Sedm dní a sedm nocí v porodnici

O svém porodu už jsem psala v jiném článku, dnes bych ráda zavzpomínala na dlouhých sedm dní, které jsem byla nucena strávit v porodnici. Věřte, že ten týden je nic proti tomu, kolik času v nemocnici tráví jiné vícerodičky. I tak jde o nezapomenutelný zážitek.

Úterý 13. května, den 1.

Je ráno po porodu a brzký budíček v 5:45 už mě ani nepřekvapuje.

„Dobré ráno, za chvíli budeme vstávat z postele a půjdeme do sprchy.“

Oči mi samou radostí svítí. Po ničem netoužím víc, než po teplé sprše.

„Musíte se přetočit na levý bok, podepřít se rukou a přes bok se zvednout do sedu,“ dostávám pokyny a snažím se je bez reptání plnit. „A v této poloze chvíli setrvejte.“

Sedím a cítím se překvapivě dobře. Jen se mi trošku motá hlava, což se dalo očekávat, když jsem strávila celý den a noc vleže. Mé nadšení trvá jen chvíli. Sestra mi přisunuje papuče k posteli a pomáhá mi vstát. V ten okamžik si připadám jako vlk z pohádky o Červené Karkulce. Místo dětí mi na operačním sále dali do břicha snad kamení, nebo co. Představa, že bych měla dojít asi 30 metrů do umývárny, se zdá být nereálná.

Vyděšeně zírám na svůj doprovod, a protože se tváří, jako by už tu povinnost chtěl mít za sebou, šourám se kupředu. Pravá noha, pak levá, jako bych se učila znovu chodit.

Teplá voda na chvíli zahání pocity bolesti. Avšak z rozjímání mě vytrhává sestra se slovy:

„Tímhle se chcete umýt? A víte, že je to tělové mléko?“

Celá rudnu a říkám jí, že se skutečně umyju tím mlékem, neboť nic jiného tu asi sebou nemám. Pokud mě tu tedy nechce nechat stát a dojít o patro výš do skříňky, kde mám zbytek věcí a v nich ten sprchový gel, jehož tuba vypadá úplně stejně. Hází po mně posměšný pohled, a tak už raději mlčím a nastavuji ruce. Snažím se vykouzlit pěnu, avšak marně. Oplachuji se a zvedám sprchu výš, že si umyju i vlasy, ale v ten moment slyším křik.

„Hlavu ne! Z hygienických důvodů si vlasy umyjte, až vás převezeme na oddělení pro šestinedělí.“

Vůbec nechápu proč, ale neprotestuji. Kdo by mi pomohl zpět do postele, že. Vylézám ze sprchy, utírám se, oblékám si čistou nemocniční košili a kráčím zpět do postele. Chůze jde o něco lehčeji, avšak čím více se blížím k lůžku, tím nadšenější vypadám. Ach, ta úleva, když ležíte a voníte.

Najednou začínám mít ukrutný hlad. No jo, vždyť jsem měla naposledy předevčírem večeři. Zrovna mi nesou tác. A jaké je mé překvapení, když na něm nacházím jen jogurtový nápoj a bílou kávu. To je jako všechno?

Po snídani mám roupy a začínám zjišťovat, kdy mě převezou za dětmi. Zdravotní personál mi dává jasně najevo, že musím počkat, neboť slíbený nadstandard je stále obsazen a dříve jak v poledne se neuvolní. A do normálního pokoje se s dvěma postýlkami prostě nevlezu.

Dopoledne se tedy táhne jak smrad. Naštěstí mi kolem desáté hodiny přiváží děti a pokouším si je přiložit k prsu. Vendulka mi jen oblízne bradavku a ihned usíná, Beátka se o olíznutí ani nepokouší. Jako správná matka si je aspoň pořádně očuchávám. Sestra je následně odváží zpět na vyhřívanou podložku a já se zase nudím. Že jsem si nevzala aspoň knížku. Ačkoli na JIPku by mi ji asi stejně nedovolili.

Kolem dvanácté hodiny mě konečně posazují na nemocniční vozík a jedu na dvojlůžkový nadstandard o patro výš. Ještě sice není volný, ale maminka má co nevidět i s prckem odejít. Mně ta společnost však přichází vhod.

A už se těším na oběd. Jenže jaké milé překvapení, tekutá dieta trvá. Díky holčičkám ten hlad ale zvládám. Vozí mi je každé dvě hodiny na kojení. Tedy, spíše na přiložení, neboť laktace se nedaří. Po té dietě bych se divila, kdyby ze mě cokoli vyteklo. Sestřička mě však uklidňuje, že po anestezii a operaci nemůžu očekávat, že se mi ihned spustí mléko.

