Mateřská láska je něco nepopsatelně krásného. Ale nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že budu ochotna zkoumat něco tak nechutného, jako jsou výkaly vlastních dětí. Ba co víc, že si je dokonce budu fotit a ukládat do rodinného alba. První smolka, míchaná vajíčka (skutečně je řeč o stolici), první bobek, premiéra na nočníku... A přesto, věřte nebo ne, i takovéto podivnosti zažijete s vlastními potomky a pocítíte radost i hrdost z naprostých maličkostí.
„Mami, ačulala,“ volá na mě syn z koupelny.
„Šikula, chceš pomoct obléknout?“
„Nee. Já sama.“ A odbíhá si zase hrát s vláčky do obýváku. Ve skrytu duše doufám, že brzy odezní používání koncovky -la. Ale má dvě starší ségry, tak se není čemu divit.
Dál tedy s dvojčaty pracuji na úkolech pro předškoláky z nově koupené knížky. Po dlouhé době bez donucení a křiku. Dokonce se holky dohadují, která odpoví na jakou otázku.
„Du čůlat,“ ozve se syn opět. To už je mi divné,
ale dávám mu prostor a vyčkávám.
„Mami, ačulala,“ hlásí opět a protože asi tuším, jdu prověřit
situaci. Nadšeně ukazuje na nočník a světe div se, sám se vykakal.
„No téda, ty jsi kakal!“ chválím ho a utírám ze zadečku
visící hovínko.
„Pojď, půjdeme ho spláchnout do záchodu.“
„Jo, já sama.“ A jak se tak snaží dosáhnout na
splachovadlo, zavrávorá a málem letí po hlavě do mísy. Oddechnu si, otáčím se s
pozůstatky exkrementů v nočníku, že ho půjdu vydezinfikovat. A málem ho hodím dceři na hlavu. Přišla za
námi jako duch. Že by chtěla podpořit bráchu?
„Mami, jdu kakat,“ odzbrojuje mě.
Mezi tím slyším synka vřískat z obýváku: „Tatínku, já kakala.“ Sklízí další pochvalu. Je na svůj výkon patřičně hrdý a má být
proč.
Uklízím stůl po naší zábavné domácí výuce, dopíjím ledovou
kávu a vzpomínám na dobu, kdy jsme odplenkovávali holky. Nedělala jsem tehdy
nic jiného, než běhala s jednou nebo s druhou (případně s oběma
naráz) na nočník, na záchod a zase na nočník, jak ho obě sabotovaly a čůraly si, kde chtěly, takže se obývací pokoj mnohokrát proměnil v úplný močál a stěží se mi ho dařilo vysušit. O minovém poli v podobě kakání ani nemluvě! Jedna z dcer byla ze svých
bobků tak vyděšená, že si až do čtyř let vynucovala plenku. Připadala jsem si tehdy jako ta nejneschopnější matka roku. Žádná taktika na ni nezabírala, metoda cukru a biče zklamala na plné čáře, takže jsem se smiřovala s faktem, že už nám pomůže jen dětský psycholog. A pak, jednoho červnového dne...
Jdeme takhle ze školky, zastavujeme se na dětském hřišti, že si Vendulka s Beátkou pohrají s dětmi a vypadá to na krásné odpoledne. Jenomže Beáta najednou začíná natahovat a že chce kakat. Snažím se jí vysvětlit, že plenku sebou nemám a tudíž musí vykonat potřebu do travičky. Hysterie narůstá, její řev taktéž, nezbývá mi nic jiného, než vyrazit domů. Nikdy nezapomenu na děs v jejích velikých očích, když jsem ji
řvoucí táhla cca 500 m do kopce, v kočáře spící půlroční
syn a naštvaná ségra, která si chtěla hrát s kamarádkami a místo toho musí jít domů. Po dvaceti minutách neskutečného řevu, kdy mi po zádech tečou čůrky potu, ztrácím trpělivost. Zastavuji kočár, Vendulku posazuji na patník, hysterické Beátě stahuji kalhoty a nařizuji, že se teď a tady okamžitě vykadí, jinak ať
si mě nepřeje. Pláč nabírá na obrátkách, bojuje jak o život, takže si nás prohlíží okolo
jdoucí manželský pár. Házím po nich pohled rozzuřené lvice, která je bez sebemenšího zaváhání rozsápe, jestli se ještě o krůček přiblíží. Dcera najednou zařve, jako bych ji lámala v pase a světe div se, hovínko padá do trávy. Obě brečíme štěstím, neboť od tohoto momentu začínáme kakat do záchodu, jako by se tak dělo odjakživa.
„Mami, du čůlat,“ vytrhává mě syn z úvah. Vsadím se, že v nočníku najdu další hovínko.
A pak že klukům všechno trvá
déle…
Žádné komentáře:
Okomentovat