Když v neděli 15. března vyhlásila vláda karanténu pro celou ČR, já okamžitě upadla do deprese.
Ihned se mi vybavily vzpomínky na naši 42 dní trvající izolaci na podzim roku
2017, když holky dostaly neštovice. O půlnoci jsem šla spát s vědomím, že
úmrtnost bude BRZY daleko vyšší a ne jen v důsledku nákazy koronavirem.
V pondělí v 6 ráno mě vzbudila dcera se
synem, že mají hlad. Vyplížila jsem se z postele a nakrmila divou zvěř, přičemž
jsem si vyslechla přednášku od druhé dcery, že byla vzbuzena a že se jí to
nelíbí. Můj vražedný pohled ji naštěstí rychle umlčel. Úderem 7. hodiny se děti
začaly dožadovat venčení na čerstvém vzduchu. Postavila jsem je před hotovou
věc, zdůvodnila, proč to nejde a vysvětlila jim, jak důležité je mýt si ruce
mýdlem. A protože se tvářili otráveně, zapojila jsem je do vaření a obalili
řízky k obědu. Tentokrát mi nevadil ani nepořádek, který po sobě zanechali.
Zbytek dne jsme přežívali. Dvouletý syn odmítl jít po obědě spát, z bytu se stalo
hřiště (děti běhaly zprava do leva), tak jsme se šli vyvětrat na balkón a
rušili jinak tiché odpoledne na celém sídlišti. Večer na mě na facebooku
vyběhla spousta obrázků, jak všichni šijí roušky. Přišlo mi to úsměvné.
V úterý dopoledne jsem kromě vaření
vyhrabala zásoby látek a začala studovat, jaký střih roušky ušít. Syn opět
nespal, a tak jsem s dětmi na hodinu vyrazila na malé nádvoříčko s křídami a
bublifukem. Domů odcházely ještě najetější a já pro uklidnění s nimi v zádech
vytáhla šicí stroj a pustila se do díla. Tři roušky pro naše neposedy byly na
světě. Stihla jsem vše tak tak a napadlo mě, zabavit děti soutěží. Posbírali
jsme všechny míčky po bytě, vytáhli velký lavor na prádlo a začali soutěžit,
kdo jich do něj hodí více. První kolo bylo fajn, ale ve druhém se jedna z dcer
urazila, že jí to nejde tak dobře a nastal pláč, vzdor a nakonec i křik, když
se druhá dcera se synem rvali o balónky. Ani skype s babi a dědou je
nerozptýlil. Večer uspával táta a já se pustila do šití roušek pro sousedku.
Myslela jsem si, že když zkusím jiný střih, že mi práce půjde rychleji od ruky.
Chyba lávky. Vůbec jsem nechápala, jak poskládat harmoniku na látce, ačkoli
jsem si videonávod pouštěla asi 5x za sebou. Nakonec se mi nějak podařilo
podrobit si ten kus plátna, sedla jsem ke stroji a během šití zlomila první jehlu.
Bezva, stroj mám od Vánoc, podruhé používaný, no nic. Nasadit novou jehlu
nebyla taková fuška a já doufala, že druhou roušku došiju. A ejhle, jehla číslo
dvě se taky zlomila. Bylo 22:00 a já už byla vzteky bez sebe. Nasadila jsem
novou jehlu a řekla si, že na to kašlu. Ručně jsem došila roušku a zkřivila si
i tuto jehlu. Tím moje iniciativa skončila a šlo se spát.
Ve středu ráno jsem vstala s vědomím, že
musíme jít dopoledne ven, protože další den bez polední siesty, kdy syn spí, už
psychicky nezvládnu. A výsledek se dostavil. Nejen, že děti bez řečí snědly
celý oběd, ale syn během 15 minut usnul a dcery znaveně koukaly na pohádku o
Popelce. Já si dala vytouženou kávu a užívala si relax. Z odpolední návštěvy
u sousedů, s cílem „nakazit“ syna neštovicemi, abychom měli o zábavu v karanténě
postaráno, bohužel sešlo. Takže další odpoledne na balkóně s bublifuky. Večer
jsme se s manželem rozšoupli, dali si víno a bavili se nad žádostí jednoho
tatínka na facebooku, aby všichni rodiče venčící své děti venku brali ohled na
doma pracující lid. „Mezi baráky se ten hluk rozléhá a mnohdy nepomáhá ani
zavřené okno, ani sluchátka na uších.“ Ve 23:50 jsme nakonec usnuli.
Je čtvrtek a syn mě budí slovy „aoj
mami, je áno“. Já civím na budík a tam je 5:45!!! Když viděl, že z postele hned
tak nevstanu, dožadoval se aspoň pohádek o autech na mobilu. V 6 vstaly i dcery
a bylo po klidu. Nasnídali jsme se, táta jako každý den zalezl do ložnice k pc
a já se rozhodla zabavit děti kreativní činností. Vytáhla jsem modelínu. Jenže
doma byl jen 1 malý kelímek, což bylo pro 3 děti zcela nedostačující. Na googlu
jsem si tedy našla recept na domácí modelínu a vyplýtvala jsem na ni tolik
mouky, že jsem se děsila, aby mi nějaká vůbec zůstala. Hmota nabrala
požadovanou pružnost, holky jásaly a syn také. Celé dopoledne si v klidu hrály.
A odpoledne se dožadovaly opětovné činnosti. Večer jsme byli s mužem štěstím
bez sebe až tak moc, že se nám rozpadl gauč!
V pátek se nesl v duchu šití – syn si
přál povlečení s hasiči, tak jsem spíchla povlak na polštář a k tomu nový střih
roušky. Manžel s dětmi vyrazil na 15 minut ven, poté, co jsme se hlasitě
hádali, neboť já byla proti. Večer jsme opět tupě zírali na Myšlenky zločince,
neboť nic zajímavějšího v televizi nedávali.
Sobotní dopoledne si děti hrály na
opraváře – dávali s manželem dohromady gauč. A zbytek dne si hráli s legem. To
ticho jsem využila a došila náhradní roušky pro děti.
A v neděli? Dopoledne procházka, za
halasného protestu holek, že nechtějí ven, pak že nechtějí roušku a nakonec že
nechtějí domů! Hodinové uspávání syna a následné zjištění, že večery jsou
dlouhé, v televizi prd, takže máme NETFLIX!!! Než jsme šli spát, na facebooku
se objevila zajímavá zpráva: "V Brně kdosi nacpal do Babyboxu osmiletá
dvojčata. Bohužel si pamatují, kde bydlí." Což nás vskutku pobavilo a
napadlo nás, že tam holky také odvedeme, syna si ještě chvilku ponecháme, ale
brzy pomaže za nimi.
Žádné komentáře:
Okomentovat