Lehce po 17. hodině se za námi přichází podívat hrdý tatínek. Těžce vstávám z postele a jdeme si spolu pro děvčátka. Beátu mi dováží jen na krmení a hned ji ukládají zpět na nahřívací podložku. Aspoň že Vendy nám zůstala.

„Paní Popelková,“ zastavuje mě ještě sestřička z novorozeneckého oddělení.

„A nechce tu váš manžel přespat?“

Nechápavě se na sebe s mužem díváme.

„To se jako smí?“

Přikývla. A tak dvojnásobný tatínek dostává vlastní nemocniční košili, kterou si neskutečně pochlebuje, neboť mu zespoda krásně větrá, a bude spát na druhé posteli. V duchu sestřičce děkuji, jizva mě totiž bolí a pomoc mi přijde vhod. Ačkoli jsem Vendulku měla přivézt na až v jedenáct, už před 22. hodinou klepu na novorozenecké oddělení, zda si ji můžou převzít, že jsem hrozně unavená. Sestra se mile usmívá, avšak z očí jí čiší nepatrný výsměch: "tak maminka už je vyčerpaná, nějak brzy, ne?“ 

Znaveně uléhám do postele. Manžel usíná během vteřiny a já jej brzy následuju.

Středa 14. května, den 2.

„Dobré ráno maminko, vezu vám holčičky,“ budí mě sestřička.

Koukám na mobil, je 5 ráno. To snad ne. Na JIPu mě nechali spát aspoň do 5:45.

Dostávám instrukce, abych holky nakrmila a přivezla je zase zpět na vizitu. Tatínek se nabídl, že se ujme přebalování. Vendulka se evidentně na jídlo těší, takže dává velmi hlasitě najevo, aby si pospíšil. Naopak Beátka místo křiku použila zcela jinou zbraň, jíž naznačila, že přebírá velení. Nejen že svého otce počůrala, ale rovnou nahodila jeho jediné tričko smolkou (novorozeneckou stolicí), takže do práce odcházel jen ve svetru a o obědové pauze bude muset na nákupy pro tričko nové.

Po pokusu nakrmit svá mláďata obě postýlky odvážím zpět s informací, že ode mě vypily stěží 2 ml. Po ranní vizitě mi sestry sdělují, že Vendulka je šikovná a udrží si tělesnou teplotu, takže se mnou stráví celý den. Mé srdíčko jásá. Ovšem do momentu, než přichází čas krmení a já musím vstát z postele. Ani dnes mi není do zpěvu. Pokaždé se začínám s  předstihem psychicky připravovat a vedu se sebou sáhodlouhou rozmluvu. Převalím se na levý bok, kde soustředěně odpočívám a snažím se vlastní tělo přimět, aby se pomalu zvedlo. Holka, musíš být silná, tu bolest překonáš. Kdejaký motivační kouč by na mě byl jistě hrdý, povzbudit se umím dokonale. Jen časově to stále nezvládám. Než se dostanu do sedu, slyším najednou kníkavý hlásek hladového trpaslíčka v zavinovačce. S úpěním "vyskakuji" a jdu Vendy obstarat.

Spolu s miminem mi sestra dala speciální lejstro – Záznam o kojení. Připadám si jak ve škole, při vyplňování pracovního protokolu, jen s rozdílem, že zde musím zapisovat, kolik mléka dítě vypilo, zda močilo a kakalo. Což v praxi znamená, že dceru musím přebalit, zvážit, nakojit, zvážit, zapsat, kolik vypila a nedostala-li požadovanou dávku, musím si na novorozenecké oddělení dojít pro stříkačku s umělým mlékem a dokrmit ji. Nejen, že mě z hrbení se nad postýlkou bolí záda, ale než chytnu ten správný grif, uplyne docela dost času. Naštěstí Vendulka je vděčná za mléko, tudíž trpělivě bojuje se mnou. Stejný proces opakuji co dvě hodiny. A do toho mi vozí Beátku na krmení a hned ji zase vrací na vyhřívanou podložku. Klesla na váze (z 2 020 g na 1 800g) a ještě neudrží tělesné teplo. Potřebují ji mít tudíž pod dohledem.

