnice, že jí není dobře. Úplně hoří, takže dostává Nurofen a ukládám ji k nám do postele. Jenže mé hekání co pět minut ji budí. Nakonec se mi ji podaří přesvědčit, aby šla k sobě do postýlky. Manžel ji s brbláním odvádí, ani se na mě nepodívá a ihned zase usíná. 

V pět ráno už si přeju umřít a dožaduji se odvozu do porodnice. U dveří rozdýchávám kontrakce a pak rychlý (v mém případě spíše šnečí) sprint do auta. Cestou mi vůbec není do řeči a v momentě, kdy parkujeme u Bulovky vím, že ven jen tak nevylezu. Do vestibulu mě muž málem nese na zádech, neboť nejsem schopna ujít ani metr. A zatímco mě si berou sestřičky, nastávajícího tatínka posílají domů. Sice nechápu proč, když určitě za chvíli porodím, ale nemám sílu vzdorovat. Na monitoru hekám tak, že mi sestra okamžitě vyhubuje, ať se okamžitě uklidním. Prý se zbytečně vyčerpávám. Takže se učím hekat potichu. Doktorka mě vyšetřuje a oznamuje, že jsem otevřená na dva prsty. Přesouvají mě na hekárnu, nezbývá než čekat.  

Když mi v 7:45 přináší snídani, nemám na ni ani pomyšlení. Nakonec přeci jen koušu rohlík s marmeládou a u toho co pět minut hekám. V osm přichází porodní asistentka, aby si mě prohmátla. Upřímně jsem nečekala, že do mě každou chvíli bude někdo šťourat. A co se nedozvídám: 

1. Nález je stále stejný, otevřena na 2 prsty, dole jsem hodně tuhá. Zbytečně se vyčerpávám a porod může skončit sekcí. Upřímně, v ten moment bych svolila k čemukoli, co ze mě toho vetřelce vypudí.

2. Hemiltonův hmat byla ta největší blbost, k jaké jsem mohla svolit (dle jejího názoru). To, co cítím, prý nejsou kontrakce, ale poslíčci. Dobrej vtip, že? Právě po hemiltonovi bývají daleko bolestivější než kontrakce. A verdikt? Asi mě pošlou domů. Tomu říkám pozitivní podpora prvorodičky (porod císařským řezem se totiž u vaginálního porodu nepočítá). Okamžitě se vzpírám, že já domů rozhodně nepojedu. Hlavou mi běží, že dcera doma jistě leží s horečkou a já jí nechci přidělávat starosti. Kupodivu mě nikdo nevyhání.

V devět hodin mě opět zkoumají. Ptám se, zda by porod nemohli nějak popohnat. Je mi řečeno, že zatím není důvod nic urychlovat, nehledě na fakt, že u někoho první doba porodní může trvat i 16 hodin. Polévá mě horký pot, neboť já takto vzdychám asi od půlnoci. 

Úderem desáté mě posílají na přípravu - jsem otevřená na 3 cm. Když vidím tu nádobu s vodou, okamžitě si vybavuji vzpomínky na klystýr s dvojčaty v břiše a chci omdlít. Raději však spolupracuji. Lékařka mi zároveň nabízí epidurál. Nijak ne mě nespěchá, vidí, že mám co dělat sama se sebou a že v současné chvíli se mi nedaří rozumně uvažovat. Jen mi vysvětluje, že by mi mohl pomoci uvolnit porodní cesty. Na záchodě jsem celou věčnost, ta očista je opravdu důkladná. A ve sprše jsem snad ještě déle. Pohupuji se na gymnastickém míči, hekám a doufám, že mě snad brzy někdo půjde hledat. Nikdo si mě však nevšímá.

V poledne mi přináší oběd a ve stejnou chvíli sestra potřebuje natočit monitor miminka. Jídlo stydne, zase do mě strkají ruce a otevřená jsem na 3 - 4 cm. Takže se rozhodli píchnout mi vodu, aby našeho plaváčka trošku popostrčili. Oběd leží netknutý a já jdu zase na 45 minut do sprchy. 

Ve 13:30 už ležím na porodním sále, dostávám epidurál a čekáme, co se stane. Od snídaně mi zůstal banán s jogurtem, opatrně se ptám sestřičky, zda se můžu najíst. Ne, že bych měla velký hlad, ale cítím, že energie už nemám na rozdávání. Banán nakonec hltám, jako bych týden nejedla a snažím se na chvíli si zdřímnout. Nedaří se.

Ve 14:00 už jsem otevřená na 4 cm, mám svolení zavolat nastávajícímu tatínkovi, aby přijel.

Ten je v 15 hodin v pozoru na sále, oblečen v zakoupeném mundůru, pod ním má dokonce i svetr, aby náhodou nezmrzl. Usedá do křesla a mé zvuky mu přijdou k smíchu. U toho paří nějakou stupidní hru na mobilním telefonu. Cítím z něho, že vůbec neví, co má dělat, jak se chovat a ta hra ho evidentně uklidňuje.

V 16:15 už jsme na 7 cm! Střídavě lezu do sprchy, sedím na záchodě a opírám se o parapet, abych rozdýchala bolesti. Muž celé divadlo s úsměvem na rtech sleduje. Kolem půl páté se ptám porodní asistentky, zda se dnes ještě vůbec dočkám konce. Ta ironicky poznamenává, že do půlnoci to snad zvládneme. Já blednu, manžel se řeže smíchy, neboť pochopil, že si ze mě asistentka utahuje. Já však už dávno ztratila jakoukoli schopnost rozeznat vtip. Je to už snad 24 hodin, co začaly první bolesti a začínám se vnitřně hroutit.

Blíží se 17. hodina a všechno se najednou zrychluje. Sestra mi zakazuje tlačit, ačkoli já mám dojem, že své svěrače už prostě nedokážu nijak ovládat. Svolává personál, manžela instruuje, na jakou stranu si stoupnout a asi jdeme do finále přátelé! Zkouším dýchat jak fena a jakýmkoli způsobem zamezit tlačení - takže kroutím hlavou doprava a doleva, abych se "rozptýlila" a při tom pumpuji svou (potažmo manželovou) rukou. Tomu se mé osobité projevy vůbec nezamlouvají a snaží se mi radit, abych sebou tolik neházela, ať mi zase nevyskočí rameno (není opilý, ví co říká, už 4x jsem totiž podstoupila luxaci ramene). V mezi pauze jej okřikuju, ať si své rady strčí víte kam! 

„Tak, maminko, už jen párkrát zatlačíte a máte prcka venku."

Zavírám oči, sbírám zbytky sil, tlačím, chrčím, nakonec už ani neslyším povely a najednou slyším pláč.

„Gratulujeme, máte chlapečka. Vyhrňte si košili." 

Na prsa mi pokládají zamazaného trpaslíka, očima mžourá, je stejně vyděšený, jako jeho máma, ale je nádherný! V 17: 07 se nám narodil syn Péťa, 4 110 g a 52 cm. A zatímco si ho novopečený tatínek ve vedlejší místnosti fotí, u mě probíhá souboj s časem. Podařilo se porodit placentu, avšak klučík mě během draní se na svět uvnitř dost potrhal a začíná dalších 45 minut bolestí. 

Hekám, snažím se nehýbat a nestačím zírat. Tři doktoři se na mě vystřídali, do porodních cest mi nastrkali různá náčiní, ale ani jednomu z nich se nedaří mě zašít. Dělá se mi blbě. Z dálky slyším, jak se radí, zda mě neuspat a nezašít pod narkózou. Do toho přichází pan primář, všechny seřve, kdo že nám dovolil porodit tak velké dítě a usedá k mé krvavé vagíně. Já už ale nemůžu a prosím ho, ať mě klidně uspí, ale hlavně ať už do mě proboha nic nestrkají. Nechává mí píchnout nějaký oblbovák, asi aby mě umlčel, a s rozvahou zašívá. Já nepřestávám hekat, protože necítím žádnou úlevu.

„Prosím vás, přestaňte nám tady skučet, už vás to nemůže bolet."

Jak ráda bych si to s ním teď vyměnila. Do toho přichází manžel se synem v zavinovačce, zda si ho chci pochovat. Zcela bez přemýšlení souhlasím, avšak po minutě mu dávám dítě zpět. Nejevím o něj sebemenší zájem. Bolest už je nezvladatelná. 

Úderem 18. hodiny jsou se mnou hotovi. Já si připadám jak v extázi, neboť teprve nyní začaly účinkovat léky, které mi vpíchli. Stěží se loučím s drahou polovičkou, je mi úplně jedno, že syna dávno odvezli, chci jen spát. Každou chvíli mě chodí sestra kontrolovat, zda jsem v pohodě a teprve v devět večer mě konečně převáží na pokoj. Tvrdé koblihy s marmeládou jím s chutí, jako bych jedla bavorské vdolky se šlehačkou. Těším se na klidný spánek. Uložili mě na nadstandard, takže mě v noci budí pláč miminka mé spolunocležnice. Budíček v pět ráno mě tedy nijak nepřekvapuje.

Co říci závěrem? Porod byl sám o sobě dlouhý, bolestivý, ale nezapomenutelný v tom dobrém slova smyslu. To, co následovalo po něm, se pokusím alespoň z části zapomenout! Mít syna (a dvě dcerky k tomu) je ten největší dar na světě...

Poprvé online

Včera jsme úderem páté hodiny s paní třídní odzkoušeli připojení na dnešní online výuku. Vše krásně fungovalo, ráno jsme vstávali s nadšením a těšili se na spolužáky i paní učitelku. Holky se domluvily, která bude v první skupině (v 8 h) a která ve druhé (v 9:30). Všechno vypadalo růžově.

Čas 7:40

„Mami, kdy už to začne, já už chci vidět paní učitelku." 

Přes čtvrt hodiny znuděného čekání, v 7:59 konečně vidí část spolužáků.

8:05

Vyučovací hodinu začínají ranní rozcvičkou - tanec plný pozdravů a přání báječného rána. Já odbíhám, abych synovi nachystala snídani a nechávám dceru na pospas. Naší asistence údajně není třeba. Ještě ani nedám toust do toustovače a z pokojíčku se ozývá:

„Mami, já nevím, co mám dělat!"

Vysvětluji, že má poslouchat paní učitelku, že jí vše řekne. Pomůžu najít příslušnou stránku v učebnici, ukazuji, jaké cvičení se jde dělat a odcházím. Neuplynou ani dvě minuty a slyším:

„Mami, pojď mi pomoct!"

Syn se vzteká, protože má hlad, dcera ječí, neboť jaksi nepostřehla, na které straně má další cvičení. Mrňousovi pouštím na youtube autíčka s vysvětlením, že jen co pomůžu ségře, jídlo mu dochystám. Usedám za stůl, na tabulku jí píšu slova, která má z písmenek skládat. Následně ukazuji na cvičení se sušenkami a opakuji slova paní učitelky. 

„Co je tady za písmenka?"  A vzhledem k nechápavému výrazu si sama odpovídám „Me." A dcera reaguje: „To není až tak jednoduchý."  Říkám si matko, klid, to bude dobrý.

Další řádek - stále se tváří otráveně. Ukazuji na slabiku LÉ. 

„Co je toto?"   

„MÁ?" 

Stále s klidem reaguji, že to skoro trefila. Následně má na sušenky dopisovat chybějící písmenka. V domnění, že to zvládne, jdu dochystat synovi snídani. Dcera zase křičí:

„Mami, já už psát nechci. Nesnáším to!" 

Paní učitelka zatím s úsměvem na rtech pokračuje ve výuce. Má ji připravenou dobře, vše názorně ukazuje, jen některé děti poposedávají, kroutí se a nedokáží se soustředit na to, co se po nich chce.

„Mami, já paní učitelku neslyším, jak ostatní pořád něco povídají."  

Chápu dceřin povzdech a vysvětluji jí, že si ostatních nemá všímat a ať se soustředí na to, co po ní chce paní učitelka. 

V 8:45 se paní učitelka loučí, děkuje za krásnou hodinu a nechává zoom otevřený dětem, které si strašně chtějí popovídat. Konverzaci končí se slovy, že ve škole v pyžamu mají domácí úkol do matematiky. Děti to pobaví. 

„Jako že ve škole budeme stanovat?"   

 „My máme být v pyžamu?"

A pak už se spouští řetězová reakce. Dozvídáme se, že Otík má rybičku, Anička také (a do toho mává před obrazovkou Bobem a Bobkem), Milan se chlubí hovniválem (dokonce na kameru ukazuje, jak ho volně nechává běhat po bytě), Mireček ukazuje papírovou vlaštovkou, Martin sděluje, že má doma ropuchu (Anička ihned reaguje: „A co je to ropucha?") a naše dcera najednou vykřikne: 

„Já už chci přestávku."  A prostě odchází pryč.

-----------------------------

Čas 9:28

Dvě minuty do začátku hodiny. Naháním dceru, ať se jde napít a šup před obrazovku. Zapínám Zoom, vše nastavuji a chvíli sedím vedle ní.

„Jé, to je Péťa Havlíček, toho miluju."

Pak už si bere slovo paní učitelka a já odcházím v domnění, že u ní nemusím sedět. Je více samostatná. Po chvíli nakukuji a vidím, že je mě tu třeba. 

„Co skládáš za slovo?"

„Ovečka."

„Aha, ale na to tu nemáš všechny písmenka. Máš skládat slovo ovce."

9:48 - počítač začíná nepříjemně pištět, hláška o chybě ve Windowsech, chce restart. Bezva, pokouším se vzkřísit computer a protože vím, co se má dělat za cvičení, úkoluji u toho dcerku, ať pokračuje v práci.

Mezi tím ostatní poskočili na cvičení se sušenkami. Dcera bere do ruky tužku, paní učitelka vysvětluje, co se bude dít a ona do toho povídá:

„Hm, je pěkně ostrá. Můžu si ji ještě přistrouhnout?"

Potím se snad úplně všude. Psaní jí jde lépe než ségře, je o několik sušenek dopředu, takže když ji paní učitelka vyzve, aby přečetla další slabiku, neví, která bije.

10:03 - vypadlo nám spojení. Jsem naštvaná. Opět zadávám ID a passcode a zjišťuji, že jsme nebyli jediní. Spadlo to úplně všem. Vše pokračuje, já odcházím zadat druhé dceři do obyváku úkol z matematiky. Dostává se mi jasné odpovědi: „Já nic dělat nebudu!" 

Vracím se do pokojíčku, dokončuji poslední cvičení s dcerkou a v 10:15 se loučíme s třídní. Druhá skupinka je nějaká moc spořádaná. Všichni řeknou na shledanou a postupně se odpojí.

---------------------------------------

Po malé svačině jdeme vypracovat úkoly do matematiky. Na papír děvčatům překresluji příklady a ony mají počítat a přepisovat tečky do čísel. 

V 10:30 ho začínáme a až do 11:15 bojujeme. Jedna dcera ten samý příklad píše na řádek hned třikrát, ale jen v tečkách, druhá neřeší řádky, takže jí tečky i čísla lítají všude možně. A já mám nutkání jít si dát okamžitě panáka. Trhám jeden papír, druhý, znovu překresluji, vysvětluji, ukazuji názorně na prvním příkladu a stále to dělají špatně. Postupně se uráží jedna dcera, následně já, pak i ta druhá a protože není navařeno, nechávám je svému osudu a jdu uvařit alespoň špagety. Celá se třesu a s láskou vzpomínám na offline výuku, kdy nám přišel seznam úkolů a my je v klidu plnili a posílali ty dokončené. Do toho se začíná vztekat syn, neboť ho celé dopoledne přehlížím.

A pro veliký úspěch, zítra zas!!! Držte se, rodičové, musíme to prostě nějak přežít...

Covidové/podzimní prázdniny

„Mami, dneska se nebudeme učit?" Zeptala se mě včera dcera. Při pohledu na budík se mi dělalo mdlo. Opravdu je 5:55? No nic, čekala bych aspoň "dobré ráno maminko", ale ne, rovnou ji zajímá škola. A to zklamání v očích, když se dozvěděla, že mají prázdniny.

Já naopak pociťuji vděk. Týden distanční výuky byl nad očekávání velmi nabitý a mnohdy mě napadalo, zda toho učitelka s dětmi opravdu tolik stíhá, anebo se rozhodla své žáky (potažmo i nás rodiče) zničit. Každopádně je úplně jedno, zda se člověk doma učí s jedním či dvěma dětmi, jsou-li stejně anebo různě staré. Každé z nich potřebuje individuální přístup, bez ohledu na pohlaví.

FLASHBACK:

„Vendulko, co je to za písmenko?"

„Velké tiskací l."

„Správně a co je tohle?"

„Malé tiskací a s čárkou."

