Jak jsem se učila rybařit

Odjakživa miluji vodu. Jsem tedy spíše plavací typ, než ten sedící na břehu. Ale když se před týdnem děti vrátily z výletu celé nadšené, kde spolu s naším kamarádem a jeho dcerami lovili ryby, teda spíše malé čudly,  nemohla jsem nepřijmout pozvání na tu nezapomenutelnou podívanou. Naše zlatíčka z těch zážitků žila celý týden a těšila se na další sobotu, kdy s sebou vezmou i mámu a všechno ji naučí.

„Mami, musíš si na háček nasadit návnadu, nahodit vlasec do vody a jak uvidíš, že se splávek potápí, trhni.“  Vysvětlovala mi dcera po cestě autem a oči jí svítily. Konečně něco vysvětlovala ona mně!

Opravdu jsem se těšila, manžel také, neboť touží, abychom spolu sdíleli nějaký koníček. Na rybolov dojela i naše kamarádka Míša s dvou a půl letou Aničkou. Po příjezdu na místo určení se všechny děti vrhly na místní malou psí slečnu a poté zamířily na hřiště. My matky si daly kafíčko a muž se ihned chopil iniciativy, objednal pruty.

„Tři by snad měly stačit, ne?" Volal od okýnka a já ho ujistila, ať zatím vezme jen jeden, neboť naše ratolesti zapluly na hřiště a vůbec nevypadaly na to, že by měly v plánu koukat do vody a lovit ryby. 

„Pojď za mnou, všechno ti ukážu,“ lákal aspoň mě k vodě. Po chvíli přemlouvání a dopití kávy jsem se osmělila. A jelikož vyděl mou nejistotu v očích, dal na háček kousek chleba, nahodil proutek a během pár vteřin z vody vytáhl rybičku.

„Rychle, chytni ji, ať vyvlíkne,“ hulákal tak, že ho slyšeli snad všichni, kromě našich dětí.

Uchopit do rukou mrskající se slizkou rybku není žádná legrace. Vždyť mám praxi s naháněním mrštných dětí, takže ani vteřina zaváhání a podařilo se.

„No a teď jí vytáhni ten háček z pusy.“

„Cože? Já? A jak?“

Takže rada pro budoucí rybářky. U chlapů je to asi jiné. Až budete toužit po klidném sezení u vody, čekání na úlovek, kterého se nakonec dočkáte, donesete si jej domů a upečete, sněte dál. Realita je úplně jiná. Když jsem se podívala rybě z očí do očí, byla jsem vyděšená víc než ona. Lapala jsem po dechu a vůbec nevěděla, jak jí bezbolestně ten háček vytáhnout. Byl zaseknutý opravdu blbě. Tři pokusy a pak zděšený pohled na manžela.

„Prosím tě, vytáhni jí ho, musí jí to bolet." A zatlačila jsem slzu v oku.

Jakmile byla osvobozena, pohladila jsem si, omluvila se za způsobené bolesti a pustila ji zpět do vody.

„Tak a teď si to zkusíš sama,“ pokračoval manžel. 

Okamžitá panika a kdybych mohla, skočila bych do vody mezi ryby a dělal jim čestnou stráž, jen aby se nemusely nabodnout na ten háček. Prut mi do ruky nakonec naštěstí nedal. Lovil sám a já pouze zachraňovala bezbranné tvorečky.

Třikrát jsem se pokusila vytáhnout háček rybě z pusy, jen jednou se mi to opravdu podařilo a pokaždé se mi chtělo brečet, jako bych byla já tou němou tváří a někdo mi vytahoval z pysku piercing. 

Nakonec, ani nevím jak, stojím u břehu a držím v ruce prut. 

„Drž ho v klidu a jakmile splávek potopí, trhni."

Čekám minutu, dvě, tři a stále nic. Nechápavě koukám na muže. A světe div se, trhnu nahoru a chleba sněden, úlovek nula.

A tak vracím prut a zbaběle prchám za dětmi na hřiště. Tentokrát neprotestuji, když sedí syn půl hodiny na houpačce. Hlavně, abych se nemusela vrátit na místo činu a znovu ubližovat těm němým stvořením.

Nastal čas oběda a na jídelním lístku nešlo přehlédnout rybí speciality. A protože miluji ryby, zejména, když je nemusím chytat, objednala jsem si výborného pstruha s chlebem. 

