Adrenalinová výzva

„Muži, našla jsem hezkou chalupu na Jesenicku. Vezmeme babičku a vyrazíme na týden do hor, co říkáš?“

Manžela nebylo třeba dlouho přemlouvat. Z půjčovny mu dovezli devítimístný Mercedes Benz Vito – už dlouho se toužil projet mini autobusem – a vzhůru na dovolenou. A protože koronavirová karanténa na nás všech zanechala následky, rozhodli jsme se užít si celých pět dní plných adrenalinu. A kde jinde toho dosáhnout, než v Adrenalin parku na Dolní Moravě!

Hned první den jsme se seznámili s místními atrakcemi, které byly asi 500 m od našeho ubytování. S babičkou nás totiž doslova uchvátil lanový park s pěti trasami různých obtížností. Hned ráno jsme se tedy i s dětmi vypravily na místo činu, koupily si rodinný balíček (dvě dospělácké a dvě dětské trasy) a nechaly se navléknout do celotělových úvazů.

Béčko se vzápětí rozplakalo, že se bojí, že nikam nechce, takže jsem ji svlékla a ona se s manželem vydala podporovat sestru z bezpečné vzdálenosti. Tu čekalo sedmnáct překážek ve výšce od dvou do čtyř metrů. Byla odhodlaná, avšak u překážky číslo sedm se zasekla a chtěla dolů. Instruktor nikde, takže ji tatínek “donutil“ vrátit se na začátek.

Já s babičkou zatím absolvovala cvičný trenažér, abychom získaly základní bezpečnostní dovednosti v jištění. Na 34,07 m jsme tak okusily náročnost některých prvků, avšak nic nás neodradilo. To jen do momentu, než jsme spatřily překážku číslo jedna. Doslova mi spadla brada hrůzou. Vůbec jsem totiž nezkoumala plánek, tudíž tzv. lanovka, mě dosti vyděsila. To se mám vážně JEN posadit a ve výšce několika metrů nad zemí sjet k žíněnce u protějšího stromu? Po chvíli jsem se hecla a skočila do tmy. Můj křik vyděsil syna, který se okamžitě začal o mámu bát. Při nárazu do žíněnky jsem si skutečně přála být mrtvá. Odřela jsem si kotník o dřevěnou paletu, kterou jsem původně měla vyběhnout, abych si změkčila přistání. Jenže já se při jízdě přetočila. Babička nedopadla o moc lépe, dokonce jsem ji musela zachraňovat, neboť dojela k žíněnce a začala se pomalu vracet zpět. Hned po první překážce jsem byla zpocená až na zadku.

Před námi byla další výzva. Měly jsme prokličkovat mezi dřevěnými kůly ve výšce asi 4 metrů. Zadek jsem měla stažený strachy, avšak kupodivu jsem brzy byla na druhé straně a babička také. A čekala nás procházka po prknech. Ihned se mi vybavily vzpomínky na mé gymnastické kousky na kladině a “přeběhla“ jsem na druhou stranu jako laňka. 

Když jsem se podívala vpřed, začala jsem omdlévat. Další překážka se dala zvládnout, avšak čekala nás další lanovka, tentokrát asi 10 metrová. Doslova jsem toužila za pomoci kladky ladně přejet ze stromu na strom, jako Tarzan na liáně. Jenže dobrých patnáct minut jsem se odhodlávala, u toho přemlouvala muže, aby donesl žebřík, vzápětí jsem se modlila k pánu Bohu a hned na to se loučila s dětmi se slovy: „Maminka vás miluje.“ A za halasného jekotu skočila a po opětovném nemotorném přistání na pevné půdě lapala po dechu.

Babička se skokem neměla sebemenší problém. Ani špetka zaváhání. Nechápala jsem to! Diváci se chystali k odchodu, neboť děti se nudily a můj muž se odmítal dívat, jak se dvě důležité ženy jeho života vrhají vstříc smrti. A tak jsem zůstaly samy v asi 8 metrech nad zemí. 

Sešplhaly jsme po žebříku o metr a půl níž a narazily na problém. Na obou stranách byla cesta a ani jedna nevypadala úplně jednoduše. Začaly jsme s babi koukat po číslech a zjistily, že si buďto trasu můžeme zkrátit, anebo budeme důsledné. Poté, co jsem nohou lehce okusila zkratku a zjistila, že tudy opravdu nejdu, se naše pozornost zaměřila na překážku číslo sedm. Ano, teprve sedm. Koukla jsem dolů na zem a okamžitě se mi zatočila hlava a já úplně ztuhla. Hned mi bylo jasné, že buď mě někdo sundá dolů, anebo prostě přirostu ke stromu. Babička při pohledu na mě sebrala odvahu a rozhodla se, že půjde tentokrát první. Jenže nevěděla jak.

Co teď? Instruktor nikde, naši rádcové raději odešli. Nedaleko od nás, naštěstí, jeden manželský pár hlídal své dítě na růžové stezce, tak jsme je požádaly, zda by mohli někoho zavolat. Pán odešel a vrátil se po chvíli se slovy: „Dneska nebo zítra prý instruktor přijde.“ Začaly jsem se obě hystericky smát.

Po deseti minutách jsme začaly přemýšlet, jak se dostat z téhle šlamastyky. Napadlo mě vyšplhat zpět po žebříku a slanit se po provaze dolů, jenže při představě, že budu několik metrů nad zemí, bez jištění a nedej bože se na provaze neudržím a žuchnu dolů, jsem to okamžitě zavrhla a čekala dál na záchranu.

