Jak jsem se stala dvojmámou

Je 11. května 2014 večer a počínaje zítřkem se mi od základu změní život. Stanu se totiž dvojnásobnou mámou! Ze všech stran slyším, ať se naposledy pořádně vyspím, ale už mi nikdo neporadil, jak toho dosáhnout, když mi v břiše řádí ti dva vetřelci. Zřejmě se těší na ranní dobrodružství. Už asi po desáté jdu během hodiny na toaletu a konečně usínám.  

V 5:45 mě budí sestra, kontroluje ozvy obou dětí, do zadnice dostávám injekci (poslední dávka kortikoidů), do pusy tabletku, ani nevím na co, hlt vody na zapití, protože více není před operací dovoleno, a vzhůru na přípravu. Jsem ve 38+0tt a protože plod A je koncem pánevním, musím jít na císařský řez. 

Nejprve mě dávají na 25 minut na monitor a já mám tak čas přemýšlet nad tím, co mě čeká a nemine. Normální člověk by využil možnosti a schrupnul si, já si však v hlavě přehrávám všemožné scénáře, které mohou nastat. Z dumání mě vytrhává další sestra, jdu si lehnout do jiné postele a dostávám vitamínovou kapačku. Ani mi celá nedokapala a už mě přesouvají na další lůžko, kde mi esteticky upravují spodní partie, byť nechápu proč, když mimina vytáhnou z břicha. A na řadu přichází závěrečná očista, jíž se děsím ze všeho nejvíc - klystýr. Rada pro budoucí rodičky, v tenhle moment se raději nezajímejte o podrobnosti. Protože ta nádoba s vodou, kterou si zdravotní personál chystá, je vskutku obrovská. 

„Tohle celé do mě vážně napumpujete?“ Ptám se strachy bez sebe.

Sestra se mě hned snaží uklidnit, že ne, jen to, co se do mě vleze. V ten moment mi bleskne hlavou "holka, vezmi nohy na ramena a zdrhej". Jenomže s tím pupkem bych sotva někomu utekla. A tak se ji snažím uprosit, že bychom tenhle krok vynechaly. Přiznávám, zvažuji i úplatek, avšak z nuzného platu státního zaměstnance bych jí asi významně nepřilepšila. Nakonec se tedy podrobuji "hrubému" násilí. 

Ze začátku je ta teplá voda překvapivě docela příjemná, ale postupem doby se začínám cítit dosti nekomfortně. 

„Tak, teď zkuste aspoň pět až deset minut vydržet v klidu," dostávám jasné instrukce. 

„A pak se běžte aspoň na třikrát vyprázdnit a osprchovat.“

Proboha, kam odchází? To tu mám jako zůstat sama? Hypnotizuji hodiny a ta ručička se ne a ne pohnout. I ta vteřinová ručička je dnes nějaká líná. Ležím nehnutě na lehátku. Uběhly stěží dvě minuty a děti se v břiše začaly vrtět. Tlak ze shora i zespoda je k nevydržení, musím vstát. Brzy zjišťuji, že to byl vskutku špatný nápad. Střeva se hýbou a já mám pocit, že se na místě poseru! Říkám si, holka, to dáš, na ten záchod dojdeš. Podařilo se, ale jen o fous. Ještě že mám na sobě noční košili a ne pyžamo. 

Na záchodě se už jen modlím, ať toaletní mísa vydrží stávající povětrnostní podmínky. Úplně ztrácím pojem o čase. Vstávám, že už je po všem a kontroluji, zda i mé děti neskončily v záchodě, neboť výplach střev má opravdu grády. Když vidím tu spoušť, splachuji, dělám krok ke dveřím a opět usedám na toaletu. To se opakuje ještě asi čtyřikrát. 

Když jsem nabyla dojmu, že už opravdu hotovo a že dojdu do sprchy bez nehody, splachuji své veledílo. Teplá koupel má blahodárný vliv. Vypínám vodu a vykukuji zpoza závěsu, že se potřebuji utřít. Nikde nikdo. Stojím úplně nahá a říkám si, že kdyby to teď se mnou seklo, kdo ví, kdy by to zjistili. Začíná mi být opravdu zima, a tak se opírám o topení. Po chvíli přichází sestra a v ruce drží hadičku.