„Ano, správně. A dohromady se ta slabika čte?" 

„Lá."

Tatáž situace, o pár vteřin později.

„Beátko, co je to za písmenko?"

„Velké tiskací l."

„Správně a co je tohle?"

„Malé tiskací a s čárkou."

 „Ano, správně. A dohromady se ta slabika čte?" 

„Lé?"

„Ne, zkus to znovu."   

„Já nevím."

Asi pět minut jsme se dopracovávaly k Lá.

Pondělní ráno pro mě tudíž začínalo brzy, zato vyhlídky vypadaly růžově. Záhy mě milované děti vyvedly v omyl. Protože jim matka nevěnovala dostatek pozornosti, snažila se totiž rychle navařit, aby je mohla vyběhat na hřišti, rozhodly se zabavit po svém. Povytahovaly snad všechny hračky a postupně je roztahaly po bytě. A aby toho nebylo málo, každou chvíli se o nějakou z nich rvaly jak koně. Já se tak chtě nechtě stala rekordmankou v běhu přes překážky a zároveň i rozhodčím v ringu, když jsem je odtrhávala od sebe a žádala o malou přestávku. Jak jsem tak bruslila mezi auty asi po 55., noha mi podklouzla, já nevymanévrovala zatáčku a zakopla o červený vůz. Náhlá bolest mě paralyzovala natolik, že potomstvo najednou utichlo a čekalo, co se bude dít. 

Za normálních okolností bych začala hystericky řvát, ať si ten bordel okamžitě uklidí. Na stupnici mentálního stresu však situace nemohla být horší. Došlo u mě ke zhroucení systému. Z posledních sil jsem se odbelhala ke gauči a pokusila se o restart svého vědomí. Jakmile záložní zdroj naskočil, započalo prověřování škod a hledání způsobu obnovy. Je prsteníček pravé nohy zlomený nebo jen naražený? Naraženina prý bolí víc jak zlomenina, kdo to má však poznat, když mi bolestí tečnou slzy? Máme doma dostatek opia na utlumení bolesti? Opráším své amatérské zkušenosti a  zahraju si na superwomen, anebo zvendu mobil a povolám zálohu, tzn. manžela? A do toho z dáli slyším:

„Mami, my už máme uklizeno, můžeme jít ven?"

Šly na mě zase mdloby. Dcery si vyslechly stručný monolog, že máma je zraněná a rozhodně teď s nimi nikam nepůjde. Akce vyvolala bouřlivou reakci - dupání, vzdechy, nadávky, křik a nakonec třískání dveřmi. Po obědě se však děti začaly dožadovat hřiště o to víc. A já, jakožto správný autosadista, souhlasila. Mé vnitřní já mě sice nabádalo k rozumu, ale ignoruji jej už nějaký ten pátek, tak proč ho najednou poslouchat, že! Na zdravou nohu jsem nazula tenisku, na zraněnou obula sandál, v domnění, že venku přeci ještě nebude takové chladno, nehledě na fakt, že na výběr už byla jen papuče (nikam jinam bych ten nafouklý prst nevměstnala). Dopajdala jsem na lavičku u trampolíny a na hodinu a půl se na ni posadila. Cestou domů mi zuby drkotaly zimou a já děkovala bohu, že děvčata jdou ještě na gymnastický kroužek, aby se dovyřádila.

Manžel přijel z práce, odložil počítač a kvádro, vytáhl lékárničku a zahrál si na doktora. Můj zmodralý a nafouklý prst jej vyděsil, ale zároveň mu nijak nezabránil v poznámce o zítřejších pracovních povinnostech. Tudíž nemohu očekávat velký prostor pro rekonvalescenci.  

A opravdu, dnešní dopoledne se neslo v duchu neustálého chystání jídla, uklízení špinavého nádobí, vaření a opět úklidu. Odpoledne jsem si zopakovala včerejší venčení, tentokrát mé kroky vedly k pediatrovi. Děti musely na očkování proti chřipce a v určitých momentech bylo zhola nemožné uhlídat bolavý prst a znehybnit bojující potomstvo. V jednu chvíli doktorka odpovídala na zvědavé dotazy mých dítek, píchala injekce a povzbuzovala slzící matku, která ji žádala o okamžitou amputaci prstu a zároveň se dmula pýchou nad statečností svého potomstva. 

Vše mohlo dopadnout ještě hůř. Uvidíme, co dalšího zažijeme (nejen) během covidových/podzimních prázdnin. Návrat dětí do školních lavic je v nedohlednu, ale něco mi říká, že nudit se rozhodně nebudeme. Nehledě na fakt, že zimní čas se blíží a já mám v plánu pokořit ještě pár osobních rekordů.  

Distanční výuka poprvé

Když vláda vyhlásila v březnu karanténu, tiše jsem záviděla rodičům dětí školou povinných. Žila jsem v představě, že se doma snáz zabaví (např. četbou knížky). Sousedky mě brzy vyvedly z omylu. A přátelé, boží mlýny melou. V září naše milá dvojčátka nastoupila do první třídy a díky ne zcela příznivě se vyvíjející situaci ohledně covidu-19 mám šanci na vlastní kůži zažít strasti a slasti distanční výuky. 

Hned na úvod chci pochválit přístup učitelů naší ZŠ, neboť nám ZATÍM nehrozí online vyučování. Dcerky sice domů dotáhly hromadu nakopírovaných materiálů, avšak každé ráno dostávám e-mail s podrobnými pokyny na konkrétní den. A já, jakožto budoucí kantorka, vzala přípravu zodpovědně. Jak se ale ukázalo, učení vlastního potomstva není jednoduchou záležitostí. 

DEN 1. 

Ráno začalo jako každé jiné. Pominu-li fakt, že naše děti vylezly před půl sedmou z postelí a dožadovaly se snídaně, což je ve školním týdnu jev zcela nevídaný, v klidu jsme se najedli a plni elánu se chystali na studium. Celé dopoledne před námi, žádný spěch. Po přečtení pokynů v mailu mě částečně přešel smích. To jako máme stihnout za dopoledne? 

Mezi tím, co si dcery čistily zuby, jsem se brodila hromadou materiálů a učebnic, abych našla patřičná cvičení. Do toho bylo třeba zaměstnat syna a nejlépe něčím, u čeho by vydržel déle než čtvrt hodiny. 

„Půjdeš si s námi kreslit?

„Nechci."

„A co koleje, nepostavíme si dlouhou dráhu i se stanicemi?"

„Ne. Já chci tužku. A auta."

Kouzelné čtení se nakonec jen válelo na gauči a místností se linuly tóny písní Mira Jaroše: „Vypni telvíziu, rozprávka ťa počká, odložíme tablety..." Každopádně synátor vypadal spokojeně, my mohly začít výuku.

A jelikož matematika působila jednoduše (vzhledem k obšírnému popisu povinností do českého jazyka), rozhodla jsem se jejich čerstvé mozkové závity zahřát početními úkoly a opakováním čísla 1. A věřte nebo ne, obě zvládaly úlohy rychlostí blesku. Podle toho pak i vypadal jejich grafomotorický výsledek. Co na tom, že každá druhá jednička vypadala jak zvadlá kytka? Hlavně rychle splnit, co se po nás žádá. A u toho se samozřejmě dožadovat patřičných ovací.

„Mamííí, dívej, tahle se mi povedla."

„No jémine, ta je krásná," chválila jsem. Pozitivní motivace je důležitá. Jenže když musíte ocenit každou druhou a že se jich na ty tři řádky vešlo požehnaně (a samozřejmě u každé dcery zvlášť), humor vás přejde. A mezi tím utíráte synovi zadek od hovínek, chystáte svačinu a děkujete bohu, že dnes není třeba vařit oběd.

Počty by nám šly, je čas na malou svačinovou přestávku. Nachystala jsem víno do misek a sama byla zralá na jedno v tekutém stavu. Nebyl čas na zahálení. Uklidila jsem stůl a připravila podklady na další předmět - český jazyk.

Už při čtení nastal problém. Začaly se hádat, která bude číst jaký řádek. Na přeskáčku se pak urážely, neboť zrovna ta druhá četla delší slovo, než ta první. Ani omalovánka písmene L je neuklidnila. O obkreslování tvarů už jsem je ani nežádala. Měly hlad. A není se čemu divit, bylo jedenáct pryč, matka ani nemrkla.

