Covidové/podzimní prázdniny

„Mami, dneska se nebudeme učit?" Zeptala se mě včera dcera. Při pohledu na budík se mi dělalo mdlo. Opravdu je 5:55? No nic, čekala bych aspoň "dobré ráno maminko", ale ne, rovnou ji zajímá škola. A to zklamání v očích, když se dozvěděla, že mají prázdniny.

Já naopak pociťuji vděk. Týden distanční výuky byl nad očekávání velmi nabitý a mnohdy mě napadalo, zda toho učitelka s dětmi opravdu tolik stíhá, anebo se rozhodla své žáky (potažmo i nás rodiče) zničit. Každopádně je úplně jedno, zda se člověk doma učí s jedním či dvěma dětmi, jsou-li stejně anebo různě staré. Každé z nich potřebuje individuální přístup, bez ohledu na pohlaví.

FLASHBACK:

„Vendulko, co je to za písmenko?"

„Velké tiskací l."

„Správně a co je tohle?"

„Malé tiskací a s čárkou."

„Ano, správně. A dohromady se ta slabika čte?" 

„Lá."


Tatáž situace, o pár vteřin později.

„Beátko, co je to za písmenko?"

„Velké tiskací l."

„Správně a co je tohle?"

„Malé tiskací a s čárkou."

 „Ano, správně. A dohromady se ta slabika čte?" 

„Lé?"

„Ne, zkus to znovu."   

„Já nevím."

Asi pět minut jsme se dopracovávaly k Lá.


Pondělní ráno pro mě tudíž začínalo brzy, zato vyhlídky vypadaly růžově. Záhy mě milované děti vyvedly v omyl. Protože jim matka nevěnovala dostatek pozornosti, snažila se totiž rychle navařit, aby je mohla vyběhat na hřišti, rozhodly se zabavit po svém. Povytahovaly snad všechny hračky a postupně je roztahaly po bytě. A aby toho nebylo málo, každou chvíli se o nějakou z nich rvaly jak koně. Já se tak chtě nechtě stala rekordmankou v běhu přes překážky a zároveň i rozhodčím v ringu, když jsem je odtrhávala od sebe a žádala o malou přestávku. Jak jsem tak bruslila mezi auty asi po 55., noha mi podklouzla, já nevymanévrovala zatáčku a zakopla o červený vůz. Náhlá bolest mě paralyzovala natolik, že potomstvo najednou utichlo a čekalo, co se bude dít. 

Za normálních okolností bych začala hystericky řvát, ať si ten bordel okamžitě uklidí. Na stupnici mentálního stresu však situace nemohla být horší. Došlo u mě ke zhroucení systému. Z posledních sil jsem se odbelhala ke gauči a pokusila se o restart svého vědomí. Jakmile záložní zdroj naskočil, započalo prověřování škod a hledání způsobu obnovy. Je prsteníček pravé nohy zlomený nebo jen naražený? Naraženina prý bolí víc jak zlomenina, kdo to má však poznat, když mi bolestí tečnou slzy? Máme doma dostatek opia na utlumení bolesti? Opráším své amatérské zkušenosti a  zahraju si na superwomen, anebo zvendu mobil a povolám zálohu, tzn. manžela? A do toho z dáli slyším:

„Mami, my už máme uklizeno, můžeme jít ven?"

Šly na mě zase mdloby. Dcery si vyslechly stručný monolog, že máma je zraněná a rozhodně teď s nimi nikam nepůjde. Akce vyvolala bouřlivou reakci - dupání, vzdechy, nadávky, křik a nakonec třískání dveřmi. Po obědě se však děti začaly dožadovat hřiště o to víc. A já, jakožto správný autosadista, souhlasila. Mé vnitřní já mě sice nabádalo k rozumu, ale ignoruji jej už nějaký ten pátek, tak proč ho najednou poslouchat, že! Na zdravou nohu jsem nazula tenisku, na zraněnou obula sandál, v domnění, že venku přeci ještě nebude takové chladno, nehledě na fakt, že na výběr už byla jen papuče (nikam jinam bych ten nafouklý prst nevměstnala). Dopajdala jsem na lavičku u trampolíny a na hodinu a půl se na ni posadila. Cestou domů mi zuby drkotaly zimou a já děkovala bohu, že děvčata jdou ještě na gymnastický kroužek, aby se dovyřádila.

