Je to jen zvíře?

Před třemi měsíci se naše domácnost rozrostla o dva činčilí chlapečky. Dlouho se spekulovalo o jménech, děti byly nerozhodné, až se slova chopila maminka - Chloupek a Mlsoun si získali naše srdce. Mohlo by se zdát, že láska k dítěti a ke zvířeti je zcela odlišná, avšak stalo se něco, v co můj muž ani nedoufal. Ale začněme hezky po pořádku.

Včera jsme, jako každý večer, nechali naše chlupaté kluky proběhnout po chodbě. Nejprve dostali naprostou svobodu a zcela bez dozoru mohli řádit - mimochodem, brzy nám rozhryžou všechny podlahové lišty, dětská stolička je ohoblovaná ze všech stran a o dřevěném obložení dveří nemluvě. Čekám  kdy si prohryžou cestu do ložnice, kam se nejčastěji snaží dostat. Činčiláci každým dnem posouvají své limity. Po půl hodině jsem se odhodlala jít se s nimi pomazlit a pohrát si. Nemají to rádi, ale pro kus šlupky od jablka vydrží cokoliv. 

 

Najednou oba naběhli do domečku. Chloupek si spokojeně hověl na polici a Mlsoun se rozhodl naběhnout za ním. Nezvládl skok, spadl z půlmetrové výšky, ale hned se k bráchovi znovu vyšplhal. Ze začátku mě jejich pády děsily, ale pokaždé se oklepali a pokračovali v započaté akci. Dala jsem jim pamlsek - mrkvové srdíčko - a pustili se do chroupání. Kochala jsem se dojatě na ty jejich pacičky, když mi přišlo, že Mlsoun sedí ve velmi zvláštní pozici. Seděl na zadku, přední tlapky opřené o stěnu, ale  začal se ke mně točit zády, sedat si víc a víc a když jsem ho pohladila, ani se nepohnul. Zcela instinktivně jsem ho vzala do náručí a světe div se, on, který vždy zdrhá a bojuje jak o život, najednou ležel téměř bez hnutí. Okamžitě jsem naběhla za manželem do ložnice, ať jde okamžitě na chodbu. Z mého hysterického projevu usoudil, že se něco děje. Stála jsem uprostřed chodby s činčilou v náručí a měla pocit, že držím malé na smrt nemocné miminko.

"Něco mu je."

"Ale prosím tě, to se ti jen zdá."

"Podívej se, jak u mě leží v klidu. On! To není normální." Zvýšila jsem lehce hlas. Hrozně jsem se o Mlsouna bála.

"Polož ho na zem."

Poslechla jsem a činčilák se nejprve ani nepohl, pak se začal plazit po zemi a vypadalo to, že má zlomenou tlapku. Mé obavy narůstaly.

"Co budeme dělat? Existuje vůbec nějaká zvířecí pohotovost? V tuto hodinu?" 

Bylo deset večer a já, zcela logicky, bych Mlsounovi klidně dala i dýcháná z úst do úst, kdyby to bylo nutné. 

"No jestli to má zlomené, musíme počkat do rána. A pak s ním někam zajet."

"To jako vážně? To se na něj budeme jen tak dívat a čekat, jestli do rána neumře? Nemůže nám někdo poradit po telefonu?" 

A to už Mlsoun začal používat i tu "zraněnou" packu. Stále se však podivně pohyboval. Zkoušel se dostat do domečku, ale během skoku se opět praštil.

 

Seděla jsem na zemi a chtěla ho chytit do náručí. Nedal se. Že by se vzchopil? Po chvíli opravdu začal fungovat úplně normálně. Jenže strach mi nedovolil až do půlnoci usnout. I v noci jsem na činčiláky dvakrát svítila baterkou, abych se ujistila, že je Mlsoun v pohodě.

 

Když jsem to ráno sdělila muži, začal se hrozně smát. Chtěla jsem se urazit, ale dodal, že se mi nevysmívá, že ho mé pocity naopak dojímají. Někdo by řekl, že jsou to jen zvířata a ty prostě umírají. Já už teď vím, že pro mě jsou Mlsoun i Chloupek důležitými členy naší domácnosti, moje další dvě malé děti. Jsem normální, že ano?!?

