Předprázdninová rodinná idyla

Ráno začalo jako každé jiné. Manžel odjel do práce, takže vzbudil mě i jednu z dcer, která se za mnou přišla ještě na chvíli pomazlit do postele. Postupně se probral i zbytek domácnosti a po snídani holky zapluly do pokojíčku, odkud se ozývalo:

„Ahoj, já jsem Olaf a mám rád vřelá obětí.“

A vzápětí obě s Albi tužkou v ruce pějí dvojhlasně:

 „Najednou, najedou, chci skončit s tou hloupou hrou...“

Syn se mezi tím vrhá na vláčky a já se pouštím do vaření oběda. Brzy se děti opět sbíhají se slovy:

„Mami, dáš nám meloun?“

A zatím co ony svačí, já se převlékám do sportovního a chystám se jít cvičit plánovaný metabolický trénink. 

„Mami, ploč deš cvičit?“ Ptá se se zájmem syn.

Jeho otázka mě lehce vyvádí z míry.

„No abych neměla tak velké bříško a zadek.“

„Aha,“ šrotuje mu v hlavě a pokládá další otázku: „A ploč?“

Ano, právě máme to nádherné zvídavé období, kdy dítěti chcete trpělivě odpovědět na milion otázek a ono se po milionté první zeptá na to své nevinné "a proč". 

Dumám, jak nejlépe uspokojit syna a nevyvolat v něm další prostor pro dotazy a mezi tím mě doslova odzbrojuje:

„Mami, ty si klásná.“ A fotí mě svým fotoaparátem s Elzou na obrázku.

Emočně nabažena skáču a běhám a modlím se, abych si nevyrazila zuby svým poprsím. A abych ani o pauzách nezahálela, chodím uklidňovat dívčí rozepře do pokojíčku, utírat pokakaný zadek syna nebo z pod gauče vytahuji zapadlá autíčka a vláčky. 

Po třiceti minutách jdu celá splavená do sprchy a těším se, až si v klidu sednu a vychládnu. Načež slyším trojhlasý křik: 

„Mami, my chceme ven!“

Oblékám se do suchého, balím tekutiny, svačinu a s batohem plným autíček, neboť na hřišti si přeci není s čím hrát, vyrážíme do ulic. 

Kolem poledního velím odchod domů a připadám si najednou nějaká osamocená, neboť děti mě ignorují. A tak se loučím, že mám hlad a že tedy jdu. Což syna psychicky rozkládá a začíná hystericky řvát, že chce se mnou a dcery se málem zmrzačí při výskoku z rozhoupané houpačky.

Doma je všechny naháním do koupelny a následně posazuji ke stolu k plnému talíři. Na mě zbyl jen kus masa, tak si připravuji rychlý salát, abych do sebe dostala potřebné živiny. Načež syn shledává můj talíř zajímavější, takže odsouvá svou poloprázdnou misku a vrhá se na můj oběd. 

Nejprve vyjí všechny okurky, těstoviny, následně salát a nakonec bere za vděk i kuřecím masem. Kosti a rajčata už ho nezajímají, tak se vrací k odsunuté misce a dojídá, co zanechal ležet bokem.

Já marně čekám, že třeba holky nechají nějaké zbytky, abych mohla v duchu bezezbytkové diety slupnout, co zůstalo. Bohužel, děvčata měla hlad, takže mám smůlu. No nic, aspoň si uvařím kafíčko a v klidu si ho vypiju.

„Mami, kdy už půjdem k Vašíkovi?“ slyším vzápětí.

„Máme dorazit až na třetí hodinu,“ odpovídám nervózně a jdu si napěnit mléko.

„Jé, mohla bych si dát taky mlíko,“ ozývá se mi za zády. No jo, ona má hlad, málo se najedla. 

Tupě zírám na hodiny a říkám si, že těch 120 minut doma s nimi asi nepřežiju. Nakonec koukáme na pohádku a já co půl hodiny odpovídám na otázku, jestli už půjdeme.

Jsou dvě hodiny, začínám balit věci a popohánět děti, aby si uklidily pokoj, že půjdeme ven. Na to, jak strašně se na návštěvu za kamarádem těšily, se nyní šklebí, co že si dovoluji je rušit při rozehrané hře na Elzu a Annu. Po deseti minutách začínám zvyšovat hlas a nakonec už i křičím, že tedy nikam nemusíme. Což děti berou jako přímý útok a následuje zběsilý sprint po pokoji, kdy hážou hračky, kam je napadne, jen aby "uklidily" a mohly se oblékat.

Byt opouštím s batohem plným oblečení a až u zastávky mě napadá, že jsem chtěla jet autobusem, jenže nemám roušky. Takže měním plány a jdeme do města pěšky. Syn si brzy vynucuje, abych jej vzala na koníčka a já začínám litovat, že jsem dopoledne vůbec cvičila. 

„Mami, proč Vašík bydlí tak daleko?" Skuhrá jedna dcera. 

„Moje kostra mi nedovoluje zastavit, já to zvládnu," dodává druhá a já jen zůstávám stát s otevřenou pusou, kam na ty hlášky chodí. Nečekala jsem, že dokument Byl jednou jeden život nám přinese tolik radosti. 

Ke kamarádce se doplazím s vyplazeným jazykem a při sundávání syna na zem vidím, jak dcery mizí za plotem se slovy: 

„Mami, bylo otevřeno.“

Zcela zchvácená usedám na židli a teprve, když naberu dech, začínám sbírat po zahradě poházené oblečení ratolestí, které se nijak nepozastavují nad tím, že se měly slušně zeptat, zda se mohou jít vykoupat, jak se na návštěvu sluší a patří. Ve skrytu duše jim však závidím, taky bych chtěla být tak bezstarostná a běhala po zahradě nahatá. 

Po zbytek odpoledne s kamarádkou krotíme divou zvěř a snažíme se zachovat si trochu zdravého rozumu nad debatou o nákupu školních potřeb pro naše prvňáky a o (ne)výhodách malých i velkých prsou. 

Kolem šesté od sebe oddělujeme promodralá lidská mláďata, kontroluji, že do auta usedají jen naše děti a odjíždíme domů, naložit je do teplé vany, nakrmit a uspat je. Ta poslední hodina, co nám zbývá do slastného ticha, se zdá být nekonečná...