Manžel přijel z práce, odložil počítač a kvádro, vytáhl lékárničku a zahrál si na doktora. Můj zmodralý a nafouklý prst jej vyděsil, ale zároveň mu nijak nezabránil v poznámce o zítřejších pracovních povinnostech. Tudíž nemohu očekávat velký prostor pro rekonvalescenci.  

A opravdu, dnešní dopoledne se neslo v duchu neustálého chystání jídla, uklízení špinavého nádobí, vaření a opět úklidu. Odpoledne jsem si zopakovala včerejší venčení, tentokrát mé kroky vedly k pediatrovi. Děti musely na očkování proti chřipce a v určitých momentech bylo zhola nemožné uhlídat bolavý prst a znehybnit bojující potomstvo. V jednu chvíli doktorka odpovídala na zvědavé dotazy mých dítek, píchala injekce a povzbuzovala slzící matku, která ji žádala o okamžitou amputaci prstu a zároveň se dmula pýchou nad statečností svého potomstva. 

Vše mohlo dopadnout ještě hůř. Uvidíme, co dalšího zažijeme (nejen) během covidových/podzimních prázdnin. Návrat dětí do školních lavic je v nedohlednu, ale něco mi říká, že nudit se rozhodně nebudeme. Nehledě na fakt, že zimní čas se blíží a já mám v plánu pokořit ještě pár osobních rekordů.  





Distanční výuka poprvé

Když vláda vyhlásila v březnu karanténu, tiše jsem záviděla rodičům dětí školou povinných. Žila jsem v představě, že se doma snáz zabaví (např. četbou knížky). Sousedky mě brzy vyvedly z omylu. A přátelé, boží mlýny melou. V září naše milá dvojčátka nastoupila do první třídy a díky ne zcela příznivě se vyvíjející situaci ohledně covidu-19 mám šanci na vlastní kůži zažít strasti a slasti distanční výuky. 


Hned na úvod chci pochválit přístup učitelů naší ZŠ, neboť nám ZATÍM nehrozí online vyučování. Dcerky sice domů dotáhly hromadu nakopírovaných materiálů, avšak každé ráno dostávám e-mail s podrobnými pokyny na konkrétní den. A já, jakožto budoucí kantorka, vzala přípravu zodpovědně. Jak se ale ukázalo, učení vlastního potomstva není jednoduchou záležitostí. 

DEN 1. 

Ráno začalo jako každé jiné. Pominu-li fakt, že naše děti vylezly před půl sedmou z postelí a dožadovaly se snídaně, což je ve školním týdnu jev zcela nevídaný, v klidu jsme se najedli a plni elánu se chystali na studium. Celé dopoledne před námi, žádný spěch. Po přečtení pokynů v mailu mě částečně přešel smích. To jako máme stihnout za dopoledne? 

Mezi tím, co si dcery čistily zuby, jsem se brodila hromadou materiálů a učebnic, abych našla patřičná cvičení. Do toho bylo třeba zaměstnat syna a nejlépe něčím, u čeho by vydržel déle než čtvrt hodiny. 

„Půjdeš si s námi kreslit?

„Nechci."

„A co koleje, nepostavíme si dlouhou dráhu i se stanicemi?"

„Ne. Já chci tužku. A auta."

Kouzelné čtení se nakonec jen válelo na gauči a místností se linuly tóny písní Mira Jaroše: „Vypni telvíziu, rozprávka ťa počká, odložíme tablety..." Každopádně synátor vypadal spokojeně, my mohly začít výuku.

A jelikož matematika působila jednoduše (vzhledem k obšírnému popisu povinností do českého jazyka), rozhodla jsem se jejich čerstvé mozkové závity zahřát početními úkoly a opakováním čísla 1. A věřte nebo ne, obě zvládaly úlohy rychlostí blesku. Podle toho pak i vypadal jejich grafomotorický výsledek. Co na tom, že každá druhá jednička vypadala jak zvadlá kytka? Hlavně rychle splnit, co se po nás žádá. A u toho se samozřejmě dožadovat patřičných ovací.

