Vánoce by měly být svátkem klidu a míru. Avšak vlivem neustále se měnících koronavirových opatření je to letos zcela nemožné! Připadám si jako v kocourkově, kdy pravá ruka neví, co dělá levá a to se odráží i v našich adventních přípravách.
Před necelými pěti týdny jsem podstoupila docela velkou operaci (z čistě osobních důvodů se vyhnu podrobnostem) a vzhledem k ne zcela bezproblémové rekonvalescenci se rodina musela připravit na opravdu nestandardní situaci. Ale co jsem si, sakra, myslela? Že manžel ve stylu Harryho Pottera mávne kouzelnou hůlkou a ze dne na den zmizí jeho pracovní povinnosti, kterých je na konci roku jak najebáno, a převezme roli domácí hospodyňky? Nebo že se naše neposedné děti promění na poslušné? Prdlajs!
O úklidu není nutné sálodlouze psát, neboť prach a pavučiny s
námi vstoupí do nového roku, pokud tedy jeho příchod uvidíme přes ta pinavá okna.
Hned o první adventní neděli se na sociálních sítích objevily fotografie naaranžovaných domácností, jako by se všichni snažili dostat na titulní stránku časopisu o bydlení. Rozdávala-li by se medaile za ignoraci Vánoc, rozhodně bychom aspirovali na první místo. Počet dekorací se totiž rovnal nule. I přes bolesti mě napadl šílený nápad pokusit se vytvořit alespoň malý svícen. U myšlenky jsem nakonec i zůstala. A tak nezbývalo, než přemluvit muže, aby alespoň ozdobil balkón světýlkama. Zatímco já ležela v posteli, usrkávala horký čaj a četla knížku, zbytek rodiny mrzl na terase. Dcerky po chvíli nakráčely zpět, že je jim zima. A můj drahý spolu se synem se skřípěním zubů úkol úspěšně dokončili. Mé srdce zaplesalo. Proč zapalovat jednu svíčku, když jich může zářit několik desítek?
Druhý víkend se nesl v duchu mikulášských radovánek. Zatímco jsem celá bolavá běhala po sídlišti a sbírala výslužku pro dětičky od sousedek, abych vše přichystala na večerní mecheche, zbytek rodiny se vypravil pro stromeček. Domů dotáhli asi 120 cm vysokou jedli. Manžel z mého pohledu okamžitě pochopil, že se mi ZASE něco nelíbí. Já se, bohužel, nedokázala ubránit myšlence, že rok od roku kupujeme menší, tudíž za pár let skončíme možná tak u větvičky ve váze. Na druhou stranu si děti jeho zdobení letos jistě užijou, protože dosáhnou až na špičku! Abyste věděli, o velikosti čehokoli můj vyvolený nerad žertuje. Rozohnil se natolik, že se večer proměnil tak děsivého čerta, že by i Karla Heřmánka, coby lucifera z pohádky S čerty nejsou žerty, strčil do kapsy. S otevřenou pusou jsem žasla nad statečností našich dětí. Synek velmi hlasitě konstatoval, že se mu "četl nelíbí, že ho nemá láda a má jít plyč" a následně s Mikulášem diskutoval tak zaníceně, že ho málem nenechal odejít. Poté, co slupl dva zlaté (čokoládové) penízky, usedl na podlahu a spolu s námi celý večer sledoval zabydlování Chloupka a Mlsouna v novém pětihvězdičkovém apartmá.
Při
pečení perníčků mě napadlo, že mít tři děti je mega výhoda. Zdobení
bude zábavnější. Má očekávání opět dopadla úplně katastrofálně! Od
tříletého synka nelze předpokládat kdo ví jakou kreativitu, ale ty dvě
šestileté žáby mohly vyvinout nemalou snahu. Jedna se asi pět minut s
vyplazeným jazykem pokoušela tvořit originální obrazce. Pak
už jen všichni tři závodili, kdo dá na perníček více polevy. A tak jsem
si nazdobila pár kousků, co se mi jim podařilo vyrvat a těšila se na
další pečení, které už jim rozhodně nesvěřím.
O
třetí adventní neděli jsem se neudržela, zapálila na stole tři čajové
svíčky a vrhla se na linecké, pracny a hlavně vinná srdíčka. Loňská
premiéra byla rodinou vyzdvižena do nebe, bez zaváhání jsem připravila
mouku, máslo a vydala se k lednici. Nejsme žádní alkoholici, ale blížící
svátky znamenají dostatek kvalitních lihovin. Jakožto správný Moravák
nekoukám na etiketu. Beru první láhev. Ha, je to bílé, s čicháváním se
nezdružuji, nalévám pět lžic do mísy a zpracovávám. Těsto divně lepí. Co
to sakra je? Bojuji,
ještě si vybírám pidi vykrajovátko,
abych při hřešení nejedla mega kouskuy. Z trouby se line zajímavý odér.
Nedá mi to a jdu se ujistit, jaké víno jsem vubec použila. A ejhle, ona
to je třešňovice! No nevím, asi pro letošek zruším jakékoli další
aktivity a začnu pít. Syn, jako by mi četl myšlenky, začal ty mini
srdíčka ochutnávat a snad i vlivem vysokého procenta alkoholu večer
usnul snad během deseti minut, což mu opravdu není podobné.
Teď už jen ulovit kapra, připtavit bramborový salát, prostřít stůl a čekat, zda po řádném pusůtu neuvidím zlaté prasátko. Možná, že když navařím ty hory jídla pro celou rodinu, co se k nám na 24. prosince sjede, v zrcadle opravdu to zamaštěné prase uvidím.
Tož přátelé, veselé Vánoce!
Žádné komentáře:
Okomentovat