Hra na doktora v novodobém provedení

"Péťo, maminka si na chvíli lehne," vysvětluji synovi po obědě.

"A ploč?" Nechápe.

"Protože mě bolí bříško."

"Aha, a ploč?"

"To se tak občas stává. Taky tě přece včera bolelo bříško."

 "Jo." Na chvíli se zamyslí a následně dodá: "Počkej, dojdu si plo nážadí."

 

Říkám si, že by nové léčebné metody? Asi mu ježíšek měl donést ten lékařský kufřík, kdo ví, co na mě vatáhne. A už běží zpátky ke mně, na gauč pokládá bednu s nástroji, vytahuje kleště a vysvětluje:

"Tlošku to štípne." Snažím se nesmát. Nechci mu kazit hru a hlavně mě zajímá, co všechno vymyslí.

Po chvíli kleště pokládá a do rukou bere nůž. Aha, říkám si, asi mě bude operovat. Dožaduju se utišjící injekce, aby mě to nebolelo. Přísně se na mě podívá a suše konstatuje:

"Dlž a neklič!"

Když z krabice vytahuje akušroubovák, předvádím herecký výkon hodný Oskara. Provrtává mi břicho skrz na skrz a jelikož není s výsledkem spokojen, pomocí vodováhy zkoumá, zda je řez dostatečně rovný. Nevím, co se mu hodinlo hlavou, každopádně operace je zřejmě u konce, neboť se rozhodl prozkoumávat, na kterou stranu se točí závit šroubku, když ho potřebuje připevnit. Jsem zvědavá, jaké pokusy na mě vyzkouší příště. Děkuji bohu, že prozatím od nikoho nedostal motorovou pilu. To bychom si asi hráli na Jacka Rozparovače ve verzi pro děti.

Proč já si radši nevzala Pištu Hufnágla!

Synátor se v šest ráno vzbudil s brekem, takže celý byt byl dnes opravdu časně na nohou. Zpočátku jsem si tu hromadu času užívala. Málokdy se stává, abych dcery o půl sedmé vytáhla z postele. Snídaně pro děti, sváča do boxíků, dokonce i já se v klidu najedla. Takže manžel mohl na pohodu o čtvrt na osm vstát a odvézt holky před školu. Dopolední program se z počátku jevil jasně - kromě běžných domácích prací (sklidit prádlo ze sušáku, vyprat dvě pračky, uklidit byt a uvařit oběd) nějak smysluplně zabavit syna. Jenže jeho více zajímalo jídlo, než utírání prachu a vysávání mu přišlo moc namáhavé. A tak se z něj stal gaučový povaleč, sledující "cars colours" na youtube. Já nenápadně hypnotizovala hodiny a chtěla posouvat ručičku na dobu, kdy za sebou zaklapnu dveře a vyrazím do Prahy k doktorovi.

Můj čas nadešel. Cesta MHDčkem mi utíká, díky četbě knížky. Je fajn relaxovat, aniž by mě kdokoli nebo cokoli rušilo. Na kliniku jdu svižně, abych si vyslechla, že jsem konečně uschopněna nosit těžké nákupní tašky (a hlavně běhat kolem dětí a také za dětmi). Celá šťastná stojím na ulici, z nebe padá sníh a lehce mrholí. Sundávám roušku a vdechuji výfukový odér, spolu se studeným vzduchem. Cítím se blaženě.

Najednou mi zvoní telefon, volá manžel a nadšeně mi sděluje, jak si úžasně popovídal s třídní učitelkou našich dcer a že pro mě kamkoliv přijede. S díky odmítám, ale on se nenechává odbýt. Přeci se nebudu zbytečně vystavovat pobytu v MHD, zvláště, když je venku tak hnusně. Nechávám se přemluvit. Už cestou na Václavské náměstí mě jímá hrůza, neboť na metro musím pomalu klusat, aby se děti kvůli mně v autě nepotily. Usedám na sedadlo a pípne mi SMSka, že čekají na Letňanech. Polil mě pot. Už? To si teda pěkně počkají. Rychle odepisuji, že jsem teprve nastoupila do metra. Číst se mi nechce, na Florenci posílám zprávu, zda syn nespí a na Ládví už vidím fotku spícího miláčka. Začínám být nasraná! 