„Mamííí, dívej, tahle se mi povedla."

„No jémine, ta je krásná," chválila jsem. Pozitivní motivace je důležitá. Jenže když musíte ocenit každou druhou a že se jich na ty tři řádky vešlo požehnaně (a samozřejmě u každé dcery zvlášť), humor vás přejde. A mezi tím utíráte synovi zadek od hovínek, chystáte svačinu a děkujete bohu, že dnes není třeba vařit oběd.

Počty by nám šly, je čas na malou svačinovou přestávku. Nachystala jsem víno do misek a sama byla zralá na jedno v tekutém stavu. Nebyl čas na zahálení. Uklidila jsem stůl a připravila podklady na další předmět - český jazyk.

Už při čtení nastal problém. Začaly se hádat, která bude číst jaký řádek. Na přeskáčku se pak urážely, neboť zrovna ta druhá četla delší slovo, než ta první. Ani omalovánka písmene L je neuklidnila. O obkreslování tvarů už jsem je ani nežádala. Měly hlad. A není se čemu divit, bylo jedenáct pryč, matka ani nemrkla.

Naštěstí děti netrpěly. Jediný, kdo se dožadoval mé pozornosti, byl manžel, tomu jsem ale ne zrovna diplomaticky naznačila, že časem i na něj přijde řada. Nedokážu si představit, jak své školáky zvládají rodiče mající home office.

DEN 2.

Snídaně u nás probíhala divočeji, neboť děti opět vstávaly za tmy a měly okamžitou potřebu postavit železnici napříč bytem. Montáž se samozřejmě neobešla bez bouchání, hádání, vydírání a slovního napadání. Od snídaně se pak odbíhalo - jednou k vláčkům, podruhé k činčilám. Do toho já jedla na stojáka, neboť seznam učebních úkolů opět nebyl nijak krátký. A dnes bylo třeba obstarat i oběd. Vývar se naštěstí dělá sám, guláš stihnu v mezi pauze. 

„Holky, vyčistit zuby, převléknout z pyžama a ke stolu.“

„Já nebudu dělat úkoly,“ vzdoruje jedna z dcer. „Chci si hrát!“ 

Ta druhá nemusí nic říkat, z jejího znuděného výrazu je na první pohled patrné, že má zcela odlišnou představu o dopoledním programu. Po deseti minutách nahánění mi začínají téct nervy. Syn ještě snídá a dívky se polonahé honí po bytě, aniž by jakkoli pospíchaly plnit školní povinnosti. O zubní hygieně nemluvě. Dopadlo to křikem.

Vzhledem k jejich elánu jsme opět začali matematikou. Poté přešli na češtinu a na konec zůstala prvouka. Musela jsem přečíst pohádku o vlaštovce a ani jedna z nich mě nedokázala celou dobu poslouchat. Ve vedlejší místnosti totiž běžel Bob a Bobek, tak co by vnímaly nějaké nudné čtení. V závěru však obě překvapily, neboť na motiv pohádky nakreslily krásný obrázek. A já se cítila jako vítěz, přestože jsem málem připálila guláš. Syn mě během pár minut vrátil do reálu. Jakmile jsem vkročila do kuchyně, našla jsem po celé místnosti vykydaný (naštěstí jen bílý) jogurt.  O rozdrobeném rohlíku nemluvě. Ještě, že na svačinu nedostal banán, ten bych z čalounění na gauči asi nevydrhla! A aby toho nebylo málo, jakmile máma uklidila tu spoušť, holky ho naštvaly a on ztropil hysterickou scénu, kdy se vzteky svíjel na podlaze a přes dvacet minut jen ječel, aniž by mi byl schopen vysvětlit, co se děje nebo co mám udělat pro to, aby byl spokojen.  

DEN 3.

V 6:30 mě vzbudil manželův budík. Asi pět minut na to vyšla dcera z pokojíčku a když nikoho v obyváku nenašla, vrátila se zpět a bylo slyšet tiché povídání. Budík zazvonil potřetí, muž ho opět odložil a já raději vstala, než si jej vyslechnout ještě jednou. Po ranní hygieně mi to nedalo, nakoukla jsem do dětského pokojíčku a všichni tři seděli u stolu a kreslili obrázek pro babičku. 