A tak skončila moje rybářská kariéra a manželův sen o tom, jak děti i žena budou celí nadšení potichu sedět u vody a užívat si to opojení z úlovků.

Odpoledne jsme si zahráli na rybičky, vyrazili na Pardubické koupaliště a večer všichni padli za vlast během vteřiny.

 

Máme doma dva puberťáky

Je čtvrtek 26. června 2013 a Vendulka se mě rozhodlo zničit. Nestačí jí, že spím v noci po hodině a přes den nedělám nic jiného, než kojím. Začala trucovat a odmítá jíst. Jakékoli pokusy ji dokrmit sabotuje. Stříkačku nedá do pusy, ze lžičky spolkne tak 15 ml a další polovinu rozprskne do okolí. Ona řvoucí, já psychicky na dně přemýšlím, komu ji prodám a nechám si jen Beátku. Načež i ona propuká v pláč a domáhá se jídla. Tak to asi přehodnotím a prodám obě dvě. Doma bude klid, manžel se nebude stydět za strhanou a upocenou ženu, všechno se spraví. 

Ihned sedám ke googlu a píšu “prodej dětí“ a co se nedočítám. Nacházím diskuzi, z níž vyplývá, že dítě lze koupit nebo prodat za 12 000 Kč. Sice mi to přijde docela málo, ale proč ne. Když však koukám na ty své princezny, pokračuji v hledání. Zadávám “dítě odmítá kojení“ a okamžitě na mě vyskakují hororové články o odstavení se, což okamžitě zavírám a pátrám dále. Chci kojit, i kdybych si to měla vybojovat. 

Celá zdrcená zvedám telefon a volám pediatričce, sděluji svůj problém a ona mě okamžitě burcuje, abych začala dokrmovat umělým mlékem a v případě, že tento stav potrvá ještě den, ať s dětmi okamžitě přijedu. Ha, to ani omylem. Vykrmování nemluvňat jako husiček jsem si už užila dost od porodu, kdy jim mléko teklo i ušima a zvracely ho, jak měly přeplněná bříška. Opět sedám k notebooku a objevuji stránku Laktační ligy. Zprvu nedůvěřivě procházím jednotlivé záložky a rozhoduji se pro neinvazivní zákrok – volám laktační poradkyni a zdravotnici v jedné osobě

„Dobrý den, mám doma měsíční dvojčata a jedno z nich odmítá pít. Mohla bych se s vámi poradit, co s ním mám dělat? Už jsem z ní naprostou zoufalá.“

A na druhé straně se ozve líbezný, klidný hlas paní Lenky, která mě nejprve vyzpovídá, kdy se děti narodily, zda přirozeně nebo sekcí, kolik váží, jak probíhá kojení atd. Následně mě již hysterickou matku uklidňuje slovy, že mám doma malého puberťáka. Lapám po dechu. Puberta? Teď? Na to je snad ještě brzy, ne?

„Růstový sprut, to slyším poprvé. Jak dlouho to asi trvá?“

„Za pár dní by se všechno mělo srovnat. Dcerka se prostě jen vzteká, neboť mléko z prsu neteče tak, jak byla doposavad zvyklá. Obvykle se tak děje mezi 7. – 10 dnem doma, dále pak mezi 2. – 3. týdnem, 4. – 6. týdnem, ve 3., 4., 6. a 9. měsíci. A objevit se to může i v následujícím období, co je dítě kojeno."

Ze mě okamžitě opadává veškerý stres a nejsem na dceru jak hyena, která jí násilím rve prso do pusy, přičemž ona se propíná do luku. A představte si, stal se zázrak, neječí a pije! Kdybych mohla, dám si panáka. Tu velkou pubertu snad ani nepřežiju...

Přítomnost:

Je pátek 26. června 2020. 

Beátka při cestě na hřiště: „Mami, na hřišti je asi Ríša, ale oficiálně to nevím." 

Vendulka poté, co dorazí na hřiště: „Dobrý den, jmenuji se V. Popelková, je mi šest roků a jdu se houpat."

A syn to vše korunoval dotazem: „Co má v puse ten chlapec?" 

Puberta nepuberta, zastavte čas!!!