Vendulka se mnou poprvé stráví noc. S tatínkem na vedlejší posteli to půjde hravě, myslím si, přiloží ruce k dílu. Jaká to utopie. Po příchodu z práce sice hrdinně prohlašuje, že zůstane dlouho vzhůru a pomůže, jenže jakmile se přiblíží 22. hodina, odpadá a ani dceřin pláč ve 22:30 ho vůbec neprobral. Čeká mě vzrušující, byť osamělý noční život. Po přebalení a zvážení zkouším kojit, mléko stále neteče, tudíž ji ukládám do postýlky, jako duch se plížím chodbou pro stříkačku a na pokoji se následně snažím vpravit do ní zázračný elixír. Právě v ten moment mi dochází, že tohle teď budu vykonávat den co den, noc co noc. A že ta první byla skutečně výživná.

 

ZÁZNAM O KOJENÍ
Čas	Kojení	Umělá výživa
23:00	0	3
00:00	0	5
02:00	0	8
04:30	0	10

Čtvrtek 15. května, den 3.

Dnešní vizita probíhá překvapivě u mě na pokoji. Beáta musí i nadále zůstat na vyhřívací podložce. V 7:45 je mi konečně dovoleno Vendulku nakojit. Vypila ode mě 2 ml! Mé srdíčko jásá a téměř s ní běžím pro stříkačku s příkrmem. Slupla celkem 15 ml mléka. Ale řeknu vám, že mi z toho vážení a počítání jde hlava kolem. Kolem jedenácté hodiny Vendy po krmení vážím a nevěřím vlastním očím. Že by snědla 28ml? Ode mě? Sestře se to zdá nepravděpodobné, jenže kdybyste mě zabili, nejsem schopná si uvědomit, zda jsem ji prvně vážila bez čepičky a po kojení s čepičkou anebo se vážně stal zázrak a těch 28 ml ze mě prostě vycucla. Ta matematika mě jednou zabije! Zatím se nemůžu vymlouvat na vykojený mozek, když ze mě skoro nic neteče.

Po poledni se za mnou stavuje kamarádka Erika se svou dvouměsíční holčičkou. Konečně si můžu s někým popovídat. V podvečer se na svá vnoučátka přijíždí podívat i babička Věra. Zrovna zkouším kojit. A protože mléka není dostatek, dostávám ruční odsávačku, abych podpořila laktaci. Bohužel mi nikdo nevysvětlil, jak se s ní zachází. Vážně jde do toho malého trychtýře narvat mé sedmičky? Natož z nich cokoli vysát? Po čtvrt hodinovém souboji rozebírám odsávačku a začínám odstříkávat mléko ručně do lahvičky. Připadám si jako dojná kráva a nezkušená dojička vemen v jedné osobě.

Hrdý otec představuje své mámě naše Popelky a babičku překvapuje, jak jsou malinkaté. Při pohledu na Beátku se jí derou slzy do očí.

„Bože, vypadá jak Pavel, když byl mimino.“

Hladí si obě v postýlkách, ale bojí se je vzít do náručí.

Kolem šesté hodiny zůstávám opět sama s Vendulkou, obě večeříme a brzy usínáme. Během noci docházím k zjištění, že se mi narodil malý robůtek, neboť se po dvou až dvou a půl hodinovém intervalu pravidelně hlásí o krmení. Budík nastavený na telefonu tudíž vypínám a začínám se spoléhat jen a jen na svou dcerku. Alespoň mě ze spaní probouzí zatím příjemné kňouraní vlastního dítěte.

Pátek 16. května, den 4.

Už snad ani nemá cenu říkat, v kolik mě vzbudili. Začínám chápat rady svých tetiček, abych se před porodem naposledy pořádně vyspala. Po vizitě mě informují, že Beátka sice už udrží tělesnou teplotu, ale stále mi ji budou vozit pouze na krmení, aby se zkoušela aspoň přisát. Výjimkou se stává návštěva mých rodičů a mladší sestry Emy. Dvojčátka putuji z náruče do náruče a děda Libor, vášnivý to fotograf, během dvou hodin, pořizuje téměř 400 fotek mých dětí. Neustále cvaká spoušť. Každopádně holky ta hvězdná zář natolik unavila, že jakmile všichni odešli, napily se a okamžitě usnuly.

A abych nezapomněla, mám za sebou první šok. Je výslovně zakázáno ležet s novorozencem v jedné posteli. Jednak z hygienických důvodů a poté ze zdravotních. Dítě musíme ukládat do postýlky, v níž je uschován monitor dechu. Takže před každým zvednutím dítěte je potřeba ho vypnout a zapíná se v momentě položení kojence. A já, celá znavená z dnešní návštěvy, Vendulku zvedla, aniž bych učinila předchozí krok, takže během pár vteřin se pokojem vedle dětského pláče zněl alarm, až jsem si ucvrnkla do vložky, co mám mezi nohama. Jaké pozdvižení to musí způsobit v noci, si nechci ani představovat. Vyčerpáním usínám a těším se na víkend. Dvojtáta mi bude k ruce a aspoň si nanečisto vyzkoušíme, co nás doma čeká. A tentokrát už snad i více přiloží ruku k dílu.