Naštěstí děti netrpěly. Jediný, kdo se dožadoval mé pozornosti, byl manžel, tomu jsem ale ne zrovna diplomaticky naznačila, že časem i na něj přijde řada. Nedokážu si představit, jak své školáky zvládají rodiče mající home office.

DEN 2.

Snídaně u nás probíhala divočeji, neboť děti opět vstávaly za tmy a měly okamžitou potřebu postavit železnici napříč bytem. Montáž se samozřejmě neobešla bez bouchání, hádání, vydírání a slovního napadání. Od snídaně se pak odbíhalo - jednou k vláčkům, podruhé k činčilám. Do toho já jedla na stojáka, neboť seznam učebních úkolů opět nebyl nijak krátký. A dnes bylo třeba obstarat i oběd. Vývar se naštěstí dělá sám, guláš stihnu v mezi pauze. 

„Holky, vyčistit zuby, převléknout z pyžama a ke stolu.“

„Já nebudu dělat úkoly,“ vzdoruje jedna z dcer. „Chci si hrát!“ 

Ta druhá nemusí nic říkat, z jejího znuděného výrazu je na první pohled patrné, že má zcela odlišnou představu o dopoledním programu. Po deseti minutách nahánění mi začínají téct nervy. Syn ještě snídá a dívky se polonahé honí po bytě, aniž by jakkoli pospíchaly plnit školní povinnosti. O zubní hygieně nemluvě. Dopadlo to křikem.

Vzhledem k jejich elánu jsme opět začali matematikou. Poté přešli na češtinu a na konec zůstala prvouka. Musela jsem přečíst pohádku o vlaštovce a ani jedna z nich mě nedokázala celou dobu poslouchat. Ve vedlejší místnosti totiž běžel Bob a Bobek, tak co by vnímaly nějaké nudné čtení. V závěru však obě překvapily, neboť na motiv pohádky nakreslily krásný obrázek. A já se cítila jako vítěz, přestože jsem málem připálila guláš. Syn mě během pár minut vrátil do reálu. Jakmile jsem vkročila do kuchyně, našla jsem po celé místnosti vykydaný (naštěstí jen bílý) jogurt.  O rozdrobeném rohlíku nemluvě. Ještě, že na svačinu nedostal banán, ten bych z čalounění na gauči asi nevydrhla! A aby toho nebylo málo, jakmile máma uklidila tu spoušť, holky ho naštvaly a on ztropil hysterickou scénu, kdy se vzteky svíjel na podlaze a přes dvacet minut jen ječel, aniž by mi byl schopen vysvětlit, co se děje nebo co mám udělat pro to, aby byl spokojen.  

DEN 3.

V 6:30 mě vzbudil manželův budík. Asi pět minut na to vyšla dcera z pokojíčku a když nikoho v obyváku nenašla, vrátila se zpět a bylo slyšet tiché povídání. Budík zazvonil potřetí, muž ho opět odložil a já raději vstala, než si jej vyslechnout ještě jednou. Po ranní hygieně mi to nedalo, nakoukla jsem do dětského pokojíčku a všichni tři seděli u stolu a kreslili obrázek pro babičku. 

Po snídani mě překvapilo, že ještě nepřišla zpráva od třídní učitelky. Na pořadu dne byla čeština, výtvarka a pracovní činnosti. Napjatě jsem čekala, co se bude dít. Po osmé už mi psala sousedka, zda opravdu nic nedošlo. Já mezi tím začala vařit oběd, byl to klid před bouří. V 8:34 to začalo. Při čtení pokynů mi málem vypadly oči z důlku. Bezva, tiskárnu nemám, takže jsem šla vytáhnout naše domácí zásoby a ručně nakreslit jednotlivé dílky žaludu, který holky měly vystřihnout, dokreslit a slepit. Na rozehřátí kreslily stromečku jehličí. 

Následně nastalo v pokoji ticho. Vystřihovaly tvary. A najednou:

„To je pitomý obrázek. Já to dělat nebudu!“

Opatrně jsem nakoukla a jedna z holek seděla uražená u stolu a sabotovala mnou nakreslené listy.

„Copak se tu děje?“

„Já to stříhat neumím. Rozplakala se a já se jí snažila všemožně pomoct.“

Dopadlo to tak, že se stříhalo s dopomocí, stejně tak skládání a lepení. Ale výsledek stál opravdu za to. Holkám zářily oči štěstím. Já utřela pot z čela a vrhla se s nimi rovnou na učení se nového písmene E. V učebnici vybarvily, co měly a na mazací tabulku měly nacvičit psaní. A jako vždy k tomu každá přistupovala zcela odlišně. Jedna precizně dodržovala daný postup psaní, druhá kreslila klidně i čtyři čárky místo tří. A pak zazvonil zvonek. Přišla sousedka se synem na kávu. Můj kluk byl štěstím bez sebe, neboť to dnes opět vypadalo, že ho úplně zasklím. Bohužel, holky se rozparádily a místo soustředění se na školní úkoly zahálely. V pokojíčku sice vybarvily svou záložku barvičkami, jedna z nich však na místo akvarelových pastelek použila obyčejné, takže jsem musela zachraňovat situaci a záložku nakreslit novou. Tu pak už zvládla dokončit. Původně na ni měly kreslit obrázek, což je přece zdržovačka, takže použily pár barev a vodou pak vše rozpily. Co se s tím trápit.  

Návštěva odešla a my musely dokončit novou stránku s písmenem E. Šlo už opravdu o rychlokurz. Obě v mžiku vybarvily, co měly, jen aby jim matka konečně dala pokoj. 

Co mě dnes drží nad vodou je fakt, že jedna z holek za mnou odpoledne přišla s prosbou, že si ji chce se mnou přečíst. A přátelé, sama (jen s malou dopomocí) přečetla tři pohádky! Bože, díky za ty malé/velké radosti.

‐-------

Nalejme si čistého vína (a že si ho dnes opravdu dám). Šlo o pouhé tři dny. Nemám ani ponětí, jak přežiju příští týden. Jsem vyčerpaná, hlasivky už vypovídají službu, na nadcházející víkend se těším, jako už dlouho ne. 

Tak na zdraví vám všem!  Na ty malé lásky, i když jsou občas na zabití.

Noví členové domácnosti?

„Maminko, já bych chtěla mít doma zvířátko," 

žadoní u mě dcerka a hází ten nejroztomilejší kukuč, co umí. Dá se jí odolat? Určitě ano, avšak i já prožila část dětství s (nejedním) malým chlupatým stvořením a dodnes na to s úsměvem vzpomínám. Snad i proto vroucná přání našich dětiček neberu na lehkou váhu. 

Pominu-li fakt, že se holky vrhají na každého psa, kterého potkáme, musím uznat, že vynalézavé jsou dosti. Letošní léto jedna z nich zasvětila soužití s přírodou. Nejen, že sbírala všechny ploštice a kobylky v okolí, ale ještě jim stavěla domečky, vyráběla postýlky z listí a několikrát se jich pár pokusila propašovat domů. 

Jednou večer, když se se ségrou čvachtaly ve vaně, šel manžel otevřít okno v dětském pokoji, aby ho vyvětral. A na poličce u postele spatřil krabičku, jak v ní něco svítí. Neodolal, otevřel ji a našel v ní mrtvou ploštici. Ihned mě zavolal, abych spatřila důsledky své výchovy! Zcela tiše jsme broučka vyhodili a světélko nechali svítit. Při ukládání do postele nastal šrumec. 

„Mami, já mám problém.“

Dělala jsem, jako by nic a čekala, co mi sama poví.

„Já tady v krabičce měla broučka a on už tady není.“

„A kde se tady vzal?“ 

„Já si ho přinesla z venku. A aby mi neutekl, uložila jsem ho do krabičky. A aby se nebál, rozsvítila jsem mu tu baterku.“

Ten smutek v jejích očích se nedal déle snášet. Vysvětlili jsme jí s tatínkem, že broučkovi se v krabičce asi nelíbilo, tak utekl ven a vydal se hledat své kamarády. Že by jí také nebylo dobře, kdybychom ji zavřeli samotnou v prázdném pokojíčku. 

Tím se celá kauza ploštice uzavřela.

 

Jenomže prosby o mazlíčka nabraly na obrátkách, zejména v době karantény. Jednou toužily po pejskovi, druhý den po kočičce, za týden už chtěly papouška nebo králíčka. A právě v době karantény, kdy nebylo co dělat, jsme s manželem vedli pravidelné diskuze, jakého mazlíčka si pořídit.

