Člověk se celý rok těší na Štědrý den, jak si ráno dá dobrou snídani, dopoledne stráví u pohádek, k obědu sní něco lehkého, neboť to cukroví prostě nejde neuždibovat, aby v podvečer zasedl k rodinnému stolu, pochutnal si na bramborovém salátu s kapříkem a následně spatřil v očích svých dětí radost a třeba i slzy štěstí. Světe div se, letos se mi všechno do puntíku splnilo, jenom...
Budíček se koná už ve 4:55, kdy dcera přibíhá do ložnice, skáče k nám do postele a prohlašuje, že už se nemůžu dočkat dárečků! Dostává se jí dvouhlasného zavrčení, a tak odchází do obýváku obšťastnit strýce. Též ji mile vítá a jelikož jeho odezva je shodná s tou naší, zapíná si Déčko. Jenomže v pět ráno pohádky nedávají, takže si vynucuje videa na youtube. V šest hodin se probírá zbytek domácnosti (rozuměj děti) a během pár minut nastává frmol. Dítka se dožadují snídaně, do toho nosí na gauč různé hračky a my dospěláci chceme jediné, ranní drogu - rychlou dávku kofeinu, nejlépe intrevenózně. Jakmile jsem ukojila základní potřeby všech přítomných, koukání na pohádky je jasná volba. Záhy se ti nejmenší ale hlásí o svá práva: "My chceme jít ven!"
Stačí deset minut na hřišti a z pohodové procházky se stává horor - křik, nadávky, pláč. On totiž jeden skateboard a pět dítek (ne, nerozmnožili jsme se, pouze se k nám přidala dvě kolemjedoucí dítka) nevěstí nic dobrého. Slzy štěstí a hrdosti se tak mísí se slzami smutku. Najednou zazvoní telefon - "babi s dědou přijeli", volám natěšeně, že se půjdeme ohřát, neboť slunce za okny slibovalo teplo, avšak vítr s mrholením nás profukuje až do morku kostí. Třetina zůstává na hřišti, my ostatní odcházíme přivítat návštěvu.
Po úvodním ceremoniálu vyrážíme domů a začíná boj o místo u stolu. A protože vývar většinu moc neuspokojuje, hrnou na tác s cukrovím i na chlebíčky s česnekovou pomazánkou. Byt se záhy mění v salónek pro muže, diskutující o závažných tématech (třeba jaké jsou nejnovější hry na Xbox nebo Playstation), zatímco ženská část se vzdaluje a marně se snaží hrát na schovávanou ve dvou místnostech. To vše jen do doby, než se ozve kouzelná věta: "My chceme jít ven!" A kam jinam, než na hřiště na skejt, že. Jen hlava rodiny zůstává doma, aby poklidila a připravila stůl na večerní hostinu. Takže zatímco nám se prokrvuje tělo při sportu, manžel si hraje na hospodyňku a zaslanou fotografií se snaží získat plusové body (snad s vidinou na sex?). Musím vyzdvihnout jeho originalitu, neboť položit na stůl papírové dortové podložky, jakožto sváteční prostírání, by mě ani ve snu nenapadlo.
"Co se ti na tom nelíbí? Víš jak rychlá bude konečná údržba?"
Polykám všechnu hrdost, poplácávám jej po rameni a vzdávám jakékoli námitky.
"Bude si ještě někdo přidávat?" Táži se.
Babička se hlásí o nášup. Kapr na černém pivu a česneku jí evidentně chutná. Dcery otáčí oči v sloup a brblají, že je to čekání nebaví. Při sklízení stolu teprve doceňuji důvtip mého muže, jen pár pohybů a je to. Dítka si jdou zahrát s babičkou a dědou kvarteto a rodiče zcela neslyšně dávají prostor Ježíškovi.
Cililink!
"Slyšeli jste to?" Snažím se uklidnit hluk v pokojíčku a doufám, že manžela napadne zazvonit ještě jednou. Místo toho k nám nakoukne se slovy: "Vy jste nic neslyšeli?"
Dítka se valí jak divoká voda, skáčou šipku rovnou pod stromeček a začíná ten správný mumraj.
"Jé, ten je pro mě," jásá dcera a chystá se rovnou rozbalovat.
"Stop," zavelím. Musíme se aspoň vyfotit.
"Né, my nechceme," durdí se druhá.
Můj vražedný pohled jí naznačuje, že diskuze není přípustná. Podvoluje se, podobně jako zbytek přítomných. Ani se neodvažuji nastavovat samospoušť a smiřuji se s faktem, že na letošní rodinné fotografii prostě nebudu. Pak už jen sleduji rozzářené oči, hromady papíru létajícího vzduchem, jásot a nadšení. Jakmile pod stromkem nezůstává ani jeden zabalený dárek, všimnu si skelných očí jedné z dcer, která beze slova odchází do pokojíčku. Mé srdce krvácí. Co se děje?
Jdu za ní, abych zjistila, kde nastala chyba matrixu. Čekám, že mě, jako vždy, pošle pryč. Světe div se, vrhá se mi do náruče a vzlyká. Dozvídám se, že nedostala to, co si přála. Totiž robotického pejska, o jehož existenci se dozvěděla v podvečer 23. prosince. Vysvětluji jí, že za ani ne jeden den Ježíšek těžko sežene dárek, který si přála, vzhledem k faktu, že ještě dnes dopoledne si v katalogu místního hračkářství vyhlédla další dva jiné. Jako lusknutím prstu se její nálada mění, vrací se do obýváku s úsměvem na rtech a večer spokojeně plyne do pozdních hodin.
Na pohádky nakonec také došlo. Sice až dopoledne na první svátek vánoční, ale sledovat Tři veterány s vlastními dětmi je neskutečný zážitek. Miluji Vánoce a miluji tu rodinou idylu!
A jaký byl ten váš Štědrý den?
Žádné komentáře:
Okomentovat