Po snídani mě překvapilo, že ještě nepřišla zpráva od třídní učitelky. Na pořadu dne byla čeština, výtvarka a pracovní činnosti. Napjatě jsem čekala, co se bude dít. Po osmé už mi psala sousedka, zda opravdu nic nedošlo. Já mezi tím začala vařit oběd, byl to klid před bouří. V 8:34 to začalo. Při čtení pokynů mi málem vypadly oči z důlku. Bezva, tiskárnu nemám, takže jsem šla vytáhnout naše domácí zásoby a ručně nakreslit jednotlivé dílky žaludu, který holky měly vystřihnout, dokreslit a slepit. Na rozehřátí kreslily stromečku jehličí. 

Následně nastalo v pokoji ticho. Vystřihovaly tvary. A najednou:

„To je pitomý obrázek. Já to dělat nebudu!“

Opatrně jsem nakoukla a jedna z holek seděla uražená u stolu a sabotovala mnou nakreslené listy.

„Copak se tu děje?“

„Já to stříhat neumím. Rozplakala se a já se jí snažila všemožně pomoct.“

Dopadlo to tak, že se stříhalo s dopomocí, stejně tak skládání a lepení. Ale výsledek stál opravdu za to. Holkám zářily oči štěstím. Já utřela pot z čela a vrhla se s nimi rovnou na učení se nového písmene E. V učebnici vybarvily, co měly a na mazací tabulku měly nacvičit psaní. A jako vždy k tomu každá přistupovala zcela odlišně. Jedna precizně dodržovala daný postup psaní, druhá kreslila klidně i čtyři čárky místo tří. A pak zazvonil zvonek. Přišla sousedka se synem na kávu. Můj kluk byl štěstím bez sebe, neboť to dnes opět vypadalo, že ho úplně zasklím. Bohužel, holky se rozparádily a místo soustředění se na školní úkoly zahálely. V pokojíčku sice vybarvily svou záložku barvičkami, jedna z nich však na místo akvarelových pastelek použila obyčejné, takže jsem musela zachraňovat situaci a záložku nakreslit novou. Tu pak už zvládla dokončit. Původně na ni měly kreslit obrázek, což je přece zdržovačka, takže použily pár barev a vodou pak vše rozpily. Co se s tím trápit.  

Návštěva odešla a my musely dokončit novou stránku s písmenem E. Šlo už opravdu o rychlokurz. Obě v mžiku vybarvily, co měly, jen aby jim matka konečně dala pokoj. 

Co mě dnes drží nad vodou je fakt, že jedna z holek za mnou odpoledne přišla s prosbou, že si ji chce se mnou přečíst. A přátelé, sama (jen s malou dopomocí) přečetla tři pohádky! Bože, díky za ty malé/velké radosti.

‐-------

Nalejme si čistého vína (a že si ho dnes opravdu dám). Šlo o pouhé tři dny. Nemám ani ponětí, jak přežiju příští týden. Jsem vyčerpaná, hlasivky už vypovídají službu, na nadcházející víkend se těším, jako už dlouho ne. 

Tak na zdraví vám všem!  Na ty malé lásky, i když jsou občas na zabití.

Noví členové domácnosti?

„Maminko, já bych chtěla mít doma zvířátko," 
žadoní u mě dcerka a hází ten nejroztomilejší kukuč, co umí. Dá se jí odolat? Určitě ano, avšak i já prožila část dětství s (nejedním) malým chlupatým stvořením a dodnes na to s úsměvem vzpomínám. Snad i proto vroucná přání našich dětiček neberu na lehkou váhu. 




Pominu-li fakt, že se holky vrhají na každého psa, kterého potkáme, musím uznat, že vynalézavé jsou dosti. Letošní léto jedna z nich zasvětila soužití s přírodou. Nejen, že sbírala všechny ploštice a kobylky v okolí, ale ještě jim stavěla domečky, vyráběla postýlky z listí a několikrát se jich pár pokusila propašovat domů. 