Předprázdninová rodinná idyla

Ráno začalo jako každé jiné. Manžel odjel do práce, takže vzbudil mě i jednu z dcer, která se za mnou přišla ještě na chvíli pomazlit do postele. Postupně se probral i zbytek domácnosti a po snídani holky zapluly do pokojíčku, odkud se ozývalo:

„Ahoj, já jsem Olaf a mám rád vřelá obětí.“

A vzápětí obě s Albi tužkou v ruce pějí dvojhlasně:

 „Najednou, najedou, chci skončit s tou hloupou hrou...“

Syn se mezi tím vrhá na vláčky a já se pouštím do vaření oběda. Brzy se děti opět sbíhají se slovy:

„Mami, dáš nám meloun?“

A zatím co ony svačí, já se převlékám do sportovního a chystám se jít cvičit plánovaný metabolický trénink. 

„Mami, ploč deš cvičit?“ Ptá se se zájmem syn.

Jeho otázka mě lehce vyvádí z míry.

„No abych neměla tak velké bříško a zadek.“

„Aha,“ šrotuje mu v hlavě a pokládá další otázku: „A ploč?“

Ano, právě máme to nádherné zvídavé období, kdy dítěti chcete trpělivě odpovědět na milion otázek a ono se po milionté první zeptá na to své nevinné "a proč". 

Dumám, jak nejlépe uspokojit syna a nevyvolat v něm další prostor pro dotazy a mezi tím mě doslova odzbrojuje:

„Mami, ty si klásná.“ A fotí mě svým fotoaparátem s Elzou na obrázku.

Emočně nabažena skáču a běhám a modlím se, abych si nevyrazila zuby svým poprsím. A abych ani o pauzách nezahálela, chodím uklidňovat dívčí rozepře do pokojíčku, utírat pokakaný zadek syna nebo z pod gauče vytahuji zapadlá autíčka a vláčky. 

Po třiceti minutách jdu celá splavená do sprchy a těším se, až si v klidu sednu a vychládnu. Načež slyším trojhlasý křik: 

„Mami, my chceme ven!“

Oblékám se do suchého, balím tekutiny, svačinu a s batohem plným autíček, neboť na hřišti si přeci není s čím hrát, vyrážíme do ulic. 

Kolem poledního velím odchod domů a připadám si najednou nějaká osamocená, neboť děti mě ignorují. A tak se loučím, že mám hlad a že tedy jdu. Což syna psychicky rozkládá a začíná hystericky řvát, že chce se mnou a dcery se málem zmrzačí při výskoku z rozhoupané houpačky.

Doma je všechny naháním do koupelny a následně posazuji ke stolu k plnému talíři. Na mě zbyl jen kus masa, tak si připravuji rychlý salát, abych do sebe dostala potřebné živiny. Načež syn shledává můj talíř zajímavější, takže odsouvá svou poloprázdnou misku a vrhá se na můj oběd. 

Nejprve vyjí všechny okurky, těstoviny, následně salát a nakonec bere za vděk i kuřecím masem. Kosti a rajčata už ho nezajímají, tak se vrací k odsunuté misce a dojídá, co zanechal ležet bokem.

Já marně čekám, že třeba holky nechají nějaké zbytky, abych mohla v duchu bezezbytkové diety slupnout, co zůstalo. Bohužel, děvčata měla hlad, takže mám smůlu. No nic, aspoň si uvařím kafíčko a v klidu si ho vypiju.

„Mami, kdy už půjdem k Vašíkovi?“ slyším vzápětí.

„Máme dorazit až na třetí hodinu,“ odpovídám nervózně a jdu si napěnit mléko.

„Jé, mohla bych si dát taky mlíko,“ ozývá se mi za zády. No jo, ona má hlad, málo se najedla. 

Tupě zírám na hodiny a říkám si, že těch 120 minut doma s nimi asi nepřežiju. Nakonec koukáme na pohádku a já co půl hodiny odpovídám na otázku, jestli už půjdeme.

Jsou dvě hodiny, začínám balit věci a popohánět děti, aby si uklidily pokoj, že půjdeme ven. Na to, jak strašně se na návštěvu za kamarádem těšily, se nyní šklebí, co že si dovoluji je rušit při rozehrané hře na Elzu a Annu. Po deseti minutách začínám zvyšovat hlas a nakonec už i křičím, že tedy nikam nemusíme. Což děti berou jako přímý útok a následuje zběsilý sprint po pokoji, kdy hážou hračky, kam je napadne, jen aby "uklidily" a mohly se oblékat.

