Konec roku 2020 se v naší rodině snad poprvé nesl v duchu relaxace a pohody. Muž by hned dodal, že hlavním důvodem byl lékařův příkaz k zodpovědné rekonvalescenci. A ano, měl by pravdu. Ne, že by mě od nicnedělání nesvrběly ruce, to zase ano. A kdo mě zná, tak ví, že jsem doslova sebedestruktivní workoholik (rozuměj - pro ostatní bych makala do roztrhání těla a dokud bych držela pohromadě, klidně i ještě nějakou chvíli poté). Na druhou stranu vědomí, že bych si mohla přivodit pooperační komplikace, mi za to opravdu nestály. Tolik pohádek v televizi jsem naposledy shlédla coby dítě školou povinné. A pak přišel nový rok...
Všichni okolo se snažili bilancovat své činy a ani já se nemohla zdržet ohlédnutí se za sebe a hlavně před sebe. Nejsem typ člověka, co si dává konkrétní předsevzetí, i proto, že je dříve či později přehodnotím anebo vůbec nesplním, podobně jako většina lidí. A nalejme si čistého vína, ta depka za to fakt nestojí! Sama sobě jsem přesto něco slíbila (neptejte se, stejně neprozradím), každopádně mě jeden závazek dohnal velmi záhy.
Ten nahoře mě má asi hodně rád, neboť chtěl, abych pokračovala ve sportovních aktivitách z loňska a ačkoli je mi stále jakýkoliv druh cvičení zapovězen, chodit můžu. A jelikož po bytě člověk nenasbírá tolik kroků (pokud nevlastní několikapatrovou vilu s hromadou schodů), má-li cíl a tápe, je třeba mu od lenosti pomoci. V neděli 3. ledna se nám záhadně ucpalo potrubí u kuchyňského dřezu. Voda sice odtékala, avšak velmi zlehka. Co by muž neudělal pro svou drahou polovičku. Vyhnal mě s dětmi ven a zatímco my si užívali zimní radovánky, snažil se problému přijít na kloub. Před naším odchodem byl dřez jakž takž funkční, po návratu domů už ne tak úplně. A pochyboval-li jeden z nás o tom, po spuštění myčky a vodopádu pod dřezem bylo jasno! Mluvila jsem o sportu, že? Počínaje večerem se koupelna stala hlavním centrem očisty všeho druhu. Odkapávač získal nové, výsostné místo na pračce, tudíž kdokoli na ni potřeboval cokoli odložiti, měl smolíka.
Ani vysokoškolský diplom - co jeden, rovnou dva - nám nedopomohly k vyřešení potíží. Zalarmovali jsme snad všechny záložní zdroje - konzultace u sousedů (v kontextu koronavirových opatření jsme zpříjemnili nový rok všem okolo a vyslechli si několikeré přání mnoha zdaru při hledání opraváře), zapůjčení zvonu (stál za zkoušku, ale nepomohl, takže si z něj děti nakonec udělaly masku na obličej), všemožná chemie (nepomohla, naopak uškodila - sežrala nám těsnění a spolu s ním i poslední zbytky naděje). Suma sumárum, dřez se stal zcela nepoužitelným. Což o to, prostor na shromažďování špinavého nádobí byl veliký, do vany se toho vejde. Ale kdo ho umyje? Nehledě na fakt, že odkapávač se záhadně scvrkával a ve vaně špinavé kousky spíše přibývaly než ubývaly. A vrcholem se stává další karambol - začalo protékat i umyvadlo v koupelně. Jako dobrý, můj limit udělat aspoň 10 tisíc kroků denně se mi dařil, dokonce nadprůměrně, ale vařit tak, aby se ušpinilo co nejméně nádobí, se třemi neustále hladovými dětmi (díky bohu za školní jídelnu pro naše holky), každou chvíli kličkovat chodbou s horkou vodou z rychlovarky nebo naopak s vařícím hrncem plným brambor, jimž hrozí rozvaření, nebudou-li scezeny...
Ve středu měl dorazit pan Poštolka, aby kromě revize kotle provedl i revizi našich trubek. Bohužel, z důvodu karambolu v instituci plné dětí se vydal tam a my museli vyčkat do soboty. V deset hodin bylo navařeno a osazenstvo naší domácnosti připraveno na návrat k normálu. Odbyla jedenáctá, dvanáctá, nikdo nezvonil. V jednu jsme si s mužem uvařili kafe, že teda asi nic. A v neděli se nám podařilo přemluvit kamaráda odborníka, aby nás spasil. Pro jistoru si pro něj náš chlebodárce osobně dojel.
Původní plán byla návštěva tak na dvě hodiny? A zatímco výměna baterie a spol. v koupelně byla hotova během deseti minut, i s odstraňováním vodního kamene, střevní problémy kuchyňského potrubí vydala na čtyři hodiny úmorné práce s pérem, kličkou, chemií, vařící vodou a kdo ví čím vším. Naštěstí jsem nebyla u všeho, neboť někdo musel vyzvednout děti z družiny, že. Čerstvý vzduch byl třeba, neboť ten puch, co nás praštil do nosu po návratu domů, byl na omdlení. Ale? Dílo se povedlo. To slastné vzrušení, když péro v trubce začvachtalo a hráz se protrhla! Slavnostně jsme přenesli odkapávač na své místo a při zkušebním provozu myčky muž neustále chodil osahávat roury, zda nevlhnou, až ve mně vyvolal pocit žárlivosti.
Co dodat? Jak na nový rok, tak po celý rok. Jednu výzvu jsme s odřenýma ušima zvládli a nezbývá, než se dívat vpřed a doufat, že podobně překonáme i ty další.
Žádné komentáře:
Okomentovat