Jednou večer, když se se ségrou čvachtaly ve vaně, šel manžel otevřít okno v dětském pokoji, aby ho vyvětral. A na poličce u postele spatřil krabičku, jak v ní něco svítí. Neodolal, otevřel ji a našel v ní mrtvou ploštici. Ihned mě zavolal, abych spatřila důsledky své výchovy! Zcela tiše jsme broučka vyhodili a světélko nechali svítit. Při ukládání do postele nastal šrumec. 

„Mami, já mám problém.“
Dělala jsem, jako by nic a čekala, co mi sama poví.
„Já tady v krabičce měla broučka a on už tady není.“
„A kde se tady vzal?“ 
„Já si ho přinesla z venku. A aby mi neutekl, uložila jsem ho do krabičky. A aby se nebál, rozsvítila jsem mu tu baterku.“
Ten smutek v jejích očích se nedal déle snášet. Vysvětlili jsme jí s tatínkem, že broučkovi se v krabičce asi nelíbilo, tak utekl ven a vydal se hledat své kamarády. Že by jí také nebylo dobře, kdybychom ji zavřeli samotnou v prázdném pokojíčku. 
Tím se celá kauza ploštice uzavřela.
 
Jenomže prosby o mazlíčka nabraly na obrátkách, zejména v době karantény. Jednou toužily po pejskovi, druhý den po kočičce, za týden už chtěly papouška nebo králíčka. A právě v době karantény, kdy nebylo co dělat, jsme s manželem vedli pravidelné diskuze, jakého mazlíčka si pořídit.

Psa i kočku jsme oba kategoricky odmítli. Jednak s ohledem na bydlení (pes ani kočka do bytu prostě nepatří) a také na sousedy pod námi (jejich pejsek by nám kočičku asi neakceptoval). 

„Já bych chtěl hada,“ pronesl manžel. „Jako malý jsem jednoho choval. Ale je fakt, že nám několikrát utekl. A jednou jsme ho hledali skoro tři měsíce.“ 
„No fuj,“ otřepala jsem se při představě, že mi ten plaz někam zdrhne a já tu budu se třemi dětmi sama. 
„Nebo rybičky. Ty jsou nenáročné.“
Němé tváře mne taktéž nijak nenadchly. Jen tupě zírají, do akvária spotřebují spoustu vody a nepotřebuji, aby mi do něj děti skákaly po hlavě, že si chtějí rybičku pohladit. Přijde mi to jako hodně drahá dekorace do bytu. 
„Když už zvíře, chci z něj mít užitek i já, pomazlit se s ním, užít si i trochu legrace při vypouštění do prostoru. Co morče?“
„Tak co myši? Nebo potkana?“ Navrhoval manžel dále.
No nebudu vypisovat, jaké všechny varianty nás napadly. Výsledek byl, že jsme nevymysleli nic.

A pak si manžel vzpomněl, že coby teenager choval doma činčily. Ty splňovaly všechny mé podmínky: jsou chlupaté, společenské, na údržbu nenáročné a nesmrdí. A když už jsme se zázračně shodli, začala fáze dva. Zkoušeli jsme zpracovat děti, zda by byly pro toto zvířátko. Asi týden se na youtube všechny tři koukaly na videa s činčilami a náš nápad je nadchl. Muž po večerech, když děti ulehly, sjížděl weby a sháněl malé činčilky i s klecí. Dokonce našel i pána, který vyráběl domečky na míru. Jenže v momentě, kdy mělo padnout rozhodnutí, jsme všeho nechali. Důvodem byl fakt, že naši tři křiklouni by stěží dokázali být ohleduplní k tak malým tvorečkům a hlavně přišlo léto a my byli více venku, než doma. 

V úterý 1. září děvčatům začala škola a život nabral poněkud jiný spád a směr. Já začala díky volnějšímu režimu více sportovat a věnovat se konečně i vlastním koníčkům, syn věrně po boku šlapal na odrážedle vedle mě a úchylku své dcerky sbírat všelijakou havěť mi nezbylo než akceptovat. Nehledě na skutečnost, že synek se k ní mile rád přidával, takže už nelozily ploštice jen po jednom mém dítěti, ale po dvou a dokonce se trumfovali, kdo jich na sobě má víc. 

A najednou na mě na facebooku vyběhla zpráva, že u nás na sídlišti jedna paní nabízí dvě činčily i s klecí. Jakmile manžel uviděl ten inzerát, ještě tentýž večer slečnu navštívil a následující večer nás tam měla celou rodinku. A jen díky její vstřícnosti se naše rodina včera rozrostla o další dva členy. V obyváku s námi na zkoušku žijí dva činčilí kluci a pokud se z nich u nás po týdnu nestanou dvě vystresované chlupaté kuličky, stanou se nedílnou součástí naší rodiny. 


Neděláme si iluze, že nadšení dětí bude nekonečné. Donutit holky dělat domácí úkol bylo složité. Předháněly se, od které z nich si jedno nebo druhé zvířátko vezme stéblo sena. Dokonce už si rozdělily, které bude patřit ten šedý a které ten světlejší. Také večeře probíhala zcela odlišně. Nejprve seděly způsobně u stolu, ale pak se rozhodly, že to je nuda. Takže daly do pusy pár soust a následně se usadily před klec. A večerní pohádky? Nudáááá! Činčily jsou the best!!! Ani ukládání do postele se neobešlo bez křiku a nadávek (na obou stranách). Tak jsem zvědavá, jak dlouho jejich nadšení potrvá. Jedno však vím jistě. Pakliže činčiláci budou v pohodě a nebude jim u nás doma nic chybět, necháme si je, protože já i manžel jsme z nich také úplně paf. Hold už budeme moci říkat "bylo nás pět", protože nyní nás bude už sedm. A doufám, že to tak bude na hóóódně dlouho.

A co vy a vaše rodinné souboje o zvířátko? Jaké LOGICKÉ argumenty svým dětem předkládáte, abyste oddálili nevyhnutelné? A jaký mazlíček se u vás natrvalo zabydlel? 
 



Sportem ke ztracenému sebevědomí

Dokud jsem neměla děti, brala jsem sport jako možnost vypnout hlavu, vyplavit endorfiny a cítit se dobře. Nehledě na fakt, že mi pomáhal bojovat proti nadbytečným kilogramům. Pak přišlo vícečetné těhotenství a s ním spojená únava a nekonečné zvracení, tudíž boj o přežití. Cvičení šlo stranou. No a po porodu dvojčat nastala doba temna. Tiše jsem záviděla maminkám, co si užívaly plavání se svými batolátky a později navštěvovaly sportovní kroužky, kde se dětičky vyřádily a doma byly krotké jako beránci. V momentě, kdy naše dvě princezny začaly chodit, nastolily tvrdý režim a už nebyl čas srovnávat, jak to mají či dělají ostatní. Každý den byl pro mě takovým sportovním maratonem. 

Nejprve první krůčky po bytě, pak střídavé ťapání po venku, kdy mi jedna dcera seděla v krosně na zádech, druhá se za ruku procházela po sídlišti a po chvíli se vystřídaly. Mnou zvolený způsob nácviku chůze našich slečen pobavil nejednu maminku a babičku v okolí. Já však měla jasný cíl - naučit holky chodit a konečně zažít i něco víc, než je hraní si na pískovišti. Dodnes nezapomenu, s jakou radostí obě běhaly do třetího patra v našem činžáku a my s babičkou neměly ani sílu jakkoli protestovat, vzhledem k rozradostněným očím obou holek. 

Důsledkem všeho jsem skončila na ortopedii z důvodu šílených bolestí chodidel. Lékař mi sdělil, že příliš chodím a nařídil mi odpočinek. To bylo poprvé, co jsem se odborníkovi vysmála do očí. Se dvěma neposedy bylo zcela nereálné dát si pohov. Zejména, když konečně ochutnaly kouzlo chůze. A tak jsem zatnula zuby, šlapala s nimi a každé ráno vstávala s brekem, že už zase musím chodit.

Byly jim necelé tři roky, když se mi podařilo opět otěhotnět. Se srdcem až v krku jsem došla na první ultrazvuk ke své gynekoložce a předem se uklidňovala, že pokud čekám opět dvojčata, už se nemusím ničeho bát. Vybaveni jsme, jednou jsem si vše zkusila, takže mě nic nemůže překvapit. V momentě, kdy mi lékařka oznámila, že čekám kluka, mi ze srdce spadl balvan veliký jak samotný Mont Everest. Na každé další kontrole jsem se vždy ptala, zda je tam stále jeden. Naštěstí vždy byl. A já se těšila, jak si to jedno dítě (rozuměj "žádné dítě") užiju.