Sobota 17. května, den 5.

Ranní vizita dopadá na výbornou, konečně strávím den Vendulkou i Beátkou. Půjde-li vše dobře a zvládnu se postarat o obě holky, v pondělí nás údajně pustí domů. Kolem deváté však nastává první krize. Pavel nikde a plod A a B se budí hlady. Sestřička není k dispozici, a tak se pokouším o první hromadné kojení. Nebudu lhát, mám nahnáno. Přebalit jednu, zvážit, položit do postýlky, tentýž postup aplikovat na druhou a následně je naskládat k sobě do postele, obskládat se polštáři a dostat do těch malých pusinek svá obrovská ňadra, je nadlidský úkol. A Vendy mi situaci nijak neulehčuje. Do teď si užívala mou pozornost a najednou se má dělit o mámu i mléko? Beátka naopak bojuje s přisátím se a vůbec udržením se u prsu. Potím se jak dveře od chlíva. Bojuji statečně a výsledky se dostavily. Děvčata se najedla a vyčerpáním usnula. 

Brzy za mnou přichází sestřička z novorozeneckého, zda je vše v pořádku, a tak se chlubím novinou o hromadném kojení. Vyděšeně na mě zírá.

„Proč jste mě nezavolala? Pomohla bych vám.“

„Nebyla jste k dispozici. A holky plakaly hlady.“

„A vy už jste to někdy dělala?“

„Vzhledem k tomu, že jde o mé první děti, tak ne. Ale viděla jsem pár obrázků v odborné literatuře, tak jsem praktikovala své teoretické znalosti.“

Pějte ódy, můj výkon byl ze strany zdravotního personálu vynesen do nebes. Kdyby se rozdávaly medaile za kojnou roku, stála bych na stupni vítězů.

Lehce po desáté hodině přichází Pavel s mými rodiči, kteří se přijeli ještě jednou pokochat vnučkami a rozloučit se. Vracejí se domů. Po mém hrdinském skutku bylo fajn předat děti a na chvilku se natáhnout. Z ničeho nic se dědovi zamotala hlava, zbledl a my ho okamžitě uložili do postele, i když mi bylo zakázáno posazovat návštěvy byť jen na prostěradlo, natož ji ještě přikrýt dekou. Na druhou stranu šlo o Pavlovu postel… Bez varování slyším zaklepání a do pokoje vstupuje sestřička, aby se ujistila, že děti nestrádají. Okamžitě jsme udělali clonu, aby svou pozornost zaměřila skutečně pouze na novorozence a nevšimla si zcela bez hnutí ležícího muže na nemocničním loži. Pouze má maličkost odpočívala. Jednak proto, že se mi nepodařilo vyskočit, a také aby mi nepopraskly stehy.

Když odešla, sesypala se hromada šutráků na podlahu, jak se nám ulevilo. Jen děda Libor v klidu odpočíval. Když se jeho stav stále nelepšil, zburcovali jsme sestřičku z oddělení šestinedělí, zda by mu nezměřila tlak. Bohužel, tlakoměr neměla k dispozici, alespoň mu tedy změřila teplotu, aby dostála své povinnosti péče o nemocného. A právě hra škatulka hejbejte se dědečkovi zázračně pomohla, byl schopen odjet zpět na Moravu. Až o šest let později jsme se dozvěděli, že příčinou jeho stavu byl prasklý vřed.

Po vzrušujícím dopoledni jsme všichni čtyři uvítali relativní klid. Holky střídavě jedly a spaly, dvojtáta koukal na televizi a večer, než jsem děvčata nakojila, byl tatínek v říši snů. Jo, mám se na co těšit. Prý že mi bude doma pomáhat, když dostane deset dní dovolené. Jsem na něj věru zvědavá.

Neděle 18. května, den 6.

Hurá, volejte sláva, Beátka zůstává s námi nejen přes den, ale i na noc. Pokouším se z lékaře vymámit, zda nás zítra pustí domů, avšak diplomaticky odpovídá, že vše vyřešíme ráno. Nezbývá nám, než čekat. Poctivě tedy holčičky vážím, kojím, dokrmuji a modlím se za brzký návrat do domácí péče.

Pondělí 19. května, den 7.

„Můžete domů.“ Lékařova slova mi zní v uších jak rajská hudba. Nic jsem si nepřála víc a hned plánuji náš odjezd do nejmenších detailů. V nějaké moudré příručce jsem se totiž dočetla, že s dětmi je třeba nic neponechat náhodě.