Psa i kočku jsme oba kategoricky odmítli. Jednak s ohledem na bydlení (pes ani kočka do bytu prostě nepatří) a také na sousedy pod námi (jejich pejsek by nám kočičku asi neakceptoval). 

„Já bych chtěl hada,“ pronesl manžel. „Jako malý jsem jednoho choval. Ale je fakt, že nám několikrát utekl. A jednou jsme ho hledali skoro tři měsíce.“ 

„No fuj,“ otřepala jsem se při představě, že mi ten plaz někam zdrhne a já tu budu se třemi dětmi sama. 

„Nebo rybičky. Ty jsou nenáročné.“

Němé tváře mne taktéž nijak nenadchly. Jen tupě zírají, do akvária spotřebují spoustu vody a nepotřebuji, aby mi do něj děti skákaly po hlavě, že si chtějí rybičku pohladit. Přijde mi to jako hodně drahá dekorace do bytu. 

„Když už zvíře, chci z něj mít užitek i já, pomazlit se s ním, užít si i trochu legrace při vypouštění do prostoru. Co morče?“

„Tak co myši? Nebo potkana?“ Navrhoval manžel dále.

No nebudu vypisovat, jaké všechny varianty nás napadly. Výsledek byl, že jsme nevymysleli nic.

A pak si manžel vzpomněl, že coby teenager choval doma činčily. Ty splňovaly všechny mé podmínky: jsou chlupaté, společenské, na údržbu nenáročné a nesmrdí. A když už jsme se zázračně shodli, začala fáze dva. Zkoušeli jsme zpracovat děti, zda by byly pro toto zvířátko. Asi týden se na youtube všechny tři koukaly na videa s činčilami a náš nápad je nadchl. Muž po večerech, když děti ulehly, sjížděl weby a sháněl malé činčilky i s klecí. Dokonce našel i pána, který vyráběl domečky na míru. Jenže v momentě, kdy mělo padnout rozhodnutí, jsme všeho nechali. Důvodem byl fakt, že naši tři křiklouni by stěží dokázali být ohleduplní k tak malým tvorečkům a hlavně přišlo léto a my byli více venku, než doma. 

V úterý 1. září děvčatům začala škola a život nabral poněkud jiný spád a směr. Já začala díky volnějšímu režimu více sportovat a věnovat se konečně i vlastním koníčkům, syn věrně po boku šlapal na odrážedle vedle mě a úchylku své dcerky sbírat všelijakou havěť mi nezbylo než akceptovat. Nehledě na skutečnost, že synek se k ní mile rád přidával, takže už nelozily ploštice jen po jednom mém dítěti, ale po dvou a dokonce se trumfovali, kdo jich na sobě má víc. 

A najednou na mě na facebooku vyběhla zpráva, že u nás na sídlišti jedna paní nabízí dvě činčily i s klecí. Jakmile manžel uviděl ten inzerát, ještě tentýž večer slečnu navštívil a následující večer nás tam měla celou rodinku. A jen díky její vstřícnosti se naše rodina včera rozrostla o další dva členy. V obyváku s námi na zkoušku žijí dva činčilí kluci a pokud se z nich u nás po týdnu nestanou dvě vystresované chlupaté kuličky, stanou se nedílnou součástí naší rodiny. 

Neděláme si iluze, že nadšení dětí bude nekonečné. Donutit holky dělat domácí úkol bylo složité. Předháněly se, od které z nich si jedno nebo druhé zvířátko vezme stéblo sena. Dokonce už si rozdělily, které bude patřit ten šedý a které ten světlejší. Také večeře probíhala zcela odlišně. Nejprve seděly způsobně u stolu, ale pak se rozhodly, že to je nuda. Takže daly do pusy pár soust a následně se usadily před klec. A večerní pohádky? Nudáááá! Činčily jsou the best!!! Ani ukládání do postele se neobešlo bez křiku a nadávek (na obou stranách). Tak jsem zvědavá, jak dlouho jejich nadšení potrvá. Jedno však vím jistě. Pakliže činčiláci budou v pohodě a nebude jim u nás doma nic chybět, necháme si je, protože já i manžel jsme z nich také úplně paf. Hold už budeme moci říkat "bylo nás pět", protože nyní nás bude už sedm. A doufám, že to tak bude na hóóódně dlouho.

A co vy a vaše rodinné souboje o zvířátko? Jaké LOGICKÉ argumenty svým dětem předkládáte, abyste oddálili nevyhnutelné? A jaký mazlíček se u vás natrvalo zabydlel? 

 

Sportem ke ztracenému sebevědomí

Dokud jsem neměla děti, brala jsem sport jako možnost vypnout hlavu, vyplavit endorfiny a cítit se dobře. Nehledě na fakt, že mi pomáhal bojovat proti nadbytečným kilogramům. Pak přišlo vícečetné těhotenství a s ním spojená únava a nekonečné zvracení, tudíž boj o přežití. Cvičení šlo stranou. No a po porodu dvojčat nastala doba temna. Tiše jsem záviděla maminkám, co si užívaly plavání se svými batolátky a později navštěvovaly sportovní kroužky, kde se dětičky vyřádily a doma byly krotké jako beránci. V momentě, kdy naše dvě princezny začaly chodit, nastolily tvrdý režim a už nebyl čas srovnávat, jak to mají či dělají ostatní. Každý den byl pro mě takovým sportovním maratonem. 

Nejprve první krůčky po bytě, pak střídavé ťapání po venku, kdy mi jedna dcera seděla v krosně na zádech, druhá se za ruku procházela po sídlišti a po chvíli se vystřídaly. Mnou zvolený způsob nácviku chůze našich slečen pobavil nejednu maminku a babičku v okolí. Já však měla jasný cíl - naučit holky chodit a konečně zažít i něco víc, než je hraní si na pískovišti. Dodnes nezapomenu, s jakou radostí obě běhaly do třetího patra v našem činžáku a my s babičkou neměly ani sílu jakkoli protestovat, vzhledem k rozradostněným očím obou holek. 

Důsledkem všeho jsem skončila na ortopedii z důvodu šílených bolestí chodidel. Lékař mi sdělil, že příliš chodím a nařídil mi odpočinek. To bylo poprvé, co jsem se odborníkovi vysmála do očí. Se dvěma neposedy bylo zcela nereálné dát si pohov. Zejména, když konečně ochutnaly kouzlo chůze. A tak jsem zatnula zuby, šlapala s nimi a každé ráno vstávala s brekem, že už zase musím chodit.

Byly jim necelé tři roky, když se mi podařilo opět otěhotnět. Se srdcem až v krku jsem došla na první ultrazvuk ke své gynekoložce a předem se uklidňovala, že pokud čekám opět dvojčata, už se nemusím ničeho bát. Vybaveni jsme, jednou jsem si vše zkusila, takže mě nic nemůže překvapit. V momentě, kdy mi lékařka oznámila, že čekám kluka, mi ze srdce spadl balvan veliký jak samotný Mont Everest. Na každé další kontrole jsem se vždy ptala, zda je tam stále jeden. Naštěstí vždy byl. A já se těšila, jak si to jedno dítě (rozuměj "žádné dítě") užiju.

Druhé těhotenství bylo o dost lepší, než to první, snad jen kromě občasného zvracení do odpadkového koše na dětském hřišti, díky němuž jsem nejedné holčičce a chlapečkovi způsobila několikadenní trauma. Dcerky se těšily na brášku a maminka se nemohla dočkat, až si poslední dva měsíce těhotenství užije trochou v klidu, když své ratolesti odevzdá do rukou učitelek v MŠ. Bohužel, docházka byla velmi krátká, od října zůstaly doma až do ledna a prodělávaly jednu infekční nemoc za druhou. Já mezi tím porodila a ani ne s týdenním miminkem doma řešila nejen péči o kojence, ale také neštovice nejprve u jedné a po třech týdnech i u druhé dcery. Sport mi zůstal na dlouhou dobu zapovězen a získané kilogramy nemizely (naštěstí pro mě ani nerostly).

Teprve když syn oslavil své druhé narozeniny, jsem začala svém tělo doslova nenávidět. Vždy a za všech okolností byly potřeby ostatních na prvním místě a já si najednou uvědomila, že už to takhle dál nechci. A jak už to tak u mě bývá, vrhla jsem se po hlavě do sportu a věřila v zázrak. Ten se však nekonal. Zatímco jsem zcela disciplinovaně 3x týdně posilovala, zdravě jíst jsem vydržela jen chvíli. Tělo se začalo zpevňovat, ale váha pořád stagnovala. Bylo tedy na čase přitvrdit. 