Byt opouštím s batohem plným oblečení a až u zastávky mě napadá, že jsem chtěla jet autobusem, jenže nemám roušky. Takže měním plány a jdeme do města pěšky. Syn si brzy vynucuje, abych jej vzala na koníčka a já začínám litovat, že jsem dopoledne vůbec cvičila. 

„Mami, proč Vašík bydlí tak daleko?" Skuhrá jedna dcera. 

„Moje kostra mi nedovoluje zastavit, já to zvládnu," dodává druhá a já jen zůstávám stát s otevřenou pusou, kam na ty hlášky chodí. Nečekala jsem, že dokument Byl jednou jeden život nám přinese tolik radosti. 

Ke kamarádce se doplazím s vyplazeným jazykem a při sundávání syna na zem vidím, jak dcery mizí za plotem se slovy: 

„Mami, bylo otevřeno.“

Zcela zchvácená usedám na židli a teprve, když naberu dech, začínám sbírat po zahradě poházené oblečení ratolestí, které se nijak nepozastavují nad tím, že se měly slušně zeptat, zda se mohou jít vykoupat, jak se na návštěvu sluší a patří. Ve skrytu duše jim však závidím, taky bych chtěla být tak bezstarostná a běhala po zahradě nahatá. 

Po zbytek odpoledne s kamarádkou krotíme divou zvěř a snažíme se zachovat si trochu zdravého rozumu nad debatou o nákupu školních potřeb pro naše prvňáky a o (ne)výhodách malých i velkých prsou. 

Kolem šesté od sebe oddělujeme promodralá lidská mláďata, kontroluji, že do auta usedají jen naše děti a odjíždíme domů, naložit je do teplé vany, nakrmit a uspat je. Ta poslední hodina, co nám zbývá do slastného ticha, se zdá být nekonečná...

Adrenalinová výzva

„Muži, našla jsem hezkou chalupu na Jesenicku. Vezmeme babičku a vyrazíme na týden do hor, co říkáš?“

Manžela nebylo třeba dlouho přemlouvat. Z půjčovny mu dovezli devítimístný Mercedes Benz Vito – už dlouho se toužil projet mini autobusem – a vzhůru na dovolenou. A protože koronavirová karanténa na nás všech zanechala následky, rozhodli jsme se užít si celých pět dní plných adrenalinu. A kde jinde toho dosáhnout, než v Adrenalin parku na Dolní Moravě!

Hned první den jsme se seznámili s místními atrakcemi, které byly asi 500 m od našeho ubytování. S babičkou nás totiž doslova uchvátil lanový park s pěti trasami různých obtížností. Hned ráno jsme se tedy i s dětmi vypravily na místo činu, koupily si rodinný balíček (dvě dospělácké a dvě dětské trasy) a nechaly se navléknout do celotělových úvazů.

Béčko se vzápětí rozplakalo, že se bojí, že nikam nechce, takže jsem ji svlékla a ona se s manželem vydala podporovat sestru z bezpečné vzdálenosti. Tu čekalo sedmnáct překážek ve výšce od dvou do čtyř metrů. Byla odhodlaná, avšak u překážky číslo sedm se zasekla a chtěla dolů. Instruktor nikde, takže ji tatínek “donutil“ vrátit se na začátek.

Já s babičkou zatím absolvovala cvičný trenažér, abychom získaly základní bezpečnostní dovednosti v jištění. Na 34,07 m jsme tak okusily náročnost některých prvků, avšak nic nás neodradilo. To jen do momentu, než jsme spatřily překážku číslo jedna. Doslova mi spadla brada hrůzou. Vůbec jsem totiž nezkoumala plánek, tudíž tzv. lanovka, mě dosti vyděsila. To se mám vážně JEN posadit a ve výšce několika metrů nad zemí sjet k žíněnce u protějšího stromu? Po chvíli jsem se hecla a skočila do tmy. Můj křik vyděsil syna, který se okamžitě začal o mámu bát. Při nárazu do žíněnky jsem si skutečně přála být mrtvá. Odřela jsem si kotník o dřevěnou paletu, kterou jsem původně měla vyběhnout, abych si změkčila přistání. Jenže já se při jízdě přetočila. Babička nedopadla o moc lépe, dokonce jsem ji musela zachraňovat, neboť dojela k žíněnce a začala se pomalu vracet zpět. Hned po první překážce jsem byla zpocená až na zadku.