Instruktor přišel relativně brzy a s úsměvem na rtech se zeptal: „Tak co, děvčata, jak vám to jde?“ 

Babička se dle jeho instrukcí pustila do další překážky, neboť jak nám sdělil, může nás sundat, ale musíme přelézt na druhou plošinu, aby k nám dosáhl žebřík. Avšak v polovině cesty už necítila ruce a zůstala viset. Mladý muž pochopil, že nás musí zachránit a odešel si pro náčiní, což nás ohromně pobavilo. Jedna vyděšená žena u stromu a druhá 66letá paní visící na laně, sotva se drží a on si jde teprve pro vercajk. Babi se nakonec pokusila dojít až na protější stranu, avšak při pokusu vyškrábat se na ni, jí selhaly ruce. A protože tam nebylo žádné lano, za nějž by se mohla přitáhnout, zůstala prostě viset. To už si instruktor s pytlem na zádech podával žebřík a šplhal k ní. Já už asi po desáté zkontrolovala, že jsem pořádně zajištěna a držela se křečovitě stromu.

A pak začala fáze zachraňování dvou nešťastnic. Babička se lehce svezla k zemi, celá šťastná a já jí v ten moment tak záviděla. Následně instruktor přešplhal ke mně, zajistil všechny skoby a řekl, ať se v klidu sednu, že mě spustí.

„Já už si nechci sedat.“

„Nebojte se, jen mi musíte věřit.“

A já se pomalu loučila se životem, avšak on na mě SNAD nic nepoznal. Brzy se mé nohy dotkly země a já měla chuť políbit půdu pod sebou. Zařekla jsem se, že už takovou blbost, lozit ve výškách zavěšená na provaze, nikdy neudělám. Jenže….

Byl poslední den naší dovolené a my měli stále jeden lístek na růžovou stezku. Tak jsem se zeptala dcery, zda by ještě jednou nechtěla zkusit zdolat celou trasu, že bych mohla jít s ní. Dostalo se mi kladné odpovědi s dodatkem:

„Jak budeš chtít, mami.“

  

A já se odhodlala podruhé zkusit štěstí. Přece nemůžu být takové poleno, abych nezdolala tu nejjednodušší trasu. Dcerka šla první a já jen zírala. Zatímco ona, znalá trasy, běžela jako laňka, mě se překážky zdolávaly hůře. V houpací síti jsem tak spěchala, že jsem se málem zamotala a spadla na čumák. Nejtěžší pro mne byla asi pětimetrová lanová síť. Děkovala jsem sama sobě, že posední týdny intenzivně cvičím s činkami, a tak se udržím. Na stanovišti číslo sedm nastal zvrat.

„Mami, já se bojím, půjdu zpátky,“ řekla s ledovým klidem dcerka. 

Aha, ale jak? Vyměnit si skoby nemůžeme, a tak jsme obě udělaly čelem vzad a vydaly se na začátek. U lanové sítě jsem přešplhala o poznání rychleji, načež dcera se zasekla na předchozí překážce, takže jsem se ji coby supermáma vydala zachránit a dovedla ji bezpečně na zem. A teď to dilema. Vzdát se, anebo projít celých 129,63 m sama? Jen vteřina zaváhání. A krok za krokem v docela svižném tempu až ke stanovišti číslo sedm.

Po sedmé překážce následovala lanovka na pumě. Tentokrát blíže k zemi a s lepším jištěním. Po úterních skocích jsem se docela rychle odhodlala. A jak jsem tak letěla vzduchem, zkusila jsem roztáhnout nohy, bych mohla korigovat dopad. Jenže nic se nedělo ba naopak, přetočila jsem se bokem. Okamžitě panika, hrůza v očích a já plnou parou narazila do žíněnky a modlila se, aby mě to neodstřelilo zpět do prostoru. Naštěstí se tak nestalo. Pár minut jsem stála a zhluboka dýchala.

Zbytek stezky šel jako po másle, zasekla jsem se až u šestnáctky. Most s provazy, dole zakončený kládou. Jak ho jako přejít? Pro malé děti zde byly provazy vodorovné, jenže kdybych se o ně zapřela, tak zákonitě musím přepadnout. Zkusmo jsem došlápla. A protože mi noha okamžitě ujela vpřed, stěží se mi podařilo vytlačit se na plošinu zpátky. Co teď? Instruktor nikde. Zavolala jsem si na pomoc své rádce. 

„To se musíš jen chytit lana a jít krok za krokem."

Jo, to se dobře radí ze země. Napočítala jsem do pěti, zhluboka se nadechla a zkusila štěstí. A s pár výkřiky se mi nakonec podařilo přelézt na druhou stranu. A poslední, sedmnáctou překážkou, byl opět přejezd na pumě. Děti na mě koukaly, babi natáčela na mobil, nemohla jsem selhat. S halasným křikem á la Tarzan jsem tedy skočila na pumu a dojela do cíle. Když se mé nohy dotkly země, ruce i nohy se mi klepaly a v hlavě mi vytanula jediná myšlenka: Nechci být taková padavka. Takže příště půjdu na modrou stezku, prověřím svou fyzickou a hlavně psychickou zdatnost a zvládnu dojít do konce, aniž by mě kdokoli musel zachraňovat. Nikdy jsem neměla strach z výšek a ani teď s ním nehodlám začínat.

Sportu zdar!!!