A světe div se, šlo to pomalu, ale jistě. A s úbytkem kilogramů rostla i chuť "kácet stromy". Takže když jsem letos v létě narazila na akci Hýbejte se s Teribearem, ani na vteřinu jsem neváhala, v srpnu vyplnila registrační formulář a 10. září se s chutí vrhla do běhu/chůze pro dobrou věc. Krásných 20,82 km mi do žil vlilo dostatek odvahy, že jsem projevila zájem o místo cvičitelky malých dětí v místním Sokole.

Už druhý den nastaly komplikace. Děti pokašlávaly a protože já se odmítala vzdát svého předsevzetí uběhnout/ujít svých 20 km, zkusila jsem vyrazit aspoň se synem do polí. Bohužel on mé nadšení nikterak nesdílel, už po kilometru začal kňourat, že chce domů.

A tak začal skoro měsíční boj o naplnění mých tužeb na úkor potřeb rodinných. A já se díky Teribearovi naučila býti sobcem a chodit/běhat bez ohledu na názor ostatních. Dokonce jsem poprvé v životě navštívila kurz powerjógy. Já, která potřebuji adrenalin a ne válení se na podložce. Už po patnácti minutách mi hlavou běželi, proč já blbá do té tělocvičny lezla. Avšak po hodině protahování jsem po šesti letech cítila, že se můžu narovnat. Najednou, jako by na mé poprsí nepůsobila zemská gravitace. Euforie vyprchsla záhy, když cvičitelka jógu (z důvodu covidu) zrušila. Zůstal mi zase jen Teribear.

Včera bohužel (i bohudík) skončil a já si začala sepisovat přehled svých sportovních výkonů. Ušla ( a tak z 15% i uběhla) jsem krásných 501,9 km, což předčilo má vlastní očekávání. Když jsem si do excelové tabulky ťukala denní kroky, manžel mě uzemnil.

"Proč si to, prosím tě, píšeš? Až za měsíc těch 500 km uběhneš, tak teprve pak se tím pochlub."

A já najednou dostala chuť jít se zahrabat 500 km pod zem! Tohle poslouchám celý život, každý můj osobní úspěch je zadupán, stejně jako mé sebevědomí.

Ale víte co? Kašlu na názor ostatních. Za 24 dní ujít (a uběhnout) 501,9 km je dle mého názoru úžasné. A jak by si do deníku poznamenala Bridget Jonesová: váha stejná, avšak předsevzetí také.

Takže sportu zdar a koronaviru zmar!!!

Sedm dní a sedm nocí v porodnici

O svém porodu už jsem psala v jiném článku, dnes bych ráda zavzpomínala na dlouhých sedm dní, které jsem byla nucena strávit v porodnici. Věřte, že ten týden je nic proti tomu, kolik času v nemocnici tráví jiné vícerodičky. I tak jde o nezapomenutelný zážitek.

Úterý 13. května, den 1.

Je ráno po porodu a brzký budíček v 5:45 už mě ani nepřekvapuje.

„Dobré ráno, za chvíli budeme vstávat z postele a půjdeme do sprchy.“

Oči mi samou radostí svítí. Po ničem netoužím víc, než po teplé sprše.

„Musíte se přetočit na levý bok, podepřít se rukou a přes bok se zvednout do sedu,“ dostávám pokyny a snažím se je bez reptání plnit. „A v této poloze chvíli setrvejte.“

Sedím a cítím se překvapivě dobře. Jen se mi trošku motá hlava, což se dalo očekávat, když jsem strávila celý den a noc vleže. Mé nadšení trvá jen chvíli. Sestra mi přisunuje papuče k posteli a pomáhá mi vstát. V ten okamžik si připadám jako vlk z pohádky o Červené Karkulce. Místo dětí mi na operačním sále dali do břicha snad kamení, nebo co. Představa, že bych měla dojít asi 30 metrů do umývárny, se zdá být nereálná.

Vyděšeně zírám na svůj doprovod, a protože se tváří, jako by už tu povinnost chtěl mít za sebou, šourám se kupředu. Pravá noha, pak levá, jako bych se učila znovu chodit.

Teplá voda na chvíli zahání pocity bolesti. Avšak z rozjímání mě vytrhává sestra se slovy:

„Tímhle se chcete umýt? A víte, že je to tělové mléko?“

Celá rudnu a říkám jí, že se skutečně umyju tím mlékem, neboť nic jiného tu asi sebou nemám. Pokud mě tu tedy nechce nechat stát a dojít o patro výš do skříňky, kde mám zbytek věcí a v nich ten sprchový gel, jehož tuba vypadá úplně stejně. Hází po mně posměšný pohled, a tak už raději mlčím a nastavuji ruce. Snažím se vykouzlit pěnu, avšak marně. Oplachuji se a zvedám sprchu výš, že si umyju i vlasy, ale v ten moment slyším křik.

„Hlavu ne! Z hygienických důvodů si vlasy umyjte, až vás převezeme na oddělení pro šestinedělí.“

Vůbec nechápu proč, ale neprotestuji. Kdo by mi pomohl zpět do postele, že. Vylézám ze sprchy, utírám se, oblékám si čistou nemocniční košili a kráčím zpět do postele. Chůze jde o něco lehčeji, avšak čím více se blížím k lůžku, tím nadšenější vypadám. Ach, ta úleva, když ležíte a voníte.

Najednou začínám mít ukrutný hlad. No jo, vždyť jsem měla naposledy předevčírem večeři. Zrovna mi nesou tác. A jaké je mé překvapení, když na něm nacházím jen jogurtový nápoj a bílou kávu. To je jako všechno?

Po snídani mám roupy a začínám zjišťovat, kdy mě převezou za dětmi. Zdravotní personál mi dává jasně najevo, že musím počkat, neboť slíbený nadstandard je stále obsazen a dříve jak v poledne se neuvolní. A do normálního pokoje se s dvěma postýlkami prostě nevlezu.

Dopoledne se tedy táhne jak smrad. Naštěstí mi kolem desáté hodiny přiváží děti a pokouším si je přiložit k prsu. Vendulka mi jen oblízne bradavku a ihned usíná, Beátka se o olíznutí ani nepokouší. Jako správná matka si je aspoň pořádně očuchávám. Sestra je následně odváží zpět na vyhřívanou podložku a já se zase nudím. Že jsem si nevzala aspoň knížku. Ačkoli na JIPku by mi ji asi stejně nedovolili.

Kolem dvanácté hodiny mě konečně posazují na nemocniční vozík a jedu na dvojlůžkový nadstandard o patro výš. Ještě sice není volný, ale maminka má co nevidět i s prckem odejít. Mně ta společnost však přichází vhod.

A už se těším na oběd. Jenže jaké milé překvapení, tekutá dieta trvá. Díky holčičkám ten hlad ale zvládám. Vozí mi je každé dvě hodiny na kojení. Tedy, spíše na přiložení, neboť laktace se nedaří. Po té dietě bych se divila, kdyby ze mě cokoli vyteklo. Sestřička mě však uklidňuje, že po anestezii a operaci nemůžu očekávat, že se mi ihned spustí mléko.

Lehce po 17. hodině se za námi přichází podívat hrdý tatínek. Těžce vstávám z postele a jdeme si spolu pro děvčátka. Beátu mi dováží jen na krmení a hned ji ukládají zpět na nahřívací podložku. Aspoň že Vendy nám zůstala.

„Paní Popelková,“ zastavuje mě ještě sestřička z novorozeneckého oddělení.

„A nechce tu váš manžel přespat?“

Nechápavě se na sebe s mužem díváme.

„To se jako smí?“

Přikývla. A tak dvojnásobný tatínek dostává vlastní nemocniční košili, kterou si neskutečně pochlebuje, neboť mu zespoda krásně větrá, a bude spát na druhé posteli. V duchu sestřičce děkuji, jizva mě totiž bolí a pomoc mi přijde vhod. Ačkoli jsem Vendulku měla přivézt na až v jedenáct, už před 22. hodinou klepu na novorozenecké oddělení, zda si ji můžou převzít, že jsem hrozně unavená. Sestra se mile usmívá, avšak z očí jí čiší nepatrný výsměch: "tak maminka už je vyčerpaná, nějak brzy, ne?“ 

Znaveně uléhám do postele. Manžel usíná během vteřiny a já jej brzy následuju.

Středa 14. května, den 2.

„Dobré ráno maminko, vezu vám holčičky,“ budí mě sestřička.

Koukám na mobil, je 5 ráno. To snad ne. Na JIPu mě nechali spát aspoň do 5:45.

Dostávám instrukce, abych holky nakrmila a přivezla je zase zpět na vizitu. Tatínek se nabídl, že se ujme přebalování. Vendulka se evidentně na jídlo těší, takže dává velmi hlasitě najevo, aby si pospíšil. Naopak Beátka místo křiku použila zcela jinou zbraň, jíž naznačila, že přebírá velení. Nejen že svého otce počůrala, ale rovnou nahodila jeho jediné tričko smolkou (novorozeneckou stolicí), takže do práce odcházel jen ve svetru a o obědové pauze bude muset na nákupy pro tričko nové.

Po pokusu nakrmit svá mláďata obě postýlky odvážím zpět s informací, že ode mě vypily stěží 2 ml. Po ranní vizitě mi sestry sdělují, že Vendulka je šikovná a udrží si tělesnou teplotu, takže se mnou stráví celý den. Mé srdíčko jásá. Ovšem do momentu, než přichází čas krmení a já musím vstát z postele. Ani dnes mi není do zpěvu. Pokaždé se začínám s  předstihem psychicky připravovat a vedu se sebou sáhodlouhou rozmluvu. Převalím se na levý bok, kde soustředěně odpočívám a snažím se vlastní tělo přimět, aby se pomalu zvedlo. Holka, musíš být silná, tu bolest překonáš. Kdejaký motivační kouč by na mě byl jistě hrdý, povzbudit se umím dokonale. Jen časově to stále nezvládám. Než se dostanu do sedu, slyším najednou kníkavý hlásek hladového trpaslíčka v zavinovačce. S úpěním "vyskakuji" a jdu Vendy obstarat.

Spolu s miminem mi sestra dala speciální lejstro – Záznam o kojení. Připadám si jak ve škole, při vyplňování pracovního protokolu, jen s rozdílem, že zde musím zapisovat, kolik mléka dítě vypilo, zda močilo a kakalo. Což v praxi znamená, že dceru musím přebalit, zvážit, nakojit, zvážit, zapsat, kolik vypila a nedostala-li požadovanou dávku, musím si na novorozenecké oddělení dojít pro stříkačku s umělým mlékem a dokrmit ji. Nejen, že mě z hrbení se nad postýlkou bolí záda, ale než chytnu ten správný grif, uplyne docela dost času. Naštěstí Vendulka je vděčná za mléko, tudíž trpělivě bojuje se mnou. Stejný proces opakuji co dvě hodiny. A do toho mi vozí Beátku na krmení a hned ji zase vrací na vyhřívanou podložku. Klesla na váze (z 2 020 g na 1 800g) a ještě neudrží tělesné teplo. Potřebují ji mít tudíž pod dohledem.

Vendulka se mnou poprvé stráví noc. S tatínkem na vedlejší posteli to půjde hravě, myslím si, přiloží ruce k dílu. Jaká to utopie. Po příchodu z práce sice hrdinně prohlašuje, že zůstane dlouho vzhůru a pomůže, jenže jakmile se přiblíží 22. hodina, odpadá a ani dceřin pláč ve 22:30 ho vůbec neprobral. Čeká mě vzrušující, byť osamělý noční život. Po přebalení a zvážení zkouším kojit, mléko stále neteče, tudíž ji ukládám do postýlky, jako duch se plížím chodbou pro stříkačku a na pokoji se následně snažím vpravit do ní zázračný elixír. Právě v ten moment mi dochází, že tohle teď budu vykonávat den co den, noc co noc. A že ta první byla skutečně výživná.

 

ZÁZNAM O KOJENÍ
Čas	Kojení	Umělá výživa
23:00	0	3
00:00	0	5
02:00	0	8
04:30	0	10

Čtvrtek 15. května, den 3.

Dnešní vizita probíhá překvapivě u mě na pokoji. Beáta musí i nadále zůstat na vyhřívací podložce. V 7:45 je mi konečně dovoleno Vendulku nakojit. Vypila ode mě 2 ml! Mé srdíčko jásá a téměř s ní běžím pro stříkačku s příkrmem. Slupla celkem 15 ml mléka. Ale řeknu vám, že mi z toho vážení a počítání jde hlava kolem. Kolem jedenácté hodiny Vendy po krmení vážím a nevěřím vlastním očím. Že by snědla 28ml? Ode mě? Sestře se to zdá nepravděpodobné, jenže kdybyste mě zabili, nejsem schopná si uvědomit, zda jsem ji prvně vážila bez čepičky a po kojení s čepičkou anebo se vážně stal zázrak a těch 28 ml ze mě prostě vycucla. Ta matematika mě jednou zabije! Zatím se nemůžu vymlouvat na vykojený mozek, když ze mě skoro nic neteče.

Po poledni se za mnou stavuje kamarádka Erika se svou dvouměsíční holčičkou. Konečně si můžu s někým popovídat. V podvečer se na svá vnoučátka přijíždí podívat i babička Věra. Zrovna zkouším kojit. A protože mléka není dostatek, dostávám ruční odsávačku, abych podpořila laktaci. Bohužel mi nikdo nevysvětlil, jak se s ní zachází. Vážně jde do toho malého trychtýře narvat mé sedmičky? Natož z nich cokoli vysát? Po čtvrt hodinovém souboji rozebírám odsávačku a začínám odstříkávat mléko ručně do lahvičky. Připadám si jako dojná kráva a nezkušená dojička vemen v jedné osobě.

Hrdý otec představuje své mámě naše Popelky a babičku překvapuje, jak jsou malinkaté. Při pohledu na Beátku se jí derou slzy do očí.

„Bože, vypadá jak Pavel, když byl mimino.“

Hladí si obě v postýlkách, ale bojí se je vzít do náručí.

Kolem šesté hodiny zůstávám opět sama s Vendulkou, obě večeříme a brzy usínáme. Během noci docházím k zjištění, že se mi narodil malý robůtek, neboť se po dvou až dvou a půl hodinovém intervalu pravidelně hlásí o krmení. Budík nastavený na telefonu tudíž vypínám a začínám se spoléhat jen a jen na svou dcerku. Alespoň mě ze spaní probouzí zatím příjemné kňouraní vlastního dítěte.

Pátek 16. května, den 4.

Už snad ani nemá cenu říkat, v kolik mě vzbudili. Začínám chápat rady svých tetiček, abych se před porodem naposledy pořádně vyspala. Po vizitě mě informují, že Beátka sice už udrží tělesnou teplotu, ale stále mi ji budou vozit pouze na krmení, aby se zkoušela aspoň přisát. Výjimkou se stává návštěva mých rodičů a mladší sestry Emy. Dvojčátka putuji z náruče do náruče a děda Libor, vášnivý to fotograf, během dvou hodin, pořizuje téměř 400 fotek mých dětí. Neustále cvaká spoušť. Každopádně holky ta hvězdná zář natolik unavila, že jakmile všichni odešli, napily se a okamžitě usnuly.

A abych nezapomněla, mám za sebou první šok. Je výslovně zakázáno ležet s novorozencem v jedné posteli. Jednak z hygienických důvodů a poté ze zdravotních. Dítě musíme ukládat do postýlky, v níž je uschován monitor dechu. Takže před každým zvednutím dítěte je potřeba ho vypnout a zapíná se v momentě položení kojence. A já, celá znavená z dnešní návštěvy, Vendulku zvedla, aniž bych učinila předchozí krok, takže během pár vteřin se pokojem vedle dětského pláče zněl alarm, až jsem si ucvrnkla do vložky, co mám mezi nohama. Jaké pozdvižení to musí způsobit v noci, si nechci ani představovat. Vyčerpáním usínám a těším se na víkend. Dvojtáta mi bude k ruce a aspoň si nanečisto vyzkoušíme, co nás doma čeká. A tentokrát už snad i více přiloží ruku k dílu.

Sobota 17. května, den 5.

Ranní vizita dopadá na výbornou, konečně strávím den Vendulkou i Beátkou. Půjde-li vše dobře a zvládnu se postarat o obě holky, v pondělí nás údajně pustí domů. Kolem deváté však nastává první krize. Pavel nikde a plod A a B se budí hlady. Sestřička není k dispozici, a tak se pokouším o první hromadné kojení. Nebudu lhát, mám nahnáno. Přebalit jednu, zvážit, položit do postýlky, tentýž postup aplikovat na druhou a následně je naskládat k sobě do postele, obskládat se polštáři a dostat do těch malých pusinek svá obrovská ňadra, je nadlidský úkol. A Vendy mi situaci nijak neulehčuje. Do teď si užívala mou pozornost a najednou se má dělit o mámu i mléko? Beátka naopak bojuje s přisátím se a vůbec udržením se u prsu. Potím se jak dveře od chlíva. Bojuji statečně a výsledky se dostavily. Děvčata se najedla a vyčerpáním usnula. 

Brzy za mnou přichází sestřička z novorozeneckého, zda je vše v pořádku, a tak se chlubím novinou o hromadném kojení. Vyděšeně na mě zírá.

„Proč jste mě nezavolala? Pomohla bych vám.“

„Nebyla jste k dispozici. A holky plakaly hlady.“

„A vy už jste to někdy dělala?“

„Vzhledem k tomu, že jde o mé první děti, tak ne. Ale viděla jsem pár obrázků v odborné literatuře, tak jsem praktikovala své teoretické znalosti.“

Pějte ódy, můj výkon byl ze strany zdravotního personálu vynesen do nebes. Kdyby se rozdávaly medaile za kojnou roku, stála bych na stupni vítězů.

Lehce po desáté hodině přichází Pavel s mými rodiči, kteří se přijeli ještě jednou pokochat vnučkami a rozloučit se. Vracejí se domů. Po mém hrdinském skutku bylo fajn předat děti a na chvilku se natáhnout. Z ničeho nic se dědovi zamotala hlava, zbledl a my ho okamžitě uložili do postele, i když mi bylo zakázáno posazovat návštěvy byť jen na prostěradlo, natož ji ještě přikrýt dekou. Na druhou stranu šlo o Pavlovu postel… Bez varování slyším zaklepání a do pokoje vstupuje sestřička, aby se ujistila, že děti nestrádají. Okamžitě jsme udělali clonu, aby svou pozornost zaměřila skutečně pouze na novorozence a nevšimla si zcela bez hnutí ležícího muže na nemocničním loži. Pouze má maličkost odpočívala. Jednak proto, že se mi nepodařilo vyskočit, a také aby mi nepopraskly stehy.

Když odešla, sesypala se hromada šutráků na podlahu, jak se nám ulevilo. Jen děda Libor v klidu odpočíval. Když se jeho stav stále nelepšil, zburcovali jsme sestřičku z oddělení šestinedělí, zda by mu nezměřila tlak. Bohužel, tlakoměr neměla k dispozici, alespoň mu tedy změřila teplotu, aby dostála své povinnosti péče o nemocného. A právě hra škatulka hejbejte se dědečkovi zázračně pomohla, byl schopen odjet zpět na Moravu. Až o šest let později jsme se dozvěděli, že příčinou jeho stavu byl prasklý vřed.

Po vzrušujícím dopoledni jsme všichni čtyři uvítali relativní klid. Holky střídavě jedly a spaly, dvojtáta koukal na televizi a večer, než jsem děvčata nakojila, byl tatínek v říši snů. Jo, mám se na co těšit. Prý že mi bude doma pomáhat, když dostane deset dní dovolené. Jsem na něj věru zvědavá.

Neděle 18. května, den 6.

Hurá, volejte sláva, Beátka zůstává s námi nejen přes den, ale i na noc. Pokouším se z lékaře vymámit, zda nás zítra pustí domů, avšak diplomaticky odpovídá, že vše vyřešíme ráno. Nezbývá nám, než čekat. Poctivě tedy holčičky vážím, kojím, dokrmuji a modlím se za brzký návrat do domácí péče.

Pondělí 19. května, den 7.

„Můžete domů.“ Lékařova slova mi zní v uších jak rajská hudba. Nic jsem si nepřála víc a hned plánuji náš odjezd do nejmenších detailů. V nějaké moudré příručce jsem se totiž dočetla, že s dětmi je třeba nic neponechat náhodě.

Takže plán A: Po ranní vizitě a snídani děvčata přebalím, převléknu a nakojím, jen co si říhnou, uložím je do vajíček, dostanu propouštěcí papíry, dole už bude přistavený vůz a tatínek nás odveze domů.

Plán B: Po ranní vizitě a snídani děvčata přebalím, převléknu a nakojím, jen co si říhnou, uložím je do vajíček, načež se mi jedna (v horším případě obě) pokadí a já je budu muset znovu přebalit. Anebo ještě hůř, poblinkají se a já je nebudu mít do čeho obléknout, neboť pro každou mám jen jeden set oblečení. Ale co, sluníčko svítí, je teplo, cesta domů trvá pouhých 30 minut.

Plán C: Po ranní vizitě a snídani děvčata přebalím, převléknu a nakojím, jen co si říhnou, uložím je do vajíček a budu čekat na propouštěcí zprávu i na tatínka, tudíž domů pojedeme s halasným řevem obou holek a nakonec nám nezbude nic jiného, než někde na 45 minut zastavit a nakojit je.

Nic jsem neponechala náhodě, avšak co se nestalo.

Po ranní vizitě mi byla předána propouštěcí zpráva dětí včetně podrobných instrukcí, co vše zařídit (navštívit pediatra, ortopeda, gynekologa po šestinedělí atd.) a do 10. hodiny dostanu i své papíry. Pavel, jakmile to slyšel, se oblékl a běžel do práce, aby si od kolegy půjčil vůz, neboť my žádný nevlastnili, a mohl nás dopravit domů. Po snídani jsem Vendulku s Beátkou převlékla do našeho oblečení (a s hrůzou zjistila, že velikost 50 na nás plandá), obě postupně nakrmila a po říhnutí je spící uložila do autosedaček. Koukám na hodinky, tatínek nikde a propouštěcí papíry taktéž. Vrchní sestra mě z ničeho nic informuje, že lékařka, pověřena sepsáním příslušných dokumentů, byla odvolána k akutnímu porodu a nikdo neví, kdy skončí. Zvedám tedy telefon a volám manželovi. Když mi hovor konečně zvedne, sděluje mi, že dříve jak v jedenáct to rozhodně nestíhá, neboť v práci řeší nějaký problém a musí ho dokončit. Super, mám vše sbaleno, děti spí a co teď? Lehla jsem si tedy zpět do postele, koukala z okna a poslouchala nemocniční ruch.

Před jedenáctou se Vendulka budí hladem, tak ji přebalím, nakrmím a uspím. Vzápětí vše do puntíku opakuji i s Beátkou. Muž nikde, zpráva také ne a už mi nesou oběd. Sedám si ke stolu a polévku po dvou lžících odkládám, neboť se nedá jíst. Celá hladová se vrhám na maso s bramborem a hnědou omáčkou. Po prvním soustu mě však vyruší sestra, ať si zajdu pro zprávu, že mi holky pohlídá. Nedobrovolně tedy vstávám a jdu si pro lejstro, na nějž se už od rána těším. Doktorka se mi hrozně omlouvá za dlouhé čekání, což jí s úsměvem promíjím a těším se na jídlo. Při příchodu do pokoje nevěřím vlastním očím. U stolu sedí Pavel a dojídá poslední sousto MÉHO oběda.

„Já měl hrozný hlad, promiň, ty už jsi nechtěla, že?“ Lehce omluvně se usmívá. A ve mně to vře! No nic, házím do sebe aspoň tu obarvenou vodu s názvem zeleninová polévka, kde plavou tři mrkve a čtyři brambory a balím poslední věci. Se slávou opouštíme nadstandard a míříme domů.

Hned u auta narážíme problém. Připoutat dvě vajíčka i s malými pasažéry není úplně jednoduché. Dvojtáta se pořádně zapotil. Ačkoli jsem ho výslovně žádala, aby si důkladně prostudoval manuál (obrázky na sedačkách). To se vždy budu muset spoléhat jen na sebe?

Průjezd Prahou je i přes dopravní špičku docela rychlý a brzy vítáme holčičky u nás doma. A jak jinak oslavit ten vzácný okamžik, než dalším krmením. Hrdý otec si hned pořizuje první foto v domácím prostředí a pak odjíždí na nákup, neboť lednice zeje prázdnotou, a musí také vrátit auto kolegovi. Jakmile holky spí, sedám si na gauč a užívám si ticho. Po nemocničním ruchu se mi rozhodně stýskat nebude.

A jaký byl ten váš porod a poporodní rekonvalescence? Podělte se, prosím, o dobré i špatné zkušenosti.