Po šesti letech, co jsem na rodičovské dovolené, mi byla dána příležitost strávit tři dny zcela o samotě, abych čas využila tak, jak sama uznám za vhodné. Jako snad každá matka, která pošle manžela s dětmi pryč, mám spoustu plánů. Ani ve snu by mě však nenapadlo, že dojdu k takovému prozření.
Je sobota devět ráno, když těm čtyřem mávám na rozloučenou a vracím se do prázdného bytu, plna očekávání, že si odpočinu od křiku a každodenní rutiny. A jako snad každá žena se nejprve pouštím do gruntování. Uklízím poházené hračky, vysvlékám postele, vysávám koberce, umývám podlahu, peru několik praček prádla, sádruji díru v ložnici, neboť se konečně dočkávám gárniže v ložnici. Zamalovávám fleky na zdi, vařím si dobré jídlo a těším se byť na jediný večer strávený v dobré společnosti jedné ze sousedek. Málokdy se mi totiž poštěstí vyrazit někam na vínko.
A do toho všeho se vrhám na dlouho vytouženou tvůrčí práci. Od porodu dvojčat (tzn. od května 2014) si vedu deník, kam si zapisuji myšlenky a zážitky se svými dětmi a že jich je hodně. A teď konečně nastal čas, kdy si ty ručně psané záznamy mohu přepsat a dát jim i nějakou literární podobu.
Samotnou mě překvapuje, jak je lidská paměť milosrdná. První rok a půl s dcerami mám v mlze a jak pročítám své poznámky, divím se, jak jsem to náročné období po porodu dvojčat mohla ve zdraví přežít. A najednou se mi začíná úplně normálně stýskat. Nikdy by mě nenapadlo, že se budu cítit tak sama, jako právě dnes. Sic doma, ale daleko od svých milovaných.
Manžel se mi zítra asi vysměje se slovy: „Já ti to říkal.“ A já mu budu muset dát za pravdu. Ale nemůžu si pomoct. Můj smutek se znásobuje ještě víc hned poté, co píšu sousedkám, kdy dorazí na holčičí dýchánek a dostává se mi odpovědi, že ani jedna nemá čas. Upadám do deprese, že ať si s kýmkoli cokoli naplánuji, pokaždé zůstávám sama. Oba večery trávím ve společnosti Netflixu a vína, připadám si zrazená a opuštěná.
Až zase budu snít o tom, jak děti odjedou pryč a já budu mít čas jen sama na sebe, vzpomenu si na tento prodloužený víkend, abych si připomněla, že na světě neexistuje nic důležitějšího, než milující rodina a její vřelé objetí. Neboť ostatním jsem tak říkajíc úplně ukradená. Ano, mám kolem sebe sice spoustu přátel, avšak pokaždé to budu jen já, kdo se jim bude přizpůsobovat. A dovolím-li si je požádat o kousek času, když mě se to zrovna hodí, dozvím se, že žádný z nich „nebude skákat, jak já pískám". Tomu říkám prozření...
Žádné komentáře:
Okomentovat