žadoní u mě dcerka a hází ten nejroztomilejší kukuč, co umí. Dá se jí odolat? Určitě ano, avšak i já prožila část dětství s (nejedním) malým chlupatým stvořením a dodnes na to s úsměvem vzpomínám. Snad i proto vroucná přání našich dětiček neberu na lehkou váhu.
Neděláme si iluze, že nadšení dětí bude nekonečné. Donutit holky dělat domácí úkol bylo složité. Předháněly se, od které z nich si jedno nebo druhé zvířátko vezme stéblo sena. Dokonce už si rozdělily, které bude patřit ten šedý a které ten světlejší. Také večeře probíhala zcela odlišně. Nejprve seděly způsobně u stolu, ale pak se rozhodly, že to je nuda. Takže daly do pusy pár soust a následně se usadily před klec. A večerní pohádky? Nudáááá! Činčily jsou the best!!! Ani ukládání do postele se neobešlo bez křiku a nadávek (na obou stranách). Tak jsem zvědavá, jak dlouho jejich nadšení potrvá. Jedno však vím jistě. Pakliže činčiláci budou v pohodě a nebude jim u nás doma nic chybět, necháme si je, protože já i manžel jsme z nich také úplně paf. Hold už budeme moci říkat "bylo nás pět", protože nyní nás bude už sedm. A doufám, že to tak bude na hóóódně dlouho.
Pominu-li fakt, že se holky vrhají na každého psa, kterého potkáme, musím uznat, že vynalézavé jsou dosti. Letošní léto jedna z nich zasvětila soužití s přírodou. Nejen, že sbírala všechny ploštice a kobylky v okolí, ale ještě jim stavěla domečky, vyráběla postýlky z listí a několikrát se jich pár pokusila propašovat domů.
Jednou večer, když se se ségrou čvachtaly ve vaně, šel manžel otevřít okno v dětském pokoji, aby ho vyvětral. A na poličce u postele spatřil krabičku, jak v ní něco svítí. Neodolal, otevřel ji a našel v ní mrtvou ploštici. Ihned mě zavolal, abych spatřila důsledky své výchovy! Zcela tiše jsme broučka vyhodili a světélko nechali svítit. Při ukládání do postele nastal šrumec.
„Mami, já mám problém.“
Dělala jsem, jako by nic a čekala, co mi sama poví.
„Já tady v krabičce měla broučka a on už tady není.“
„A kde se tady vzal?“
„Já si ho přinesla z venku. A aby mi neutekl, uložila jsem ho do krabičky. A aby se nebál, rozsvítila jsem mu tu baterku.“
Ten smutek v jejích očích se nedal déle snášet. Vysvětlili jsme jí s tatínkem, že broučkovi se v krabičce asi nelíbilo, tak utekl ven a vydal se hledat své kamarády. Že by jí také nebylo dobře, kdybychom ji zavřeli samotnou v prázdném pokojíčku.
Tím se celá kauza ploštice uzavřela.
Jenomže prosby o mazlíčka nabraly na obrátkách, zejména v době karantény. Jednou toužily po pejskovi, druhý den po kočičce, za týden už chtěly papouška nebo králíčka. A právě v době karantény, kdy nebylo co dělat, jsme s manželem vedli pravidelné diskuze, jakého mazlíčka si pořídit.
Psa i kočku jsme oba kategoricky odmítli. Jednak s ohledem na bydlení (pes ani kočka do bytu prostě nepatří) a také na sousedy pod námi (jejich pejsek by nám kočičku asi neakceptoval).
„Já bych chtěl hada,“ pronesl manžel. „Jako malý jsem jednoho choval. Ale je fakt, že nám několikrát utekl. A jednou jsme ho hledali skoro tři měsíce.“
„No fuj,“ otřepala jsem se při představě, že mi ten plaz někam zdrhne a já tu budu se třemi dětmi sama.
„Nebo rybičky. Ty jsou nenáročné.“
Němé tváře mne taktéž nijak nenadchly. Jen tupě zírají, do akvária spotřebují spoustu vody a nepotřebuji, aby mi do něj děti skákaly po hlavě, že si chtějí rybičku pohladit. Přijde mi to jako hodně drahá dekorace do bytu.
„Když už zvíře, chci z něj mít užitek i já, pomazlit se s ním, užít si i trochu legrace při vypouštění do prostoru. Co morče?“
„Tak co myši? Nebo potkana?“ Navrhoval manžel dále.
No nebudu vypisovat, jaké všechny varianty nás napadly. Výsledek byl, že jsme nevymysleli nic.
A pak si manžel vzpomněl, že coby teenager choval doma činčily. Ty splňovaly všechny mé podmínky: jsou chlupaté, společenské, na údržbu nenáročné a nesmrdí. A když už jsme se zázračně shodli, začala fáze dva. Zkoušeli jsme zpracovat děti, zda by byly pro toto zvířátko. Asi týden se na youtube všechny tři koukaly na videa s činčilami a náš nápad je nadchl. Muž po večerech, když děti ulehly, sjížděl weby a sháněl malé činčilky i s klecí. Dokonce našel i pána, který vyráběl domečky na míru. Jenže v momentě, kdy mělo padnout rozhodnutí, jsme všeho nechali. Důvodem byl fakt, že naši tři křiklouni by stěží dokázali být ohleduplní k tak malým tvorečkům a hlavně přišlo léto a my byli více venku, než doma.
V úterý 1. září děvčatům začala škola a život nabral poněkud jiný spád a směr. Já začala díky volnějšímu režimu více sportovat a věnovat se konečně i vlastním koníčkům, syn věrně po boku šlapal na odrážedle vedle mě a úchylku své dcerky sbírat všelijakou havěť mi nezbylo než akceptovat. Nehledě na skutečnost, že synek se k ní mile rád přidával, takže už nelozily ploštice jen po jednom mém dítěti, ale po dvou a dokonce se trumfovali, kdo jich na sobě má víc.
A najednou na mě na facebooku vyběhla zpráva, že u nás na sídlišti jedna paní nabízí dvě činčily i s klecí. Jakmile manžel uviděl ten inzerát, ještě tentýž večer slečnu navštívil a následující večer nás tam měla celou rodinku. A jen díky její vstřícnosti se naše rodina včera rozrostla o další dva členy. V obyváku s námi na zkoušku žijí dva činčilí kluci a pokud se z nich u nás po týdnu nestanou dvě vystresované chlupaté kuličky, stanou se nedílnou součástí naší rodiny.
A co vy a vaše rodinné souboje o zvířátko? Jaké LOGICKÉ argumenty svým dětem předkládáte, abyste oddálili nevyhnutelné? A jaký mazlíček se u vás natrvalo zabydlel?
Žádné komentáře:
Okomentovat