Jednou takhle v neděli

Ráno započalo docela poklidným budíčkem v 6:05.

„Aoj mamito, je áno.“

Naštěstí jsem již nějakou tu chvíli skoro bdělá. Po chvilce mazlení je mi naznačeno, že musím vstávat.

„Mám had, táej.“

Holky se mezi tím přišly také hromadně potulit, ale i zbylé dva hladové krky se brzy hlásí o svá práva.

Během snídaně už vymýšlím, co uvařit k obědu, abych úderem desáté mohla s dětmi na hřiště, povzbuzovat manžela na florbalovém dopoledni.

Je 9:55 a já je všechny nervózně popoháním, ať se jdou oblékat.

„Kam tak spěcháš,“ uklidňuje mě manžel, skládající si puzzle s motivem Ledového království 2.

„Stejně tam nikdo nebude na čas.“ Jako by se mu nikam ani nechtělo.

Po chvíli se děti srocují u dveří, že můžeme vyrazit. Berou si kola, nejmladší odrážedlo a já s nimi vybíhám do ulic směr hřiště.

Zde se již rozehřívají všichni malí hráči, takže se k nim plynule připojujeme. Tatínci si však chtějí zahrát, a tak nás posílají za plot.

Jdu si se synem posílat míček kousek dál, celá natěšená, jak uvidím našeho tatínka běhat a hrát. Uběhne asi minuta hry, pohlédnu na hřiště a vidím, jak se náš chlebodárce sbírá ze země a kulhá ke dveřím.

To je jako všechno? Říkám si. Konec hry? Spoluhráči ho v pauze povzbuzují, projevují soucit a pokračují bez něj. Před polednem vyrážíme domů, neboť syn už je hladový a jedna z dcer odřená natolik, abychom ji doma ošetřili. Běžím tedy za koly děvčat se synem za krkem a těším se na oběd a hlavně na chvíli klidu.

Doma ošetřujeme rány za halasného křiku, postupně nandávám na talíř oběd všem, abych vzápětí všechno to nádobí sklidila, dala do myčky a pokusila se relaxovat. Nějak se mi to ale nedaří. Nejprve hledám vhodnou pohádku na Netflixu, vedle toho doskládávám puzzle se synem, zachraňuji zaseknuté autíčko ve výtahu dřevěné garáže, vzápětí splachuji hovínko do záchodu, podávám to či ono, až mi dochází trpělivost a rozhoduji se se všemi vyrazit do Lidlu pro zmrzlinu. Ovšem bez tatínka, který nemůže chodit, natož šlapat na kole.

Nasedáme na kolo a s nadšenými dětmi vyrážím na cyklostezku. Jedna dcera jede půl kilometru přede mnou, druhá půl kilometru za mnou a já se snažím obě nespouštět z dohledu. Kopec k Lidlu jim dává zabrat, avšak zcela natěšené se překonávají. U obchodu parkuju kola, zamykám je jedním zámkem a všechny tři děti instruuji, že se v obchodě budou držet u mě, na nic nebudou sahat a roušku nechají na puse. 

U vchodu se ještě drží, avšak jen co vplujeme hloub do prodejny, připadám si jako bachařka, která po dobu trvání karantény své děti trápila hlady.

„Jé, mami, já bych chtěla Brumíka,“ volá na mě jedno dítě.

„Mami, kup mi Horalku. Tu nám dáváš na výletech a teď jsme přeci na výletě.“

Načež syn spatří tatrovku a přitahuje si ji do košíku s halasným křikem: „Ta je moje.“

Marně všem třem vysvětluji, že jsme přijeli na kole a ten batoh na zádech opravdu nemám nafukovací. 

Zcela vysílená a zpocená jim u pokladny kupuji melounového Kubíka, aby neodešli s pocitem, že mají krkavčí mámu.

Nasedáme na kola a vracíme se stejnou cestou, načež děvčata zjišťují, že ačkoli do Lidlu to krásně svištělo, nyní mají před sebou příšerný kopec a musíme si každých pár metrů dělat pauzu, protože je hrozně bolí nohy.

A tak chvíli jedu vpředu, chvíli mezi nimi. Blížíme se k domovu a já si v duchu říkám, že ta jízda s nimi není až tak náročná. A v ten moment, kdy naštěstí stojím oběma nohama na zemi, dcera vzadu vrávorá naráží svým kolem do mého a já, coby slabá žena, prostě nejsem schopna udržet kolo, neboť syn na na zadní sedačce je opravdu hrozně těžký a tudíž ho doslova vyklápím do trávy.

Celá otřesená zvedám kolo s řvoucím dítětem, které je úplně v šoku. Kontroluji, zda ho nic nebolí a ohlížím se, kde jsou zbylé dvě děti. Ty příkladně čekají u přechodu. Nasedám tedy na kolo a už při prvním sešlápnutí slyším podivné zvuky. Sesedám, přes přechod kolo vezu a raději i po zbytek cesty. Když v kolárně parkuji, slyším, jak syn hystericky ječí na svou sestru:

„Obila mamy kolo!“

Uklidňuji ho, že kolo rozbité není, že ho opravíme a jdeme domů.

Manžel nás slyší už z dálky a poté, co jsem ho stručně seznámila s událostmi, mě nabádá, abychom už raději zůstali doma. 

Děti se ze všeho oklepaly, začaly si hrát a každou chvíli se o něco rvou. 

Odcházím tedy do klidu s košem a do kolárny, prozkoumat své domněle porouchané kolo. Párkrát s nim zacloumám a zjišťuji, že je asi dobré. Dnes už však nemám odvahu na něj nasednout. 
Vracím se domů, otvírám vchodové dveře a slyším hysterický pláč dcerky. 

„Co se stalo?“ Ptám se muže celá rozpačitá.

„No koukala na televizi a nějak se netrefila na gauč, tak sebou hvízdla.“

Upřímně, ať už je osm večer, jdou spát a tento den blbec je u konce!!!

Jak jsem se stala dvojmámou

Je 11. května 2014 večer a počínaje zítřkem se mi od základu změní život. Stanu se totiž dvojnásobnou mámou! Ze všech stran slyším, ať se naposledy pořádně vyspím, ale už mi nikdo neporadil, jak toho dosáhnout, když mi v břiše řádí ti dva vetřelci. Zřejmě se těší na ranní dobrodružství. Už asi po desáté jdu během hodiny na toaletu a konečně usínám.  

V 5:45 mě budí sestra, kontroluje ozvy obou dětí, do zadnice dostávám injekci (poslední dávka kortikoidů), do pusy tabletku, ani nevím na co, hlt vody na zapití, protože více není před operací dovoleno, a vzhůru na přípravu. Jsem ve 38+0tt a protože plod A je koncem pánevním, musím jít na císařský řez. 

Nejprve mě dávají na 25 minut na monitor a já mám tak čas přemýšlet nad tím, co mě čeká a nemine. Normální člověk by využil možnosti a schrupnul si, já si však v hlavě přehrávám všemožné scénáře, které mohou nastat. Z dumání mě vytrhává další sestra, jdu si lehnout do jiné postele a dostávám vitamínovou kapačku. Ani mi celá nedokapala a už mě přesouvají na další lůžko, kde mi esteticky upravují spodní partie, byť nechápu proč, když mimina vytáhnou z břicha. A na řadu přichází závěrečná očista, jíž se děsím ze všeho nejvíc - klystýr. Rada pro budoucí rodičky, v tenhle moment se raději nezajímejte o podrobnosti. Protože ta nádoba s vodou, kterou si zdravotní personál chystá, je vskutku obrovská. 

„Tohle celé do mě vážně napumpujete?“ Ptám se strachy bez sebe.

Sestra se mě hned snaží uklidnit, že ne, jen to, co se do mě vleze. V ten moment mi bleskne hlavou "holka, vezmi nohy na ramena a zdrhej". Jenomže s tím pupkem bych sotva někomu utekla. A tak se ji snažím uprosit, že bychom tenhle krok vynechaly. Přiznávám, zvažuji i úplatek, avšak z nuzného platu státního zaměstnance bych jí asi významně nepřilepšila. Nakonec se tedy podrobuji "hrubému" násilí. 

Ze začátku je ta teplá voda překvapivě docela příjemná, ale postupem doby se začínám cítit dosti nekomfortně. 

„Tak, teď zkuste aspoň pět až deset minut vydržet v klidu," dostávám jasné instrukce. 

„A pak se běžte aspoň na třikrát vyprázdnit a osprchovat.“

Proboha, kam odchází? To tu mám jako zůstat sama? Hypnotizuji hodiny a ta ručička se ne a ne pohnout. I ta vteřinová ručička je dnes nějaká líná. Ležím nehnutě na lehátku. Uběhly stěží dvě minuty a děti se v břiše začaly vrtět. Tlak ze shora i zespoda je k nevydržení, musím vstát. Brzy zjišťuji, že to byl vskutku špatný nápad. Střeva se hýbou a já mám pocit, že se na místě poseru! Říkám si, holka, to dáš, na ten záchod dojdeš. Podařilo se, ale jen o fous. Ještě že mám na sobě noční košili a ne pyžamo. 

Na záchodě se už jen modlím, ať toaletní mísa vydrží stávající povětrnostní podmínky. Úplně ztrácím pojem o čase. Vstávám, že už je po všem a kontroluji, zda i mé děti neskončily v záchodě, neboť výplach střev má opravdu grády. Když vidím tu spoušť, splachuji, dělám krok ke dveřím a opět usedám na toaletu. To se opakuje ještě asi čtyřikrát. 

Když jsem nabyla dojmu, že už opravdu hotovo a že dojdu do sprchy bez nehody, splachuji své veledílo. Teplá koupel má blahodárný vliv. Vypínám vodu a vykukuji zpoza závěsu, že se potřebuji utřít. Nikde nikdo. Stojím úplně nahá a říkám si, že kdyby to teď se mnou seklo, kdo ví, kdy by to zjistili. Začíná mi být opravdu zima, a tak se opírám o topení. Po chvíli přichází sestra a v ruce drží hadičku.

„Tak, dáme vám cévku a můžete se jít rozloučit s manželem.“

Skutečně řekla rozloučit se? Nechystám se umírat.

Dámy, jestli byl klystýr nepříjemný, tak cévkování je snad stokrát horší! 

V 7:30 jdu na chodbu s pytlíčkem moči v ruce před porodní sál za nastávajícím tatínkem a cítím se fakt trapně.

„Co to máš?“ směje se mi.

„Neposmívej se mi. Kdybys věděl, co všechno jsem právě absolvovala.“

„Tak se držte, vy tři.“ Líbá mě na čelo a já se vracím do jámy lvové. Mrzí mě, že nemůže být u porodu, bohužel malý sál, hodně personálu. Budu si to představení muset užít sama.

Anestezioložka už na mě čeká. Spinální epidurál je pro mě jasná volba. Nechci zaspat ten zázrak zrození. Zapichuje mi jehlu do páteře a dle pokynů si rychle lehám na stůl. Během chvilky necítím celou dolní polovinu těla.

Do toho mě ještě zpovídá sestra, jaká máme tedy jména pro plod A a plod B, že je v papírech zmatek. Valím na ní oči, že jsme vše vyplnili dostatečně jasně. 

Abyste chápali, čekáte-li více dětí najednou, musíte do formuláře sepsat slohovou práci o všech variantách, které u porodu mohou nastat. A tak jsem tedy po paměti opakovala: 

Varianta 1                                             
Plod A: Vendula                       
Plod B: Beáta

Varianta 2
Plod A: Petr
Plod B: Martin                                   

Varianta 3                                      

Plod A: Vendula                     

Plod B: Petr

Varianta 4
Plod A: Petr
Plod B: Vendula

Když se sestra zatvářila spokojeně, mohla jsem začít odpovídat na další všetečné otázky, jež mě zřejmě měly zabavit, abych nesledovala, co se děje za plentou. Tolik hadiček vedoucích z mého těla, hromada blikajících a pípajících přístrojů. 

Na sál vstupují dvě doktorky, které mě po celou dobu poradny měly v péči. Cítím se opravdu zvláštně. Připadá mi, jako bych ležela v kině, kolem mě probíhal děj a já byla pouhý pozorovatel. 

A najednou slyším. 

„Je 7:46, odtok plodové vody.“

A zase to ticho. Jen podivný tlak v břiše. Proč nic neříkají? V poradně byly samý vtípek a teď mlčí jako hrob.

„Tak maminko, máte holčičku.“ Ozývá se hlavní operatérka. Sestra novorozence rychle odnáší za roh do vedlejší místnosti, aby jej řádně očistili, změřili a zvážili. 

Panikařím. Proč nebrečí? Ve filmu děti přece hned pláčou? A náhle slyším slabounký hlásek. Padá mi kámen ze srdce. A anestezioložka, co monitoruje můj srdeční tep, jako by vycítila, že jsem měla blízko k infarktu, mě chytá za ruku. Hodila jsem po ní vděčný pohled. 

O minutu později mi z břicha vytahují druhou slečnu a také nekřičí. Během pár vteřin se však sálem ozývá krásný duet pisklavých hlásků. Prozatím lahodí mému uchu, kéž bych si tento pocit mohla uchovat i pro následující měsíce a roky. Z očí mi tečou slzy. Sestra mi na pár vteřin ukazuje dva zakuklence a ihned je odnáší představit novopečenému tatínkovi a následně na novorozenecké oddělení na vyhřívanou podložku. 

Co se mnou doktorky dále dělají, už je mi jedno. Odevzdaně čekám, až mě převezou a já si budu moci pochovat svá miminka. Brzy však zjišťuji, že mě místo k dětem odvezou na JIPku a své dvě princezny uvidím nejdříve odpoledne. 

„Bylas statečná,“ šeptá mi hrdý dvojtáta do ucha, zatímco čekám na odvoz ze sálu. 

„Holky jsou v pořádku, ještě se na ně půjdu podívat. Ty si odpočiň.“

Stále mi nějak nedochází, že jsem mámou. Své dvě ratolesti jsem si stěží prohlídla, ani vlastně nevím, komu jsou podobné. Jediné, o čem jsem bezpečně přesvědčená, je to, že je obě budu z celého srdce bezmezně milovat.

Náš první týden v karanténě

Když v neděli 15. března vyhlásila vláda karanténu pro celou ČR, já okamžitě upadla do deprese. Ihned se mi vybavily vzpomínky na naši 42 dní trvající izolaci na podzim roku 2017, když holky dostaly neštovice. O půlnoci jsem šla spát s vědomím, že úmrtnost bude BRZY daleko vyšší a ne jen v důsledku nákazy koronavirem. 

V pondělí v 6 ráno mě vzbudila dcera se synem, že mají hlad. Vyplížila jsem se z postele a nakrmila divou zvěř, přičemž jsem si vyslechla přednášku od druhé dcery, že byla vzbuzena a že se jí to nelíbí. Můj vražedný pohled ji naštěstí rychle umlčel. Úderem 7. hodiny se děti začaly dožadovat venčení na čerstvém vzduchu. Postavila jsem je před hotovou věc, zdůvodnila, proč to nejde a vysvětlila jim, jak důležité je mýt si ruce mýdlem. A protože se tvářili otráveně, zapojila jsem je do vaření a obalili řízky k obědu. Tentokrát mi nevadil ani nepořádek, který po sobě zanechali. Zbytek dne jsme přežívali. Dvouletý syn odmítl jít po obědě spát, z bytu se stalo hřiště (děti běhaly zprava do leva), tak jsme se šli vyvětrat na balkón a rušili jinak tiché odpoledne na celém sídlišti. Večer na mě na facebooku vyběhla spousta obrázků, jak všichni šijí roušky. Přišlo mi to úsměvné. 

V úterý dopoledne jsem kromě vaření vyhrabala zásoby látek a začala studovat, jaký střih roušky ušít. Syn opět nespal, a tak jsem s dětmi na hodinu vyrazila na malé nádvoříčko s křídami a bublifukem. Domů odcházely ještě najetější a já pro uklidnění s nimi v zádech vytáhla šicí stroj a pustila se do díla. Tři roušky pro naše neposedy byly na světě. Stihla jsem vše tak tak a napadlo mě, zabavit děti soutěží. Posbírali jsme všechny míčky po bytě, vytáhli velký lavor na prádlo a začali soutěžit, kdo jich do něj hodí více. První kolo bylo fajn, ale ve druhém se jedna z dcer urazila, že jí to nejde tak dobře a nastal pláč, vzdor a nakonec i křik, když se druhá dcera se synem rvali o balónky. Ani skype s babi a dědou je nerozptýlil. Večer uspával táta a já se pustila do šití roušek pro sousedku. Myslela jsem si, že když zkusím jiný střih, že mi práce půjde rychleji od ruky. Chyba lávky. Vůbec jsem nechápala, jak poskládat harmoniku na látce, ačkoli jsem si videonávod pouštěla asi 5x za sebou. Nakonec se mi nějak podařilo podrobit si ten kus plátna, sedla jsem ke stroji a během šití zlomila první jehlu. Bezva, stroj mám od Vánoc, podruhé používaný, no nic. Nasadit novou jehlu nebyla taková fuška a já doufala, že druhou roušku došiju. A ejhle, jehla číslo dvě se taky zlomila. Bylo 22:00 a já už byla vzteky bez sebe. Nasadila jsem novou jehlu a řekla si, že na to kašlu. Ručně jsem došila roušku a zkřivila si i tuto jehlu. Tím moje iniciativa skončila a šlo se spát.

Ve středu ráno jsem vstala s vědomím, že musíme jít dopoledne ven, protože další den bez polední siesty, kdy syn spí, už psychicky nezvládnu. A výsledek se dostavil. Nejen, že děti bez řečí snědly celý oběd, ale syn během 15 minut usnul a dcery znaveně koukaly na pohádku o Popelce. Já si dala vytouženou kávu a užívala si relax. Z odpolední návštěvy u sousedů, s cílem „nakazit“ syna neštovicemi, abychom měli o zábavu v karanténě postaráno, bohužel sešlo. Takže další odpoledne na balkóně s bublifuky. Večer jsme se s manželem rozšoupli, dali si víno a bavili se nad žádostí jednoho tatínka na facebooku, aby všichni rodiče venčící své děti venku brali ohled na doma pracující lid. „Mezi baráky se ten hluk rozléhá a mnohdy nepomáhá ani zavřené okno, ani sluchátka na uších.“ Ve 23:50 jsme nakonec usnuli.

Je čtvrtek a syn mě budí slovy „aoj mami, je áno“. Já civím na budík a tam je 5:45!!! Když viděl, že z postele hned tak nevstanu, dožadoval se aspoň pohádek o autech na mobilu. V 6 vstaly i dcery a bylo po klidu. Nasnídali jsme se, táta jako každý den zalezl do ložnice k pc a já se rozhodla zabavit děti kreativní činností. Vytáhla jsem modelínu. Jenže doma byl jen 1 malý kelímek, což bylo pro 3 děti zcela nedostačující. Na googlu jsem si tedy našla recept na domácí modelínu a vyplýtvala jsem na ni tolik mouky, že jsem se děsila, aby mi nějaká vůbec zůstala. Hmota nabrala požadovanou pružnost, holky jásaly a syn také. Celé dopoledne si v klidu hrály. A odpoledne se dožadovaly opětovné činnosti. Večer jsme byli s mužem štěstím bez sebe až tak moc, že se nám rozpadl gauč!

V pátek se nesl v duchu šití – syn si přál povlečení s hasiči, tak jsem spíchla povlak na polštář a k tomu nový střih roušky. Manžel s dětmi vyrazil na 15 minut ven, poté, co jsme se hlasitě hádali, neboť já byla proti. Večer jsme opět tupě zírali na Myšlenky zločince, neboť nic zajímavějšího v televizi nedávali.

Sobotní dopoledne si děti hrály na opraváře – dávali s manželem dohromady gauč. A zbytek dne si hráli s legem. To ticho jsem využila a došila náhradní roušky pro děti.

A v neděli? Dopoledne procházka, za halasného protestu holek, že nechtějí ven, pak že nechtějí roušku a nakonec že nechtějí domů! Hodinové uspávání syna a následné zjištění, že večery jsou dlouhé, v televizi prd, takže máme NETFLIX!!! Než jsme šli spát, na facebooku se objevila zajímavá zpráva: "V Brně kdosi nacpal do Babyboxu osmiletá dvojčata. Bohužel si pamatují, kde bydlí." Což nás vskutku pobavilo a napadlo nás, že tam holky také odvedeme, syna si ještě chvilku ponecháme, ale brzy pomaže za nimi.

Těhotenská nevolnost

Těhotenství je údajně jednou z nejhezčích etap života ženy. Tuto větu najdete v téměř každé příručce nastávajících matek. A víte co? Je to prach sprostá lež!!! Některé vyvolené to tak možná mají, ale já mezi ně rozhodně nepatřila. Stejně jako mnohé vícečetně těhotné.

 

Předně, jakmile překonáte počáteční únavu (úderem osmé večerní prostě upadáte do kómatu a to v jakékoli poloze a při jakékoli činnosti), čeká vás další velká překážka – těhotenské nevolnosti. Pokud máte za sebou zkušenost se střevní virózou, jste tak z jedné miliontiny připravena na zvracecí maraton. Zvracíte ráno, dopoledne, v poledne, odpoledne i večer, prostě pořád, bez ohledu na místo, kde se právě nacházíte. Přijde nával a vy se jen snažíte neohodit sebe či kohokoli ve svém blízkém okolí. A jelikož z třídního hlediska spadáte mezi pracující lid, každý den pro vás (a všechny zúčastněné) bude nečekaným dobrodružstvím.

Už ranní zubní hygiena se nesla v duchu prvního dávení. Hrnek teplého čaje z důvodu doplnění tekutin se zdál být jasná volba. Snídat? Ani omylem! Jen z pouhé myšlenky na jídlo se mi zvedá žaludek. Cesta do práce trvá dobrých pětačtyřicet minut, nehodlala jsem riskovat, aby všichni přítomní museli posuzovat mé špatné stravovací návyky.

Na zastávce mi žaludek dával znamení, abych zůstala ve střehu. Čím déle autobus jel, tím více se mě zmocňoval pocit na zvracení. Jenže kam to vrhnout? Do kabelky? Na podlahu? Na spolucestující? Pokaždé, když řidič otevřel dveře, jsem si připadala jak ryba na suchu, lapající po vzduchu. Musíš vydržet, říkala jsem si v duchu. Mysli na něco pěkného. A následovala panika! Ach bože, proč je ta silnice samá díra? Proč jsem si sedla nad kola? Proč jsem si nesedla blíž ke dveřím? Nakonec už jen zhluboka dýchám, jako bych se chystala potápět a bála se kyslíkového dluhu. Z autobusu doslova vybíhám a pokus o zastavení nevyhnutelného ve většině případů končil tragicky. A když ne, cesta metrem mě kolikrát poučila, jak je dobré vozit sebou zásobu igelitových pytlíků. Člověk se má stále co učit, nemyslíte?

Do práce přijíždím splavená a bledá jako stěna, což je vítané, alespoň splývám se stěnou (chameleon by puknul závistí) a tudíž se mi daří proplížit se vrátnicí, nepozorovaně vklouznout do výtahu a skrýt se v kanceláři. Jenomže… přichází další vlna. Dýchej, říkala jsem si a zvažovala, zda skočit šipku do koše kolegy ve vedlejší kanceláři, který dnes naštěstí není přítomen, nebo skončit s hlavou ve vlastních odpadcích a riskovat tak odtažité pohledy spolupracovníků, s nimiž jsem sdílela pracovní prostor. Či riskovat běh na toaletu vzdálenou asi 50 metrů. Já si tehdy vybrala variantu číslo tři, neboť jsem odmítala chodit po chodbě s pytlíkem plným zvratků a náhodným kolemjdoucím cokoli vysvětlovat, ale ne vždy jsem měla to štěstí a stihla se vůbec zvednout od stolu.

Už v polovině cesty se mi navalovalo, ale najednou mě zastavila kolegyně, která potřebovala důležitého probrat. NIC v ten moment nebylo důležitější, než strčit hlavu do záchodu a dát průchod komplexní očistě žaludku. Požádala jsem ji, ať počká u mě v kanceláři, že řeším cosi neodkladného a věřte, že situace byla velice vážná. Upalovala jsem na wc, zavřela se na toaletě, ve vteřině stáhla kalhoty, dosedla a nastala vskutku důkladná očista celého těla. Doslova jsem se nekontrolovatelně zmítala na toaletní míse. Šlo to horem i dolem (díky bohu za odpadkové koše sloužící k uložení použitých dámských vložek, ráno naštěstí prázdných) a ty zvuky, které se ze mě linuly, by nedokázal napodobit žádný virtuóz.

Pro nezkušené jedna dobrá rada. Prověřte si, že jste v místnosti sama, neboť to, co bude následovat, by mnohé posluchače mohlo vyděsit. A věřte, že sledovat pak ty pohledy dam, které seděly ve vedlejších kabinkách, není nic příjemného. Pokud to nestíháte, stejně jako mnohokrát já, naučte se chodit kanálem. 

„Maminko,“ slýchávala jsem u svého gynekologa téměř pravidelně. „Vy jste nám zase shodila, to tedy nevím, jak zvládnete donosit obě miminka.“ 

Copak můžu přibrat, když všechno hned vyzvracím? 

„A zase máte nízký tlak. To také není dobré.“

A vysoký by se vám líbil víc?

A tak to šlo den za dnem, týden za týdnem.

I kolegyně v práci si začaly všímat, že nejsem ve své kůži.

„Ále, jen jsem něco špatného snědla.“ Odbyla jsem je vždy s úsměvem na rtech.

Po pár dnech jsem se vymluvila na střevní virózu. A když už situace byla vskutku vážná, vzala jsem si neplacené volno v domnění, že všemu bude brzy konec. Jenže to trvalo neskutečné tři měsíce, ačkoli mně to přišlo jako věčnost!!!

Kromě nevolnosti jsem se musela potýkat s dalším problémem, s citlivostí na pachy. Poslední pořádnou věc, která prošla mým žaludkem před zvracením obdobím, byla domácí celerová pomazánka. Od té doby uteklo mnoho dní a týdnů a jakékoli jídlo jsem byť jen z dálky ucítila, ve mně ihned vyvolávalo dávicí reflex. Snad nikdy nezapomenu na přítelovu reakci, když přijel z dvoutýdenní služební cesty a otevřel lednici s jídlem, které už bylo doslova na útěku. Celou dobu, co byl pryč, jsem totiž strávila s hlavou v kýblu a přála si umřít. Nemohla jsem vidět natož cítit žádné jídlo. Bylo mi dokonce tak zle, že cokoli prošlo mými ústy, během chvilky vytrysklo zpět. Na radu známého mi má drahá polovička koupila hroznový cukr, abych získala byť i špetku energie. Nikdy už ho do pusy nevložím. Stačilo si jen přičichnout a akce vystřídala reakci.

Na druhou stranu oceňuji silný žaludek svého vyvoleného. Když před ním zvracím, je mi trapné, že mě vidí při tak odpudivé činnosti. Avšak neodvažuji se navrhnout, aby šel pryč a nechal mě o samotě. Vzhledem k tomu, že celých čtrnáct dní žil ve sladké nevědomosti, ať také trochu pocítí, co znamená trpět těhotenskými nevolnostmi. Mnohdy si připadám jako krysa lezoucí ze stoky. A to jsem asi ve třetině cesty za zázrakem zrození!!!

Nočníková etuda

Mateřská láska je něco nepopsatelně krásného. Ale nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že budu ochotna zkoumat něco tak nechutného, jako jsou výkaly vlastních dětí. Ba co víc, že si je dokonce budu fotit a ukládat do rodinného alba. První smolka, míchaná vajíčka (skutečně je řeč o stolici), první bobek, premiéra na nočníku... A přesto, věřte nebo ne, i takovéto podivnosti zažijete s vlastními potomky a pocítíte radost i hrdost z naprostých maličkostí. 

„Mami, ačulala,“ volá na mě syn z koupelny. 

„Šikula, chceš pomoct obléknout?“ 

„Nee. Já sama.“ A odbíhá si zase hrát s vláčky do obýváku. Ve skrytu duše doufám, že brzy odezní používání koncovky -la. Ale má dvě starší ségry, tak se není čemu divit. 

Dál tedy s dvojčaty pracuji na úkolech pro předškoláky z nově koupené knížky. Po dlouhé době bez donucení a křiku. Dokonce se holky dohadují, která odpoví na jakou otázku. 

„Du čůlat,“ ozve se syn opět. To už je mi divné, ale dávám mu prostor a vyčkávám.

„Mami, ačulala,“ hlásí opět a protože asi tuším, jdu prověřit situaci. Nadšeně ukazuje na nočník a světe div se, sám se vykakal. 

„No téda, ty jsi kakal!“ chválím ho a utírám ze zadečku visící hovínko. 

„Pojď, půjdeme ho spláchnout do záchodu.“

„Jo, já sama.“ A jak se tak snaží dosáhnout na splachovadlo, zavrávorá a málem letí po hlavě do mísy. Oddechnu si, otáčím se s pozůstatky exkrementů v nočníku, že ho půjdu vydezinfikovat. A  málem ho hodím dceři na hlavu. Přišla za námi jako duch. Že by chtěla podpořit bráchu?

„Mami, jdu kakat,“ odzbrojuje mě. 

Mezi tím slyším synka vřískat z obýváku: „Tatínku, já kakala.“ Sklízí další pochvalu. Je na svůj výkon patřičně hrdý a má být proč. 

Uklízím stůl po naší zábavné domácí výuce, dopíjím ledovou kávu a vzpomínám na dobu, kdy jsme odplenkovávali holky. Nedělala jsem tehdy nic jiného, než běhala s jednou nebo s druhou (případně s oběma naráz) na nočník, na záchod a zase na nočník, jak ho obě sabotovaly a čůraly si, kde chtěly, takže se obývací pokoj mnohokrát proměnil v úplný močál a stěží se mi ho dařilo vysušit. O minovém poli v podobě kakání ani nemluvě! Jedna z dcer byla ze svých bobků tak vyděšená, že si až do čtyř let vynucovala plenku. Připadala jsem si tehdy jako ta nejneschopnější matka roku. Žádná taktika na ni nezabírala, metoda cukru a biče zklamala na plné čáře, takže jsem se smiřovala s faktem, že už nám pomůže jen dětský psycholog. A pak, jednoho červnového dne...

Jdeme takhle ze školky, zastavujeme se na dětském hřišti, že si Vendulka s Beátkou pohrají s dětmi a vypadá to na krásné odpoledne. Jenomže Beáta najednou začíná natahovat a že chce kakat. Snažím se jí vysvětlit, že plenku sebou nemám a tudíž musí vykonat potřebu do travičky. Hysterie narůstá, její řev taktéž, nezbývá mi nic jiného, než vyrazit domů. Nikdy nezapomenu na děs v jejích velikých očích, když jsem ji řvoucí táhla cca 500 m do kopce, v kočáře spící půlroční syn a naštvaná ségra, která si chtěla hrát s kamarádkami a místo toho musí jít domů. Po dvaceti minutách neskutečného řevu, kdy mi po zádech tečou čůrky potu, ztrácím trpělivost. Zastavuji kočár, Vendulku posazuji na patník, hysterické Beátě stahuji kalhoty a nařizuji, že se teď a tady okamžitě vykadí, jinak ať si mě nepřeje. Pláč nabírá na obrátkách, bojuje jak o život, takže si nás prohlíží okolo jdoucí manželský pár. Házím po nich pohled rozzuřené lvice, která je bez sebemenšího zaváhání rozsápe, jestli se ještě o krůček přiblíží. Dcera najednou zařve, jako bych ji lámala v pase a světe div se, hovínko padá do trávy. Obě brečíme štěstím, neboť od tohoto momentu začínáme kakat do záchodu, jako by se tak dělo odjakživa. 

„Mami, du čůlat,“ vytrhává mě syn z úvah. Vsadím se, že v nočníku najdu další hovínko. 

A pak že klukům všechno trvá déle…