Před námi byla další výzva. Měly jsme prokličkovat mezi dřevěnými kůly ve výšce asi 4 metrů. Zadek jsem měla stažený strachy, avšak kupodivu jsem brzy byla na druhé straně a babička také. A čekala nás procházka po prknech. Ihned se mi vybavily vzpomínky na mé gymnastické kousky na kladině a “přeběhla“ jsem na druhou stranu jako laňka. 

Když jsem se podívala vpřed, začala jsem omdlévat. Další překážka se dala zvládnout, avšak čekala nás další lanovka, tentokrát asi 10 metrová. Doslova jsem toužila za pomoci kladky ladně přejet ze stromu na strom, jako Tarzan na liáně. Jenže dobrých patnáct minut jsem se odhodlávala, u toho přemlouvala muže, aby donesl žebřík, vzápětí jsem se modlila k pánu Bohu a hned na to se loučila s dětmi se slovy: „Maminka vás miluje.“ A za halasného jekotu skočila a po opětovném nemotorném přistání na pevné půdě lapala po dechu.

Babička se skokem neměla sebemenší problém. Ani špetka zaváhání. Nechápala jsem to! Diváci se chystali k odchodu, neboť děti se nudily a můj muž se odmítal dívat, jak se dvě důležité ženy jeho života vrhají vstříc smrti. A tak jsem zůstaly samy v asi 8 metrech nad zemí. 

Sešplhaly jsme po žebříku o metr a půl níž a narazily na problém. Na obou stranách byla cesta a ani jedna nevypadala úplně jednoduše. Začaly jsme s babi koukat po číslech a zjistily, že si buďto trasu můžeme zkrátit, anebo budeme důsledné. Poté, co jsem nohou lehce okusila zkratku a zjistila, že tudy opravdu nejdu, se naše pozornost zaměřila na překážku číslo sedm. Ano, teprve sedm. Koukla jsem dolů na zem a okamžitě se mi zatočila hlava a já úplně ztuhla. Hned mi bylo jasné, že buď mě někdo sundá dolů, anebo prostě přirostu ke stromu. Babička při pohledu na mě sebrala odvahu a rozhodla se, že půjde tentokrát první. Jenže nevěděla jak.

Co teď? Instruktor nikde, naši rádcové raději odešli. Nedaleko od nás, naštěstí, jeden manželský pár hlídal své dítě na růžové stezce, tak jsme je požádaly, zda by mohli někoho zavolat. Pán odešel a vrátil se po chvíli se slovy: „Dneska nebo zítra prý instruktor přijde.“ Začaly jsem se obě hystericky smát.

Po deseti minutách jsme začaly přemýšlet, jak se dostat z téhle šlamastyky. Napadlo mě vyšplhat zpět po žebříku a slanit se po provaze dolů, jenže při představě, že budu několik metrů nad zemí, bez jištění a nedej bože se na provaze neudržím a žuchnu dolů, jsem to okamžitě zavrhla a čekala dál na záchranu.

Instruktor přišel relativně brzy a s úsměvem na rtech se zeptal: „Tak co, děvčata, jak vám to jde?“ 

Babička se dle jeho instrukcí pustila do další překážky, neboť jak nám sdělil, může nás sundat, ale musíme přelézt na druhou plošinu, aby k nám dosáhl žebřík. Avšak v polovině cesty už necítila ruce a zůstala viset. Mladý muž pochopil, že nás musí zachránit a odešel si pro náčiní, což nás ohromně pobavilo. Jedna vyděšená žena u stromu a druhá 66letá paní visící na laně, sotva se drží a on si jde teprve pro vercajk. Babi se nakonec pokusila dojít až na protější stranu, avšak při pokusu vyškrábat se na ni, jí selhaly ruce. A protože tam nebylo žádné lano, za nějž by se mohla přitáhnout, zůstala prostě viset. To už si instruktor s pytlem na zádech podával žebřík a šplhal k ní. Já už asi po desáté zkontrolovala, že jsem pořádně zajištěna a držela se křečovitě stromu.

