Dokud jsem neměla děti, brala jsem sport jako možnost vypnout hlavu, vyplavit endorfiny a cítit se dobře. Nehledě na fakt, že mi pomáhal bojovat proti nadbytečným kilogramům. Pak přišlo vícečetné těhotenství a s ním spojená únava a nekonečné zvracení, tudíž boj o přežití. Cvičení šlo stranou. No a po porodu dvojčat nastala doba temna. Tiše jsem záviděla maminkám, co si užívaly plavání se svými batolátky a později navštěvovaly sportovní kroužky, kde se dětičky vyřádily a doma byly krotké jako beránci. V momentě, kdy naše dvě princezny začaly chodit, nastolily tvrdý režim a už nebyl čas srovnávat, jak to mají či dělají ostatní. Každý den byl pro mě takovým sportovním maratonem.
Nejprve první krůčky po bytě, pak střídavé ťapání po venku, kdy mi jedna dcera seděla v krosně na zádech, druhá se za ruku procházela po sídlišti a po chvíli se vystřídaly. Mnou zvolený způsob nácviku chůze našich slečen pobavil nejednu maminku a babičku v okolí. Já však měla jasný cíl - naučit holky chodit a konečně zažít i něco víc, než je hraní si na pískovišti. Dodnes nezapomenu, s jakou radostí obě běhaly do třetího patra v našem činžáku a my s babičkou neměly ani sílu jakkoli protestovat, vzhledem k rozradostněným očím obou holek.
Důsledkem všeho jsem skončila na ortopedii z důvodu šílených bolestí chodidel. Lékař mi sdělil, že příliš chodím a nařídil mi odpočinek. To bylo poprvé, co jsem se odborníkovi vysmála do očí. Se dvěma neposedy bylo zcela nereálné dát si pohov. Zejména, když konečně ochutnaly kouzlo chůze. A tak jsem zatnula zuby, šlapala s nimi a každé ráno vstávala s brekem, že už zase musím chodit.
Byly jim necelé tři roky, když se mi podařilo opět otěhotnět. Se srdcem až v krku jsem došla na první ultrazvuk ke své gynekoložce a předem se uklidňovala, že pokud čekám opět dvojčata, už se nemusím ničeho bát. Vybaveni jsme, jednou jsem si vše zkusila, takže mě nic nemůže překvapit. V momentě, kdy mi lékařka oznámila, že čekám kluka, mi ze srdce spadl balvan veliký jak samotný Mont Everest. Na každé další kontrole jsem se vždy ptala, zda je tam stále jeden. Naštěstí vždy byl. A já se těšila, jak si to jedno dítě (rozuměj "žádné dítě") užiju.
Druhé těhotenství bylo o dost lepší, než to první, snad jen kromě občasného zvracení do odpadkového koše na dětském hřišti, díky němuž jsem nejedné holčičce a chlapečkovi způsobila několikadenní trauma. Dcerky se těšily na brášku a maminka se nemohla dočkat, až si poslední dva měsíce těhotenství užije trochou v klidu, když své ratolesti odevzdá do rukou učitelek v MŠ. Bohužel, docházka byla velmi krátká, od října zůstaly doma až do ledna a prodělávaly jednu infekční nemoc za druhou. Já mezi tím porodila a ani ne s týdenním miminkem doma řešila nejen péči o kojence, ale také neštovice nejprve u jedné a po třech týdnech i u druhé dcery. Sport mi zůstal na dlouhou dobu zapovězen a získané kilogramy nemizely (naštěstí pro mě ani nerostly).
Teprve když syn oslavil své druhé narozeniny, jsem začala svém tělo doslova nenávidět. Vždy a za všech okolností byly potřeby ostatních na prvním místě a já si najednou uvědomila, že už to takhle dál nechci. A jak už to tak u mě bývá, vrhla jsem se po hlavě do sportu a věřila v zázrak. Ten se však nekonal. Zatímco jsem zcela disciplinovaně 3x týdně posilovala, zdravě jíst jsem vydržela jen chvíli. Tělo se začalo zpevňovat, ale váha pořád stagnovala. Bylo tedy na čase přitvrdit.
A světe div se, šlo to pomalu, ale jistě. A s úbytkem kilogramů rostla i chuť "kácet stromy". Takže když jsem letos v létě narazila na akci Hýbejte se s Teribearem, ani na vteřinu jsem neváhala, v srpnu vyplnila registrační formulář a 10. září se s chutí vrhla do běhu/chůze pro dobrou věc. Krásných 20,82 km mi do žil vlilo dostatek odvahy, že jsem projevila zájem o místo cvičitelky malých dětí v místním Sokole.
Už druhý den nastaly komplikace. Děti pokašlávaly a protože já se odmítala vzdát svého předsevzetí uběhnout/ujít svých 20 km, zkusila jsem vyrazit aspoň se synem do polí. Bohužel on mé nadšení nikterak nesdílel, už po kilometru začal kňourat, že chce domů.
A tak začal skoro měsíční boj o naplnění mých tužeb na úkor potřeb rodinných. A já se díky Teribearovi naučila býti sobcem a chodit/běhat bez ohledu na názor ostatních. Dokonce jsem poprvé v životě navštívila kurz powerjógy. Já, která potřebuji adrenalin a ne válení se na podložce. Už po patnácti minutách mi hlavou běželi, proč já blbá do té tělocvičny lezla. Avšak po hodině protahování jsem po šesti letech cítila, že se můžu narovnat. Najednou, jako by na mé poprsí nepůsobila zemská gravitace. Euforie vyprchsla záhy, když cvičitelka jógu (z důvodu covidu) zrušila. Zůstal mi zase jen Teribear.
Včera bohužel (i bohudík) skončil a já si začala sepisovat přehled svých sportovních výkonů. Ušla ( a tak z 15% i uběhla) jsem krásných 501,9 km, což předčilo má vlastní očekávání. Když jsem si do excelové tabulky ťukala denní kroky, manžel mě uzemnil.
"Proč si to, prosím tě, píšeš? Až za měsíc těch 500 km uběhneš, tak teprve pak se tím pochlub."
A já najednou dostala chuť jít se zahrabat 500 km pod zem! Tohle poslouchám celý život, každý můj osobní úspěch je zadupán, stejně jako mé sebevědomí.
Ale víte co? Kašlu na názor ostatních. Za 24 dní ujít (a uběhnout) 501,9 km je dle mého názoru úžasné. A jak by si do deníku poznamenala Bridget Jonesová: váha stejná, avšak předsevzetí také.
Takže sportu zdar a koronaviru zmar!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat