Je tomu přesně pětatřicet let, co jsem poněkud nečekaně vykoukla na svět (vážila jsem 1 700 g a měřila krásných 40 cm). Dodnes lituji, že jsem se u mámy v břiše ty dva měsíce ještě nedopékala. Narodit se v létě je totiž opravdu hrozně nepraktické. Všichni jezdí na prázdniny, na dovolenou a nemají čas a ani chuť přizpůsobovat se mi a slavit se mnou to jedinečné životní jubileum. 27. červenec tak probíhal pokaždé podle stejného scénáře: blahopřání od rodičů a sourozenců, dort, dary. Toť vše. Žádná zahradní párty s kamarády, balónky, hry, koupání v bazéně, hudba, tanec, spontánní zábava. Tiše jsem mohla závidět všem ostatním, kteří si právě tohle mohli užívat.
S příchodem dětí jsem možná měla tak říkajíc dospět, avšak touha po nespoutané zábavě ve společnosti nejbližších přátel zůstala nesplněnou touhou. Své 29. narozeniny jsem úplně zasklila (péče o dva dvouměsíční kojence měla přednost). Jenže pak už se upozaďování data mého narození tak říkajíc zapomínalo každoročně. Začala jsem si zvykat, že den mého narození asi není důvodem k oslavě.
Letos nastala změna. Snad i proto, že si konečně začínám více vážit sama sebe (cvičím, zdravě se stravuji, myslím i na své potřeby a to zcela bez výčitek) a i děti nám trošku povyrostly. Napadlo mě tedy, že bych ty své půlkulatiny mohla oslavit dle vlastních představ. S rodinou a následně s partou kamarádek. Na plánování jsem měla celých čtrnáct dní. Jenže, jak už to v mém případě bývá...
V pondělí 13. července dcerka začala posmrkávat a den na to už i kašlat. Jakožto zkušená matka jsem ihned zahájila léčbu, i proto, aby při jejím zachrchlání okolí nepojalo podezření na covid-19. Dva dny na to však rýmu dostala i druhá dcera a syn samozřejmě nezůstal pozadu. To byla středa 15. a v pondělí 20. měly holky nastoupit na příměstský tábor. Ta vidina, že se jich na chvíli "zbavím" mě popostrčila ke zpřísnění denního režimu. Žádné hřiště a kamarádi, zůstat doma, v klidu ležet, prolévat se čajem a doufat v zázrak rychlého uzdravení.
V neděli 19. mě kolem půlnoci vzbudil syn, že chce za mnou do postele. Po bližším ohledání zjišťuji, že má příšernou zimnici. Únava je tatam, adrenalin v mém těle stoupá, snažím se do něj vpravit sirup proti horečce. On však odmítá spolupráci, hystericky řve, vzteká se, takže obsah lžíce končí všude možně, jen ne v jeho puse. A protože se třese čím dál tím víc, začínám panikařit. Právě v tuto chvíli bych čekala podporu ze strany manžela, ten mě však na místo toho poučuje, ať se uklidním, že nesmím stresovat sebe ani syna. Nemám chuť ani sílu mu vysvětlovat, že jsem na vlastní kůži zažila stav, v němž se naše dítě právě nachází. Musím ihned jednat.
A tak začíná fáze přemlouvání. Metoda cukru nezabírá, beru stříkačku a nemilosrdně mu rvu sirup do krku. Část opět vyplivl, ale během pár minut se přestává třást a doslova ožívá. Stejně jako zbytek naší domácnosti. Tudíž v 1:15 usedáme hromadně k televizi a díváme se na seriál Byl jednou jeden život. Holky následně usínají s manželem v obyváku, syna přenáším spícího k sobě do ložnice. V noci mluví ze spaní, stále hřeje jako kamínka, až nad ránem teplota klesla. V 7 ráno mě probouzí chrchlání všech tří dětí a je mi jasné, že na tábor prostě nepůjdou.
V pondělí 20. odpadá i manžel s rýmou. Sice jen na jeden den, avšak i to mi stačí, abych pochopila, že má narozeninová oslava je v ohrožení.
