„Mami, musíš si na háček nasadit návnadu, nahodit vlasec do vody a jak uvidíš, že se splávek potápí, trhni.“ Vysvětlovala mi dcera po cestě autem a oči jí svítily. Konečně něco vysvětlovala ona mně!
Opravdu jsem se těšila, manžel také, neboť touží, abychom spolu sdíleli nějaký koníček. Na rybolov dojela i naše kamarádka Míša s dvou a půl letou Aničkou. Po příjezdu na místo určení se všechny děti vrhly na místní malou psí slečnu a poté zamířily na hřiště. My matky si daly kafíčko a muž se ihned chopil iniciativy, objednal pruty.
„Tři by snad měly stačit, ne?" Volal od okýnka a já ho ujistila, ať zatím vezme jen jeden, neboť naše ratolesti zapluly na hřiště a vůbec nevypadaly na to, že by měly v plánu koukat do vody a lovit ryby.
„Pojď za mnou, všechno ti ukážu,“ lákal aspoň mě k vodě. Po chvíli přemlouvání a dopití kávy jsem se osmělila. A jelikož vyděl mou nejistotu v očích, dal na háček kousek chleba, nahodil proutek a během pár vteřin z vody vytáhl rybičku.
„Rychle, chytni ji, ať vyvlíkne,“ hulákal tak, že ho slyšeli snad všichni, kromě našich dětí.
Uchopit do rukou mrskající se slizkou rybku není žádná legrace. Vždyť mám praxi s naháněním mrštných dětí, takže ani vteřina zaváhání a podařilo se.
„No a teď jí vytáhni ten háček z pusy.“
„Cože? Já? A jak?“
Takže rada pro budoucí rybářky. U chlapů je to asi jiné. Až budete toužit po klidném sezení u vody, čekání na úlovek, kterého se nakonec dočkáte, donesete si jej domů a upečete, sněte dál. Realita je úplně jiná. Když jsem se podívala rybě z očí do očí, byla jsem vyděšená víc než ona. Lapala jsem po dechu a vůbec nevěděla, jak jí bezbolestně ten háček vytáhnout. Byl zaseknutý opravdu blbě. Tři pokusy a pak zděšený pohled na manžela.
„Prosím tě, vytáhni jí ho, musí jí to bolet." A zatlačila jsem slzu v oku.
Jakmile byla osvobozena, pohladila jsem si, omluvila se za způsobené bolesti a pustila ji zpět do vody.
„Tak a teď si to zkusíš sama,“ pokračoval manžel.
Okamžitá panika a kdybych mohla, skočila bych do vody mezi ryby a dělal jim čestnou stráž, jen aby se nemusely nabodnout na ten háček. Prut mi do ruky nakonec naštěstí nedal. Lovil sám a já pouze zachraňovala bezbranné tvorečky.
Třikrát jsem se pokusila vytáhnout háček rybě z pusy, jen jednou se mi to opravdu podařilo a pokaždé se mi chtělo brečet, jako bych byla já tou němou tváří a někdo mi vytahoval z pysku piercing.
Nakonec, ani nevím jak, stojím u břehu a držím v ruce prut.
„Drž ho v klidu a jakmile splávek potopí, trhni."
Čekám minutu, dvě, tři a stále nic. Nechápavě koukám na muže. A světe div se, trhnu nahoru a chleba sněden, úlovek nula.
A tak vracím prut a zbaběle prchám za dětmi na hřiště. Tentokrát neprotestuji, když sedí syn půl hodiny na houpačce. Hlavně, abych se nemusela vrátit na místo činu a znovu ubližovat těm němým stvořením.
Nastal čas oběda a na jídelním lístku nešlo přehlédnout rybí speciality. A protože miluji ryby, zejména, když je nemusím chytat, objednala jsem si výborného pstruha s chlebem.
A tak skončila moje rybářská kariéra a manželův sen o tom, jak děti i žena budou celí nadšení potichu sedět u vody a užívat si to opojení z úlovků.
Odpoledne jsme si zahráli na rybičky, vyrazili na Pardubické koupaliště a večer všichni padli za vlast během vteřiny.
Žádné komentáře:
Okomentovat