„Mami, dneska se nebudeme učit?" Zeptala se mě včera dcera. Při pohledu na budík se mi dělalo mdlo. Opravdu je 5:55? No nic, čekala bych aspoň "dobré ráno maminko", ale ne, rovnou ji zajímá škola. A to zklamání v očích, když se dozvěděla, že mají prázdniny.
Já naopak pociťuji vděk. Týden distanční výuky byl nad očekávání velmi nabitý a mnohdy mě napadalo, zda toho učitelka s dětmi opravdu tolik stíhá, anebo se rozhodla své žáky (potažmo i nás rodiče) zničit. Každopádně je úplně jedno, zda se člověk doma učí s jedním či dvěma dětmi, jsou-li stejně anebo různě staré. Každé z nich potřebuje individuální přístup, bez ohledu na pohlaví.
FLASHBACK:
„Vendulko, co je to za písmenko?"
„Velké tiskací l."
„Správně a co je tohle?"
„Malé tiskací a s čárkou."
„Ano, správně. A dohromady se ta slabika čte?"
„Lá."
Tatáž situace, o pár vteřin později.
„Beátko, co je to za písmenko?"
„Velké tiskací l."
„Správně a co je tohle?"
„Malé tiskací a s čárkou."
„Ano, správně. A dohromady se ta slabika čte?"
„Lé?"
„Ne, zkus to znovu."
„Já nevím."
Asi pět minut jsme se dopracovávaly k Lá.
Pondělní ráno pro mě tudíž začínalo brzy, zato vyhlídky vypadaly růžově. Záhy mě milované děti vyvedly v omyl. Protože jim matka nevěnovala dostatek pozornosti, snažila se totiž rychle navařit, aby je mohla vyběhat na hřišti, rozhodly se zabavit po svém. Povytahovaly snad všechny hračky a postupně je roztahaly po bytě. A aby toho nebylo málo, každou chvíli se o nějakou z nich rvaly jak koně. Já se tak chtě nechtě stala rekordmankou v běhu přes překážky a zároveň i rozhodčím v ringu, když jsem je odtrhávala od sebe a žádala o malou přestávku. Jak jsem tak bruslila mezi auty asi po 55., noha mi podklouzla, já nevymanévrovala zatáčku a zakopla o červený vůz. Náhlá bolest mě paralyzovala natolik, že potomstvo najednou utichlo a čekalo, co se bude dít.
Za normálních okolností bych začala hystericky řvát, ať si ten bordel okamžitě uklidí. Na stupnici mentálního stresu však situace nemohla být horší. Došlo u mě ke zhroucení systému. Z posledních sil jsem se odbelhala ke gauči a pokusila se o restart svého vědomí. Jakmile záložní zdroj naskočil, započalo prověřování škod a hledání způsobu obnovy. Je prsteníček pravé nohy zlomený nebo jen naražený? Naraženina prý bolí víc jak zlomenina, kdo to má však poznat, když mi bolestí tečnou slzy? Máme doma dostatek opia na utlumení bolesti? Opráším své amatérské zkušenosti a zahraju si na superwomen, anebo zvendu mobil a povolám zálohu, tzn. manžela? A do toho z dáli slyším:
„Mami, my už máme uklizeno, můžeme jít ven?"
Šly na mě zase mdloby. Dcery si vyslechly stručný monolog, že máma je zraněná a rozhodně teď s nimi nikam nepůjde. Akce vyvolala bouřlivou reakci - dupání, vzdechy, nadávky, křik a nakonec třískání dveřmi. Po obědě se však děti začaly dožadovat hřiště o to víc. A já, jakožto správný autosadista, souhlasila. Mé vnitřní já mě sice nabádalo k rozumu, ale ignoruji jej už nějaký ten pátek, tak proč ho najednou poslouchat, že! Na zdravou nohu jsem nazula tenisku, na zraněnou obula sandál, v domnění, že venku přeci ještě nebude takové chladno, nehledě na fakt, že na výběr už byla jen papuče (nikam jinam bych ten nafouklý prst nevměstnala). Dopajdala jsem na lavičku u trampolíny a na hodinu a půl se na ni posadila. Cestou domů mi zuby drkotaly zimou a já děkovala bohu, že děvčata jdou ještě na gymnastický kroužek, aby se dovyřádila.
Manžel přijel z práce, odložil počítač a kvádro, vytáhl lékárničku a zahrál si na doktora. Můj zmodralý a nafouklý prst jej vyděsil, ale zároveň mu nijak nezabránil v poznámce o zítřejších pracovních povinnostech. Tudíž nemohu očekávat velký prostor pro rekonvalescenci.
A opravdu, dnešní dopoledne se neslo v duchu neustálého chystání jídla, uklízení špinavého nádobí, vaření a opět úklidu. Odpoledne jsem si zopakovala včerejší venčení, tentokrát mé kroky vedly k pediatrovi. Děti musely na očkování proti chřipce a v určitých momentech bylo zhola nemožné uhlídat bolavý prst a znehybnit bojující potomstvo. V jednu chvíli doktorka odpovídala na zvědavé dotazy mých dítek, píchala injekce a povzbuzovala slzící matku, která ji žádala o okamžitou amputaci prstu a zároveň se dmula pýchou nad statečností svého potomstva.
Vše mohlo dopadnout ještě hůř. Uvidíme, co dalšího zažijeme (nejen) během covidových/podzimních prázdnin. Návrat dětí do školních lavic je v nedohlednu, ale něco mi říká, že nudit se rozhodně nebudeme. Nehledě na fakt, že zimní čas se blíží a já mám v plánu pokořit ještě pár osobních rekordů.
Žádné komentáře:
Okomentovat