Do středy 22. se mi podařilo děti "vyléčit", a tak následující den vyrážíme na čerstvý vzduch. A protože mám dost domácí izolace, stejně jako mé drahé děti, dovoluji jim chvíli jezdit na kole na malém nádvoříčku. Těch dvacet minut je natolik vyčerpalo, že večer zázračně brzy usínají a my s mužem do jedenácti koukáme na film a užíváme si pohodu. Byl to však klid před bouří.
Už lehce po půlnoci za mnou přichází syn a já vím, že je to zlé. Má opět zimnici. Takže další kolo přemlouvání, tentokrát sirup polyká a zapíjí bez boje. Za necelou hodinu zvrací. A zatím co on usíná v suché posteli, já pacifikuji tu spoušť a v 1:50 uléhám. Už ve 2 mě budí další dávivý kašel a zvracení. Takže si dávám další kolo očisty a ve 2:15 odpadám únavou. Ve 3:35 kňourá, já už připravená na cokoli. Uf, usnul. Jenže já potřebovala na záchod. Tak jsem ho zkontrolovala, zakryla a tiše vstala. Ihned se ozvalo:
„Mami, já ci tebou." A zvedá se.
Nakonec jsme se vyčůrali oba dva a před čtvrtou hodinou usínáme. V 6:45 mě syn budí, že má hlad. Ztěžka se plazím bytem a děkuji bohu, že mám navařený oběd. Čeká mě však pečení korpusů na můj narozeninový dort. A samozřejmě plánovaní dámské jízdy. A hle, všechny kámošky hodlaly víkend strávit po svém. Tak jsem se spoléhala na tchýni, že aspoň s ní zajdu do kina.
V sobotu 25. přijela, já v klidu dokončila své sladké veledílo, zatímco ona s mužem a dětmi běhala venku. Syna mi brzy přivedli, že je unavený. Takže zatímco si všichni užívali sluníčko venku, já syna zaměstnávala, aby mi neusnul. Kolem šesté přišla řeč na film a já, ač unavená, bych si dala říct, jenomže babička odmítla kamkoli jet. Děti ji dostatečně unavily. Přeci nepojedu sama, že. Jako bych tušila...
Kolem jedenácté ležíme v posteli, avšak manžel začíná tak šíleně chrápat, že nemůžu zabrat. Pouštím si na telefonu film, píšu si s kamarádkou, několikrát zavítám na toaletu a ve dvě už to vzdávám. Beru si deku s polštářem a jdu k dětem do pokojíčku. Všichni tři leží rozvalení v postelích, tudíž zbývala jediná možnost, podlaha. Lehám si na deku, abych měla pocit něčeho měkkého pod sebou, zakrývám se mini dečkou, co měl syn pohozenou v posteli (ne, nesebrala jsem mu přikrývku, naštěstí měl v posteli deky dvě) a kolem třetí hodiny konečně upadám do kómatu. V 5 mě budí zimnice, takže odhazuji dečku a zakrývám se svou peřinou. Podlaha je tvrdá a nepohodlná, nakonec usínám. Ale už v 6 vstávají dcery a jdou do obyváku za babičkou. Čeká mě oslava narozenin a já mám pocit, že místo pětatřicítky budu slavit osmdesátiny!
Před polednem přijíždí mí rodiče se sestrou, společně obědváme řízky s bramborovým salátem a ke kávě si dáváme vlastnoručně upečený (jak jinak) čokoládovo-karamelový dort. Darů je požehnaně, nejcennější dostávám od manžela: bylinky v květináči, kempovací stolek, baterku do svého desetiletého notebooku a hromadu hlíny. Asi, abych se mohla jít zahrabat. A že jsem po tom po té probdělé noci fakt toužila!
Do večera už jen přežívám a těším se na spánek. Usínám až kolem jedenácté a když za mnou syn kolem půl sedmé ráno přichází, že chce hamat, mám hlavu jak střep a říkám si, že můj narozeninový den bude jistě stát za to! A taky že stál. Byl to den jako každý jiný, plný rodičovských povinností s jediným rozdílem, že děti šly výjimečně brzy spát a my si s mužem mohli dát víno a v klidu si aspoň ťuknout na ty mé pětatřicátiny!!!