Druhé těhotenství bylo o dost lepší, než to první, snad jen kromě občasného zvracení do odpadkového koše na dětském hřišti, díky němuž jsem nejedné holčičce a chlapečkovi způsobila několikadenní trauma. Dcerky se těšily na brášku a maminka se nemohla dočkat, až si poslední dva měsíce těhotenství užije trochou v klidu, když své ratolesti odevzdá do rukou učitelek v MŠ. Bohužel, docházka byla velmi krátká, od října zůstaly doma až do ledna a prodělávaly jednu infekční nemoc za druhou. Já mezi tím porodila a ani ne s týdenním miminkem doma řešila nejen péči o kojence, ale také neštovice nejprve u jedné a po třech týdnech i u druhé dcery. Sport mi zůstal na dlouhou dobu zapovězen a získané kilogramy nemizely (naštěstí pro mě ani nerostly).

Teprve když syn oslavil své druhé narozeniny, jsem začala svém tělo doslova nenávidět. Vždy a za všech okolností byly potřeby ostatních na prvním místě a já si najednou uvědomila, že už to takhle dál nechci. A jak už to tak u mě bývá, vrhla jsem se po hlavě do sportu a věřila v zázrak. Ten se však nekonal. Zatímco jsem zcela disciplinovaně 3x týdně posilovala, zdravě jíst jsem vydržela jen chvíli. Tělo se začalo zpevňovat, ale váha pořád stagnovala. Bylo tedy na čase přitvrdit. 

A světe div se, šlo to pomalu, ale jistě. A s úbytkem kilogramů rostla i chuť "kácet stromy". Takže když jsem letos v létě narazila na akci Hýbejte se s Teribearem, ani na vteřinu jsem neváhala, v srpnu vyplnila registrační formulář a 10. září se s chutí vrhla do běhu/chůze pro dobrou věc. Krásných 20,82 km mi do žil vlilo dostatek odvahy, že jsem projevila zájem o místo cvičitelky malých dětí v místním Sokole.

Už druhý den nastaly komplikace. Děti pokašlávaly a protože já se odmítala vzdát svého předsevzetí uběhnout/ujít svých 20 km, zkusila jsem vyrazit aspoň se synem do polí. Bohužel on mé nadšení nikterak nesdílel, už po kilometru začal kňourat, že chce domů.

A tak začal skoro měsíční boj o naplnění mých tužeb na úkor potřeb rodinných. A já se díky Teribearovi naučila býti sobcem a chodit/běhat bez ohledu na názor ostatních. Dokonce jsem poprvé v životě navštívila kurz powerjógy. Já, která potřebuji adrenalin a ne válení se na podložce. Už po patnácti minutách mi hlavou běželi, proč já blbá do té tělocvičny lezla. Avšak po hodině protahování jsem po šesti letech cítila, že se můžu narovnat. Najednou, jako by na mé poprsí nepůsobila zemská gravitace. Euforie vyprchsla záhy, když cvičitelka jógu (z důvodu covidu) zrušila. Zůstal mi zase jen Teribear.

Včera bohužel (i bohudík) skončil a já si začala sepisovat přehled svých sportovních výkonů. Ušla ( a tak z 15% i uběhla) jsem krásných 501,9 km, což předčilo má vlastní očekávání. Když jsem si do excelové tabulky ťukala denní kroky, manžel mě uzemnil.

"Proč si to, prosím tě, píšeš? Až za měsíc těch 500 km uběhneš, tak teprve pak se tím pochlub."

A já najednou dostala chuť jít se zahrabat 500 km pod zem! Tohle poslouchám celý život, každý můj osobní úspěch je zadupán, stejně jako mé sebevědomí.

Ale víte co? Kašlu na názor ostatních. Za 24 dní ujít (a uběhnout) 501,9 km je dle mého názoru úžasné. A jak by si do deníku poznamenala Bridget Jonesová: váha stejná, avšak předsevzetí také.

Takže sportu zdar a koronaviru zmar!!!