A pak začala fáze zachraňování dvou nešťastnic. Babička se lehce svezla k zemi, celá šťastná a já jí v ten moment tak záviděla. Následně instruktor přešplhal ke mně, zajistil všechny skoby a řekl, ať se v klidu sednu, že mě spustí.

„Já už si nechci sedat.“

„Nebojte se, jen mi musíte věřit.“

A já se pomalu loučila se životem, avšak on na mě SNAD nic nepoznal. Brzy se mé nohy dotkly země a já měla chuť políbit půdu pod sebou. Zařekla jsem se, že už takovou blbost, lozit ve výškách zavěšená na provaze, nikdy neudělám. Jenže….

Byl poslední den naší dovolené a my měli stále jeden lístek na růžovou stezku. Tak jsem se zeptala dcery, zda by ještě jednou nechtěla zkusit zdolat celou trasu, že bych mohla jít s ní. Dostalo se mi kladné odpovědi s dodatkem:

„Jak budeš chtít, mami.“

  

A já se odhodlala podruhé zkusit štěstí. Přece nemůžu být takové poleno, abych nezdolala tu nejjednodušší trasu. Dcerka šla první a já jen zírala. Zatímco ona, znalá trasy, běžela jako laňka, mě se překážky zdolávaly hůře. V houpací síti jsem tak spěchala, že jsem se málem zamotala a spadla na čumák. Nejtěžší pro mne byla asi pětimetrová lanová síť. Děkovala jsem sama sobě, že posední týdny intenzivně cvičím s činkami, a tak se udržím. Na stanovišti číslo sedm nastal zvrat.

„Mami, já se bojím, půjdu zpátky,“ řekla s ledovým klidem dcerka. 

Aha, ale jak? Vyměnit si skoby nemůžeme, a tak jsme obě udělaly čelem vzad a vydaly se na začátek. U lanové sítě jsem přešplhala o poznání rychleji, načež dcera se zasekla na předchozí překážce, takže jsem se ji coby supermáma vydala zachránit a dovedla ji bezpečně na zem. A teď to dilema. Vzdát se, anebo projít celých 129,63 m sama? Jen vteřina zaváhání. A krok za krokem v docela svižném tempu až ke stanovišti číslo sedm.

Po sedmé překážce následovala lanovka na pumě. Tentokrát blíže k zemi a s lepším jištěním. Po úterních skocích jsem se docela rychle odhodlala. A jak jsem tak letěla vzduchem, zkusila jsem roztáhnout nohy, bych mohla korigovat dopad. Jenže nic se nedělo ba naopak, přetočila jsem se bokem. Okamžitě panika, hrůza v očích a já plnou parou narazila do žíněnky a modlila se, aby mě to neodstřelilo zpět do prostoru. Naštěstí se tak nestalo. Pár minut jsem stála a zhluboka dýchala.

Zbytek stezky šel jako po másle, zasekla jsem se až u šestnáctky. Most s provazy, dole zakončený kládou. Jak ho jako přejít? Pro malé děti zde byly provazy vodorovné, jenže kdybych se o ně zapřela, tak zákonitě musím přepadnout. Zkusmo jsem došlápla. A protože mi noha okamžitě ujela vpřed, stěží se mi podařilo vytlačit se na plošinu zpátky. Co teď? Instruktor nikde. Zavolala jsem si na pomoc své rádce. 

„To se musíš jen chytit lana a jít krok za krokem."

Jo, to se dobře radí ze země. Napočítala jsem do pěti, zhluboka se nadechla a zkusila štěstí. A s pár výkřiky se mi nakonec podařilo přelézt na druhou stranu. A poslední, sedmnáctou překážkou, byl opět přejezd na pumě. Děti na mě koukaly, babi natáčela na mobil, nemohla jsem selhat. S halasným křikem á la Tarzan jsem tedy skočila na pumu a dojela do cíle. Když se mé nohy dotkly země, ruce i nohy se mi klepaly a v hlavě mi vytanula jediná myšlenka: Nechci být taková padavka. Takže příště půjdu na modrou stezku, prověřím svou fyzickou a hlavně psychickou zdatnost a zvládnu dojít do konce, aniž by mě kdokoli musel zachraňovat. Nikdy jsem neměla strach z výšek a ani teď s ním nehodlám začínat.

Sportu zdar!!!