S vyplazeným jazykem dojdu k autu, do kufru dávám bundu a tašku s nákupem a usedám na sedadlo spolujezdce.

Otáčím se na zadní sedadlo, zdravím dcery a házím vražedný pohled na úplně vychlámaného manžela.

„Ty seš naštvaná?" Diví se mému výrazu.

„Jo, jsem." 

„A proč?“

Než stihnu odpovědět, zezadu se ozve:

„Mami, já mám hrozný hlad.“

Kdybych mohla vraždit pohledem, náš chlebodárce je na místě mrtev už asi desetkrát.

„Jedeme domů,“ zavelím.

„Tak já pro tebe přijedu a ty se tváříš takhle?“ Stále nic nechápe můj vyvolený.

„A tebe to překvapuje?“ Lehce zvyšuji hlas a slzy se mi derou do očí. „Já od šesti od rána lítám jak hadr na holi a těším se, že náš kluk usne večer u pohádek a nebudu muset číst dětem před spaním a místo toho mě čeká dlouhý večer? Ale neboj se, jedeme domů, já si zalezu do ložnice a budu si dělat své a děti jsou jen tvoje.“

Pišta Hufnágl by se zamyslel, uznal svou chybu a snažil by se usmířit si mě. Manžel? Ten korunuje své dílo:

„No to těžko, já mám dnes online výuku turečtiny.“

Teď už je mi úplně jedno, že mám v zádech naše tři miláčky.

„To si ze mě děláš prdel, ne?“

„Nedělám,“ řehtá se muž. „Vždyť je úterý!“

A já vzdávám jakoukoli hrdost a brečím jak želva.

„Tati, máma brečí?“ Ozve se ze zadního sedadla.

„Ano.“

„A proč?“ Dcerka se začíná smát. „Máma mi říkala, že i dospělí občas brečí.“

Chvíli je ticho a já se snažím držet emoce na uzdě.

„Tati, ale tebe jsem ještě brečet neviděla.“

---------- 

Jsme doma. Opouštím auto, otvírám garáž, beru si z kufru věci, holkám beru aktovky a jdu jen tak ve svetru domů. Je mi úplně jedno, že prší, že je mráz. Jsem tak nasraná a tudíž rozhicovaná, že i kdyby bylo mínus dvacet, budu mít dojem, že je mi vedro.

Proč? Proč já?

PS: Myslíte, že by mi bylo lépe s Pištou Hufnáglem? Nejsem si tím úplně jistá. Ale právě v podobných momentech si říkám, že zase nastala chyba v metrixu a doufám, že viník bude po zásluze potrestán! Protože já už byla potrestána dostatečně.

 

Nový rok, nové výzvy!

Konec roku 2020 se v naší rodině snad poprvé nesl v duchu relaxace a pohody. Muž by hned dodal, že hlavním důvodem byl lékařův příkaz k zodpovědné rekonvalescenci. A ano, měl by pravdu. Ne, že by mě od nicnedělání nesvrběly ruce, to zase ano. A kdo mě zná, tak ví, že jsem doslova sebedestruktivní workoholik (rozuměj - pro ostatní bych makala do roztrhání těla a dokud bych držela pohromadě, klidně i ještě nějakou chvíli poté).  Na druhou stranu vědomí, že bych si mohla přivodit pooperační komplikace, mi za to opravdu nestály. Tolik pohádek v televizi jsem naposledy shlédla coby dítě školou povinné. A pak přišel nový rok...

Všichni okolo se snažili bilancovat své činy a ani já se nemohla zdržet ohlédnutí se za sebe a hlavně před sebe. Nejsem typ člověka, co si dává konkrétní předsevzetí, i proto, že je dříve či později přehodnotím anebo vůbec nesplním, podobně jako většina lidí. A nalejme si čistého vína, ta depka za to fakt nestojí! Sama sobě jsem přesto něco slíbila (neptejte se, stejně neprozradím), každopádně mě jeden závazek dohnal velmi záhy.

