Je to jen zvíře?

Před třemi měsíci se naše domácnost rozrostla o dva činčilí chlapečky. Dlouho se spekulovalo o jménech, děti byly nerozhodné, až se slova chopila maminka - Chloupek a Mlsoun si získali naše srdce. Mohlo by se zdát, že láska k dítěti a ke zvířeti je zcela odlišná, avšak stalo se něco, v co můj muž ani nedoufal. Ale začněme hezky po pořádku.

Včera jsme, jako každý večer, nechali naše chlupaté kluky proběhnout po chodbě. Nejprve dostali naprostou svobodu a zcela bez dozoru mohli řádit - mimochodem, brzy nám rozhryžou všechny podlahové lišty, dětská stolička je ohoblovaná ze všech stran a o dřevěném obložení dveří nemluvě. Čekám  kdy si prohryžou cestu do ložnice, kam se nejčastěji snaží dostat. Činčiláci každým dnem posouvají své limity. Po půl hodině jsem se odhodlala jít se s nimi pomazlit a pohrát si. Nemají to rádi, ale pro kus šlupky od jablka vydrží cokoliv. 

 

Najednou oba naběhli do domečku. Chloupek si spokojeně hověl na polici a Mlsoun se rozhodl naběhnout za ním. Nezvládl skok, spadl z půlmetrové výšky, ale hned se k bráchovi znovu vyšplhal. Ze začátku mě jejich pády děsily, ale pokaždé se oklepali a pokračovali v započaté akci. Dala jsem jim pamlsek - mrkvové srdíčko - a pustili se do chroupání. Kochala jsem se dojatě na ty jejich pacičky, když mi přišlo, že Mlsoun sedí ve velmi zvláštní pozici. Seděl na zadku, přední tlapky opřené o stěnu, ale  začal se ke mně točit zády, sedat si víc a víc a když jsem ho pohladila, ani se nepohnul. Zcela instinktivně jsem ho vzala do náručí a světe div se, on, který vždy zdrhá a bojuje jak o život, najednou ležel téměř bez hnutí. Okamžitě jsem naběhla za manželem do ložnice, ať jde okamžitě na chodbu. Z mého hysterického projevu usoudil, že se něco děje. Stála jsem uprostřed chodby s činčilou v náručí a měla pocit, že držím malé na smrt nemocné miminko.

"Něco mu je."

"Ale prosím tě, to se ti jen zdá."

"Podívej se, jak u mě leží v klidu. On! To není normální." Zvýšila jsem lehce hlas. Hrozně jsem se o Mlsouna bála.

"Polož ho na zem."

Poslechla jsem a činčilák se nejprve ani nepohl, pak se začal plazit po zemi a vypadalo to, že má zlomenou tlapku. Mé obavy narůstaly.

"Co budeme dělat? Existuje vůbec nějaká zvířecí pohotovost? V tuto hodinu?" 

Bylo deset večer a já, zcela logicky, bych Mlsounovi klidně dala i dýcháná z úst do úst, kdyby to bylo nutné. 

"No jestli to má zlomené, musíme počkat do rána. A pak s ním někam zajet."

"To jako vážně? To se na něj budeme jen tak dívat a čekat, jestli do rána neumře? Nemůže nám někdo poradit po telefonu?" 

A to už Mlsoun začal používat i tu "zraněnou" packu. Stále se však podivně pohyboval. Zkoušel se dostat do domečku, ale během skoku se opět praštil.

 

Seděla jsem na zemi a chtěla ho chytit do náručí. Nedal se. Že by se vzchopil? Po chvíli opravdu začal fungovat úplně normálně. Jenže strach mi nedovolil až do půlnoci usnout. I v noci jsem na činčiláky dvakrát svítila baterkou, abych se ujistila, že je Mlsoun v pohodě.

 

Když jsem to ráno sdělila muži, začal se hrozně smát. Chtěla jsem se urazit, ale dodal, že se mi nevysmívá, že ho mé pocity naopak dojímají. Někdo by řekl, že jsou to jen zvířata a ty prostě umírají. Já už teď vím, že pro mě jsou Mlsoun i Chloupek důležitými členy naší domácnosti, moje další dvě malé děti. Jsem normální, že ano?!?