Takže plán A: Po ranní vizitě a snídani děvčata přebalím, převléknu a nakojím, jen co si říhnou, uložím je do vajíček, dostanu propouštěcí papíry, dole už bude přistavený vůz a tatínek nás odveze domů.

Plán B: Po ranní vizitě a snídani děvčata přebalím, převléknu a nakojím, jen co si říhnou, uložím je do vajíček, načež se mi jedna (v horším případě obě) pokadí a já je budu muset znovu přebalit. Anebo ještě hůř, poblinkají se a já je nebudu mít do čeho obléknout, neboť pro každou mám jen jeden set oblečení. Ale co, sluníčko svítí, je teplo, cesta domů trvá pouhých 30 minut.

Plán C: Po ranní vizitě a snídani děvčata přebalím, převléknu a nakojím, jen co si říhnou, uložím je do vajíček a budu čekat na propouštěcí zprávu i na tatínka, tudíž domů pojedeme s halasným řevem obou holek a nakonec nám nezbude nic jiného, než někde na 45 minut zastavit a nakojit je.

Nic jsem neponechala náhodě, avšak co se nestalo.

Po ranní vizitě mi byla předána propouštěcí zpráva dětí včetně podrobných instrukcí, co vše zařídit (navštívit pediatra, ortopeda, gynekologa po šestinedělí atd.) a do 10. hodiny dostanu i své papíry. Pavel, jakmile to slyšel, se oblékl a běžel do práce, aby si od kolegy půjčil vůz, neboť my žádný nevlastnili, a mohl nás dopravit domů. Po snídani jsem Vendulku s Beátkou převlékla do našeho oblečení (a s hrůzou zjistila, že velikost 50 na nás plandá), obě postupně nakrmila a po říhnutí je spící uložila do autosedaček. Koukám na hodinky, tatínek nikde a propouštěcí papíry taktéž. Vrchní sestra mě z ničeho nic informuje, že lékařka, pověřena sepsáním příslušných dokumentů, byla odvolána k akutnímu porodu a nikdo neví, kdy skončí. Zvedám tedy telefon a volám manželovi. Když mi hovor konečně zvedne, sděluje mi, že dříve jak v jedenáct to rozhodně nestíhá, neboť v práci řeší nějaký problém a musí ho dokončit. Super, mám vše sbaleno, děti spí a co teď? Lehla jsem si tedy zpět do postele, koukala z okna a poslouchala nemocniční ruch.

Před jedenáctou se Vendulka budí hladem, tak ji přebalím, nakrmím a uspím. Vzápětí vše do puntíku opakuji i s Beátkou. Muž nikde, zpráva také ne a už mi nesou oběd. Sedám si ke stolu a polévku po dvou lžících odkládám, neboť se nedá jíst. Celá hladová se vrhám na maso s bramborem a hnědou omáčkou. Po prvním soustu mě však vyruší sestra, ať si zajdu pro zprávu, že mi holky pohlídá. Nedobrovolně tedy vstávám a jdu si pro lejstro, na nějž se už od rána těším. Doktorka se mi hrozně omlouvá za dlouhé čekání, což jí s úsměvem promíjím a těším se na jídlo. Při příchodu do pokoje nevěřím vlastním očím. U stolu sedí Pavel a dojídá poslední sousto MÉHO oběda.

„Já měl hrozný hlad, promiň, ty už jsi nechtěla, že?“ Lehce omluvně se usmívá. A ve mně to vře! No nic, házím do sebe aspoň tu obarvenou vodu s názvem zeleninová polévka, kde plavou tři mrkve a čtyři brambory a balím poslední věci. Se slávou opouštíme nadstandard a míříme domů.

Hned u auta narážíme problém. Připoutat dvě vajíčka i s malými pasažéry není úplně jednoduché. Dvojtáta se pořádně zapotil. Ačkoli jsem ho výslovně žádala, aby si důkladně prostudoval manuál (obrázky na sedačkách). To se vždy budu muset spoléhat jen na sebe?

Průjezd Prahou je i přes dopravní špičku docela rychlý a brzy vítáme holčičky u nás doma. A jak jinak oslavit ten vzácný okamžik, než dalším krmením. Hrdý otec si hned pořizuje první foto v domácím prostředí a pak odjíždí na nákup, neboť lednice zeje prázdnotou, a musí také vrátit auto kolegovi. Jakmile holky spí, sedám si na gauč a užívám si ticho. Po nemocničním ruchu se mi rozhodně stýskat nebude.

A jaký byl ten váš porod a poporodní rekonvalescence? Podělte se, prosím, o dobré i špatné zkušenosti.