„Mami, nemůžeme jet na bazén?“ Slýchám často od svých dětí v době veder. Jenže bez auta, se třemi neposedy, nemám odvahu. Až do včerejšího odpoledne.
Se sousedkou jsme se shodly, že nás již nebaví objíždět hřiště v našem i blízkém okolí, stejně jako se potit při nahánění dětí a chceme také trochu osvěžení. Slovo dalo slovo, já zabalila batoh se svačinou a tekutinami, náhradním oblečením, jedním ručníkem a piknikovou dekou, posadila si syna za krk a vydala se na nedalekou autobusovou zastávku.
„Mami, kam vlastně jedeme?“ Ptaly se dcerky a já jen diplomaticky odpovídala, že na výlet. Ne, že bych potřebovala být tajemná jako hrad v Karpatech, ale občas se hodí mít děti čím vydírat, když zlobí. A ony dnes skutečně cítily, že není dobré mě štvát.
Z dálky jsem viděla kámošku, jak nás s kočárem a dětmi netrpělivě vyhlíží. Holky na sebe vřískaly, jako by se půl roku neviděly a přitom spolu řádily dopoledne na prolézačkách. Já zcela splavená zakoupila lístek sobě, jí a ještě další mamině s kočárem.
„Teto, kam jedeme?"
„Mami, tak už nám to řekni."
Odpověď byla stále stejná: „Jedeme na výlet."
Děvčata netrpělivě vyzvídala, a když se nic nedozvěděla, chtěla už na náměstí vystupovat. Nejprve v domnění, že jedeme na zmrzlinu do města a poté proto, že na zastávce viděla malého pejska a potřebovala si ho nutně pohladit. Naštěstí než cokoli učinila, autobus se rozjel.
Na další zastávce jsme vystoupily a šly hledat ostrůvek štěstí – hřiště a hlavně tu vodu! Dvě matky a pět dětí, to už je slušná miniškolka. Jak tak kráčíme frekventovanou silnicí, naše divá zvěř má potřebu se neustále zastavovat, naklánět z mostu, jako by do Labe chtěly skočit rovnou odtud.
„Jé, to jsou bójky." Poučuje jedna druhou.
„A víte, že jsou i v moři?"
Zcela hrdé na jejich znalosti tuto odbornou diskuzi ukončujeme, neboť se nacházíme u přechodu a řidiči jezdí docela zběsile. Při přecházení mě napadá, že si snad budu muset pořídit plácačku, kdyby nás náhodou chtěl někdo přehlédnout. Slyšet je nás i přes ten hukot automobilů snad na míle daleko.
Syn za krkem mává na řidiče a huláká: „Ahój, jedeme na býlet.“ A vůbec mu nevadí, že nikdo neodpovídá.
Po schůdkách scházíme a stromy nám poskytují trochu vítaného stínu. Po 500 metrech, kdy neustále křičím po svých dcerách, aby šly laskavě na kraj a nepletly se pod nohy cyklistům a bruslařům, konečně mezi stromy prosvítá malá pláž. Všichni běží vstříc vodě, jen já se synem za krkem jdu, co noha nohu mine, neboť mě ani nehne utíkat.
A ze shora se ozve: „Mami, běhej!“
Jestli jsme s kámoškou měly dojem, že na hřišti je to dřina, u Labe nám bylo dopřáno odpočinku ještě méně. Má dvojčata se ihned svlékla do naha, neboť přece se nebudou koupat v kalhotkách a plavky jsem jim jaksi nezabalila (cíleně). Čtvrt hodiny jsem se jim snažila vysvětlit, že mají šest roků a mohly by zůstat aspoň ve spodním prádle.
„Mami, ale já se chci celá namočit a pak by mě to studilo," dostávám ledovou sprchu.
Vzdávám boj a nechávám je, ať si dělají, co chtějí. Do toho syn potřebuje za každou cenu zůstat ve slipech, avšak po prvním namočení křičí, že ho to studí a vzteky je ze sebe rve. Dlouhé dvě hodiny nedělám nic jiného, než uspokojuji potřeby svých tří dětí. Běhám mezi dekou a pláží se synem v patách, co kdybych mu náhodou chtěla zdrhnout. Děvčata střídavě řádí ve vodě, občas se vyhřívají na houpacím lehátku na sluníčku a u toho svačí.
Sousedka na tom není o moc lépe. Buď hlídá dceru, aby jí náhodou neuplavala, jak se vrhá do vody a za kačenami, které k nám připluly.
Anebo běhá za svým synem, který je doslova zdrhací typ a prostě jde, kam ho napadne. Nemůže s námi ani posedět na dece. Hlasitě dává najevo svůj nesouhlas a nakonec vítězí nad mámou!
Když už nás dostatečně zebou nohy, opouštíme vodu, schneme, oblékáme se a jdeme si hrát na protější hřiště. V pět svoláváme mládež se slovy: „Jde se domů." A odpovědí jsou nám protáhlé obličeje plné nespokojenosti a vzdoru.
„Proč nejedeme autobusem?" Ptá se mě jedna z dcer. A já jí trpělivě vysvětluji, že pojedeme, ale ještě musíme nakoupit pečivo k večeři.
„Mně už bolí nohy," ozývá se druhá.
„Šlapej a mlč," okřikuji ji a se synem za krkem nadávám na vedro a šinu se do kopce rychlostí hlemýždí.
„Jé, město!" Volá nadšeně děvčata, jako bychom se právě vraceli z divočiny do civilizace. Rychlý nákup a na autobus. Jak tak jedeme, koukáme s kámoškou na sebe, téměř na pokraji sil a děti se ozývají: „Mami, můžeme jít ještě na hřiště?"
Beze slov kroutíme hlavou a už nám ani nevadí jejich hlasitý protest proti nespravedlivému osudu...
Žádné komentáře:
Okomentovat