„Tak, dáme vám cévku a můžete se jít rozloučit s manželem.“

Skutečně řekla rozloučit se? Nechystám se umírat.

Dámy, jestli byl klystýr nepříjemný, tak cévkování je snad stokrát horší! 

V 7:30 jdu na chodbu s pytlíčkem moči v ruce před porodní sál za nastávajícím tatínkem a cítím se fakt trapně.

„Co to máš?“ směje se mi.

„Neposmívej se mi. Kdybys věděl, co všechno jsem právě absolvovala.“

„Tak se držte, vy tři.“ Líbá mě na čelo a já se vracím do jámy lvové. Mrzí mě, že nemůže být u porodu, bohužel malý sál, hodně personálu. Budu si to představení muset užít sama.

Anestezioložka už na mě čeká. Spinální epidurál je pro mě jasná volba. Nechci zaspat ten zázrak zrození. Zapichuje mi jehlu do páteře a dle pokynů si rychle lehám na stůl. Během chvilky necítím celou dolní polovinu těla.

Do toho mě ještě zpovídá sestra, jaká máme tedy jména pro plod A a plod B, že je v papírech zmatek. Valím na ní oči, že jsme vše vyplnili dostatečně jasně. 

Abyste chápali, čekáte-li více dětí najednou, musíte do formuláře sepsat slohovou práci o všech variantách, které u porodu mohou nastat. A tak jsem tedy po paměti opakovala: 

Varianta 1                                             
Plod A: Vendula                       
Plod B: Beáta

Varianta 2
Plod A: Petr
Plod B: Martin                                   

Varianta 3                                      

Plod A: Vendula                     

Plod B: Petr

Varianta 4
Plod A: Petr
Plod B: Vendula

Když se sestra zatvářila spokojeně, mohla jsem začít odpovídat na další všetečné otázky, jež mě zřejmě měly zabavit, abych nesledovala, co se děje za plentou. Tolik hadiček vedoucích z mého těla, hromada blikajících a pípajících přístrojů. 

Na sál vstupují dvě doktorky, které mě po celou dobu poradny měly v péči. Cítím se opravdu zvláštně. Připadá mi, jako bych ležela v kině, kolem mě probíhal děj a já byla pouhý pozorovatel. 

A najednou slyším. 

„Je 7:46, odtok plodové vody.“

A zase to ticho. Jen podivný tlak v břiše. Proč nic neříkají? V poradně byly samý vtípek a teď mlčí jako hrob.

„Tak maminko, máte holčičku.“ Ozývá se hlavní operatérka. Sestra novorozence rychle odnáší za roh do vedlejší místnosti, aby jej řádně očistili, změřili a zvážili. 

Panikařím. Proč nebrečí? Ve filmu děti přece hned pláčou? A náhle slyším slabounký hlásek. Padá mi kámen ze srdce. A anestezioložka, co monitoruje můj srdeční tep, jako by vycítila, že jsem měla blízko k infarktu, mě chytá za ruku. Hodila jsem po ní vděčný pohled. 

O minutu později mi z břicha vytahují druhou slečnu a také nekřičí. Během pár vteřin se však sálem ozývá krásný duet pisklavých hlásků. Prozatím lahodí mému uchu, kéž bych si tento pocit mohla uchovat i pro následující měsíce a roky. Z očí mi tečou slzy. Sestra mi na pár vteřin ukazuje dva zakuklence a ihned je odnáší představit novopečenému tatínkovi a následně na novorozenecké oddělení na vyhřívanou podložku. 

Co se mnou doktorky dále dělají, už je mi jedno. Odevzdaně čekám, až mě převezou a já si budu moci pochovat svá miminka. Brzy však zjišťuji, že mě místo k dětem odvezou na JIPku a své dvě princezny uvidím nejdříve odpoledne. 

„Bylas statečná,“ šeptá mi hrdý dvojtáta do ucha, zatímco čekám na odvoz ze sálu. 

„Holky jsou v pořádku, ještě se na ně půjdu podívat. Ty si odpočiň.“

Stále mi nějak nedochází, že jsem mámou. Své dvě ratolesti jsem si stěží prohlídla, ani vlastně nevím, komu jsou podobné. Jediné, o čem jsem bezpečně přesvědčená, je to, že je obě budu z celého srdce bezmezně milovat.