Těhotenská nevolnost

Těhotenství je údajně jednou z nejhezčích etap života ženy. Tuto větu najdete v téměř každé příručce nastávajících matek. A víte co? Je to prach sprostá lež!!! Některé vyvolené to tak možná mají, ale já mezi ně rozhodně nepatřila. Stejně jako mnohé vícečetně těhotné.

 

Předně, jakmile překonáte počáteční únavu (úderem osmé večerní prostě upadáte do kómatu a to v jakékoli poloze a při jakékoli činnosti), čeká vás další velká překážka – těhotenské nevolnosti. Pokud máte za sebou zkušenost se střevní virózou, jste tak z jedné miliontiny připravena na zvracecí maraton. Zvracíte ráno, dopoledne, v poledne, odpoledne i večer, prostě pořád, bez ohledu na místo, kde se právě nacházíte. Přijde nával a vy se jen snažíte neohodit sebe či kohokoli ve svém blízkém okolí. A jelikož z třídního hlediska spadáte mezi pracující lid, každý den pro vás (a všechny zúčastněné) bude nečekaným dobrodružstvím.

Už ranní zubní hygiena se nesla v duchu prvního dávení. Hrnek teplého čaje z důvodu doplnění tekutin se zdál být jasná volba. Snídat? Ani omylem! Jen z pouhé myšlenky na jídlo se mi zvedá žaludek. Cesta do práce trvá dobrých pětačtyřicet minut, nehodlala jsem riskovat, aby všichni přítomní museli posuzovat mé špatné stravovací návyky.

Na zastávce mi žaludek dával znamení, abych zůstala ve střehu. Čím déle autobus jel, tím více se mě zmocňoval pocit na zvracení. Jenže kam to vrhnout? Do kabelky? Na podlahu? Na spolucestující? Pokaždé, když řidič otevřel dveře, jsem si připadala jak ryba na suchu, lapající po vzduchu. Musíš vydržet, říkala jsem si v duchu. Mysli na něco pěkného. A následovala panika! Ach bože, proč je ta silnice samá díra? Proč jsem si sedla nad kola? Proč jsem si nesedla blíž ke dveřím? Nakonec už jen zhluboka dýchám, jako bych se chystala potápět a bála se kyslíkového dluhu. Z autobusu doslova vybíhám a pokus o zastavení nevyhnutelného ve většině případů končil tragicky. A když ne, cesta metrem mě kolikrát poučila, jak je dobré vozit sebou zásobu igelitových pytlíků. Člověk se má stále co učit, nemyslíte?

Do práce přijíždím splavená a bledá jako stěna, což je vítané, alespoň splývám se stěnou (chameleon by puknul závistí) a tudíž se mi daří proplížit se vrátnicí, nepozorovaně vklouznout do výtahu a skrýt se v kanceláři. Jenomže… přichází další vlna. Dýchej, říkala jsem si a zvažovala, zda skočit šipku do koše kolegy ve vedlejší kanceláři, který dnes naštěstí není přítomen, nebo skončit s hlavou ve vlastních odpadcích a riskovat tak odtažité pohledy spolupracovníků, s nimiž jsem sdílela pracovní prostor. Či riskovat běh na toaletu vzdálenou asi 50 metrů. Já si tehdy vybrala variantu číslo tři, neboť jsem odmítala chodit po chodbě s pytlíkem plným zvratků a náhodným kolemjdoucím cokoli vysvětlovat, ale ne vždy jsem měla to štěstí a stihla se vůbec zvednout od stolu.

Už v polovině cesty se mi navalovalo, ale najednou mě zastavila kolegyně, která potřebovala důležitého probrat. NIC v ten moment nebylo důležitější, než strčit hlavu do záchodu a dát průchod komplexní očistě žaludku. Požádala jsem ji, ať počká u mě v kanceláři, že řeším cosi neodkladného a věřte, že situace byla velice vážná. Upalovala jsem na wc, zavřela se na toaletě, ve vteřině stáhla kalhoty, dosedla a nastala vskutku důkladná očista celého těla. Doslova jsem se nekontrolovatelně zmítala na toaletní míse. Šlo to horem i dolem (díky bohu za odpadkové koše sloužící k uložení použitých dámských vložek, ráno naštěstí prázdných) a ty zvuky, které se ze mě linuly, by nedokázal napodobit žádný virtuóz.

Pro nezkušené jedna dobrá rada. Prověřte si, že jste v místnosti sama, neboť to, co bude následovat, by mnohé posluchače mohlo vyděsit. A věřte, že sledovat pak ty pohledy dam, které seděly ve vedlejších kabinkách, není nic příjemného. Pokud to nestíháte, stejně jako mnohokrát já, naučte se chodit kanálem. 

„Maminko,“ slýchávala jsem u svého gynekologa téměř pravidelně. „Vy jste nám zase shodila, to tedy nevím, jak zvládnete donosit obě miminka.“ 

Copak můžu přibrat, když všechno hned vyzvracím? 

„A zase máte nízký tlak. To také není dobré.“

A vysoký by se vám líbil víc?

A tak to šlo den za dnem, týden za týdnem.

I kolegyně v práci si začaly všímat, že nejsem ve své kůži.

„Ále, jen jsem něco špatného snědla.“ Odbyla jsem je vždy s úsměvem na rtech.

Po pár dnech jsem se vymluvila na střevní virózu. A když už situace byla vskutku vážná, vzala jsem si neplacené volno v domnění, že všemu bude brzy konec. Jenže to trvalo neskutečné tři měsíce, ačkoli mně to přišlo jako věčnost!!!

Kromě nevolnosti jsem se musela potýkat s dalším problémem, s citlivostí na pachy. Poslední pořádnou věc, která prošla mým žaludkem před zvracením obdobím, byla domácí celerová pomazánka. Od té doby uteklo mnoho dní a týdnů a jakékoli jídlo jsem byť jen z dálky ucítila, ve mně ihned vyvolávalo dávicí reflex. Snad nikdy nezapomenu na přítelovu reakci, když přijel z dvoutýdenní služební cesty a otevřel lednici s jídlem, které už bylo doslova na útěku. Celou dobu, co byl pryč, jsem totiž strávila s hlavou v kýblu a přála si umřít. Nemohla jsem vidět natož cítit žádné jídlo. Bylo mi dokonce tak zle, že cokoli prošlo mými ústy, během chvilky vytrysklo zpět. Na radu známého mi má drahá polovička koupila hroznový cukr, abych získala byť i špetku energie. Nikdy už ho do pusy nevložím. Stačilo si jen přičichnout a akce vystřídala reakci.

Na druhou stranu oceňuji silný žaludek svého vyvoleného. Když před ním zvracím, je mi trapné, že mě vidí při tak odpudivé činnosti. Avšak neodvažuji se navrhnout, aby šel pryč a nechal mě o samotě. Vzhledem k tomu, že celých čtrnáct dní žil ve sladké nevědomosti, ať také trochu pocítí, co znamená trpět těhotenskými nevolnostmi. Mnohdy si připadám jako krysa lezoucí ze stoky. A to jsem asi ve třetině cesty za zázrakem zrození!!!