Ten nahoře mě má asi hodně rád, neboť chtěl, abych pokračovala ve sportovních aktivitách z loňska a ačkoli je mi stále jakýkoliv druh cvičení zapovězen, chodit můžu. A jelikož po bytě člověk nenasbírá tolik kroků (pokud nevlastní několikapatrovou vilu s hromadou schodů), má-li cíl a tápe, je třeba mu od lenosti pomoci. V neděli 3. ledna se nám záhadně ucpalo potrubí u kuchyňského dřezu. Voda sice odtékala, avšak velmi zlehka. Co by muž neudělal pro svou drahou polovičku. Vyhnal mě s dětmi ven a zatímco my si užívali zimní radovánky, snažil se problému přijít na kloub. Před naším odchodem byl dřez jakž takž funkční, po návratu domů už ne tak úplně. A pochyboval-li jeden z nás o tom, po spuštění myčky a vodopádu pod dřezem bylo jasno! Mluvila jsem o sportu, že? Počínaje večerem se koupelna stala hlavním centrem očisty všeho druhu.  Odkapávač získal nové, výsostné místo na pračce, tudíž kdokoli na ni potřeboval cokoli odložiti, měl smolíka. 

Ani vysokoškolský diplom - co jeden, rovnou dva - nám nedopomohly k vyřešení potíží. Zalarmovali jsme snad všechny záložní zdroje - konzultace u sousedů (v kontextu koronavirových opatření jsme zpříjemnili nový rok všem okolo a vyslechli si několikeré přání mnoha zdaru při hledání opraváře), zapůjčení zvonu (stál za zkoušku, ale nepomohl, takže si z něj děti nakonec udělaly masku na obličej), všemožná chemie (nepomohla, naopak uškodila - sežrala nám těsnění a spolu s ním i poslední zbytky naděje). Suma sumárum, dřez se stal zcela nepoužitelným. Což o to, prostor na shromažďování špinavého nádobí byl veliký, do vany se toho vejde. Ale kdo ho umyje? Nehledě na fakt, že odkapávač se záhadně scvrkával a ve vaně špinavé kousky spíše přibývaly než ubývaly. A vrcholem se stává další karambol - začalo protékat i umyvadlo v koupelně. Jako dobrý,  můj limit udělat aspoň 10 tisíc kroků denně se mi dařil, dokonce  nadprůměrně, ale vařit tak, aby se ušpinilo co nejméně nádobí, se třemi neustále hladovými dětmi (díky bohu za školní jídelnu pro naše holky), každou chvíli kličkovat chodbou s horkou vodou z rychlovarky nebo naopak s vařícím hrncem plným brambor, jimž hrozí rozvaření, nebudou-li scezeny...  

Ve středu měl dorazit pan Poštolka, aby kromě revize kotle provedl i revizi našich trubek. Bohužel, z důvodu karambolu v instituci plné dětí se vydal tam a my museli vyčkat do soboty. V deset hodin bylo navařeno a  osazenstvo naší domácnosti připraveno na návrat k normálu. Odbyla jedenáctá, dvanáctá, nikdo nezvonil. V jednu jsme si s mužem uvařili kafe, že teda asi nic. A v neděli se nám podařilo přemluvit kamaráda odborníka, aby nás spasil. Pro jistoru si pro něj náš chlebodárce osobně dojel.

Původní plán byla návštěva tak na dvě hodiny? A zatímco výměna baterie a spol. v koupelně byla hotova během deseti minut, i s odstraňováním vodního kamene, střevní problémy kuchyňského potrubí vydala na čtyři hodiny úmorné práce s pérem, kličkou, chemií, vařící vodou a kdo ví čím vším. Naštěstí jsem nebyla u všeho, neboť někdo musel vyzvednout děti z družiny, že. Čerstvý vzduch byl třeba, neboť ten puch, co nás praštil do nosu po návratu domů, byl na omdlení. Ale? Dílo se povedlo. To slastné vzrušení, když péro v trubce začvachtalo a hráz se protrhla! Slavnostně jsme přenesli odkapávač na své místo a při zkušebním provozu myčky muž neustále chodil osahávat roury, zda nevlhnou, až ve mně vyvolal pocit žárlivosti. 

Co dodat? Jak na nový rok, tak po celý rok. Jednu výzvu jsme s odřenýma ušima zvládli a nezbývá, než se dívat vpřed a doufat, že podobně překonáme i ty další.