Dárek pro každého

Pátek 24. prosinec se kvapem blíží. A protože covidová karanténa je úspěšně za námi, doháníme resty. Za včerejšek jsme s dětmi upekli tři druhy cukroví, dnes bylo na řadě balení dárků.

V poledne se ozval zvonek a dítka se nadšeně vrhala ke dveřím s nadějí, že přijela nějaká návštěva. Bohužel, byl to JEN pošťák s balíkem. Zatímco se uvelebila před televizí u pohádky, položila jsem vítězoslavně před manžela krabici se slovy:

„Konečně mám pohromadě všechny dárky.“

Nehnul ani brvou, a tak jsem v klidu rozbalila zásilku, vysypala z ní hromadu polystyrénových esíček a vytáhla to překvapení. Teprve teď manžel přestal psát pracovní e-mail a zeptal se:

„To myslíš vážně?“

„Co se ti nezdá?“ nechápala jsem jeho tón hlasu.

„To chceš balit a dávat pod stromeček?“ vyvalil na mě nevěřícně oči.

„Ty bys odepřel té němé tváři dárek pod stromečkem?“ bránila jsem naše dvě chlupaté činčily. 

ANO, koupila jsem pár drobností pro naše mazlíčky, kteří s námi tráví už druhé Vánoce. V loňském roce jsme jim na Mikuláše pořídili menší panelák, letos jsem chtěla, aby pod stromečkem našli také nějakou drobnost. 

„Prosím tě, ty Vánoce nemusíš tak hrotit!“ zakroutil nade mnou hlavou a opět se vrátil k rozdělané práci. 

Za normálních okolností bych se asi urazila. Tentokrát jsem však s ledovým klidem vstala, vzala ozdobný papír, nůžky, izolepu, zabalila dva balíčky a čitelně na ně napsala obě jména - aby se nehádali, že jeden z nich nic nedostal. 

A teď zcela vážná otázka na závěr: Jsem opravdu tak prdlá?!? Nebo i vy myslíte na svá zvířátka a pod stromečkem najdou nějakou tu drobnost???   

Jak se zaručeně zbavit předvánočního stresu

Advent je považován za období radostného očekávání vánočních svátků. Málokdo ho tak ale skutečně vnímá. Během čtyř týdnů je totiž třeba pokusit se o nemožné. Vedle běžného rodinného provozu a pracovních povinností je nutno uskutečnit následující kroky:

1. Vygruntovat celý byt, tzn. překonat strach z výšek a šplhat klidně i po stropech, jen aby na zdi nezůstala jediná pavučina.

2. Nakoupit všelijaké ozdobičky a naaranžovat je na domovní dveře, okna, zdi. Čím víc světýlek, tím větší radost budou mít dítka a také poskytovatelé elektrické energie.

3. Vyrobit adventní věnec a pokud možno se zase nezranit při manipulaci s tavící pistolí.

4. Nechat děti napsat dopis Ježíškovi. Každý rok je to docela velký adrenalin - splnit alespoň jedno šílené přání z toho dlouhého seznamu.

5.  Dokoupit vánoční dárky. Kde jsou ty časy, kdy jsem je koncem léta měla všechny dobře ukryté. 

6. Zabalit dárky. Člověk by neřekl, jak náročný je to úkol, když máte doma zvědavé hledače pokladů. Každoročně tuto činnost provádím až kolem 23. hodiny, když už nehrozí, že nějaké dítko vyběhne z postýlky. 

7. Připravit soupis věcí, potřebných na pečení. A hlavně vše nakoupit. Tomuto kroku předchází sálo dlouhá diskuze s manželem o tom, jestli není jednodušší cukroví koupit. A víte co? Stačí mu donést jednu malou krabičku kupovaného vzorku, aby na vlastní kůži zjistil, že domácí je hold domácí. A pak nastává další fáze schvalovacího procesu všichni členové domácnosti podávají návrhy, jaké druhy si přejí. Každoročně oznamuji, že víc jak čtyři nebudou. A každoročně je realita úplně jiná!

8. Sehnat stromeček a dát dětem prostor ke kreativitě. Každý rok je nechávám zdobit, abych to pak večer nenápadně celé předělala k obrazu svému. Doufám, že nejsem jediný maniak, který potřebuje mít rovnoměrně rozložené ozdobičky!

9. Sestavit podrobný itinerář návštěv. Která část rodiny bude letos cestovat, v jakém pořadí. A tomu uzpůsobit plánovaný jídelníček (člověku jde kolikrát hlava kolem z toho seznamu potravin, které někteří nejedí nebo naopak jedí jenom ty). 

10. Tento bod považuji za NEZBYTNÝ. Zajistit dostatečné zásoby alkoholu. Po třetí skleničce vína se kritika z úst vlastních rodičů nebo tchánovců poslouchá daleko lépe.  

Věřím, že mnozí z vás by na výše uvedený seznam dopsali další položky. Já se spokojím s deseti body. Proč? Advent letošního roku je o poznání jiný. Vzhledem k epidemiologické situaci bylo jen otázkou času, než naši domácnost navštíví nezvaný host - covid 19. Díky němu jsme zůstali uvězněni v 3 + kk se třemi naspeedovanými dětmi. Děkuji bohu, že virus nejprve skolil mě a když jsem se jakž takž zmátořila, přeskočil manžela. Takže jeden z nás byl vždy schopen zabavit neposedné ratolesti. 

A protože vánoční svátky mají být obdobím klidu a míru, dospěli jsme k závěru, že je tak letos i pojmeme. Takže dárky jsme nakoupili přes internet, jen balit je hold budu muset v pozdních večerních hodinách. 

Když jsme zjistili, jak moc stoupla cena potravin, dohodli jsem se, že letos si nebudu hrát na hrdinku a napeču skutečně JEN čtyři druhy cukroví - perníčky (jedna krabice už je mimochodem téměř snězená - dítka jsou neuhlídatelná), linecké, rohlíčky a kávové oválky (kofeinu bude třeba).

Po několika nepříjemných telefonátech se zbytkem rodiny manžel navrhl, že Vánoce strávíme bez návštěv. Víte, jak osvobozující je to pocit? Nehledě na skutečnost, kolik ušetříme nervů (v obchodech to vypadá, jako by se blížil konec světa a všichni se zásobovali na několik desítek let dopředu) a také peněz!

Do Štědrého dne zbývá pouhých 11 dní. Tak vám přeji, aby jste je prožili bez velkých nervů a konec roku strávili s těmi, kteří za to opravdu stojí.

Zpráva z výjezdu ze dne 4. 10. 2019

Ano, čtete správně. Není to omyl. Opravdu sem dávám policejní zprávu, avšak fiktivního charakteru. Vzhledem k současnému stavu okolo covidu jsem se zapsala do kurzu tvůrčího psaní. Jakožto matka od tří dětí mám přeci dost volného času, že! A dnešní úkol zněl: Přepiště známou říkanku Františka Hrubína jako policejní hlášení, bulvární článek nebo zápis do středověké kroniky. 

Mé srdce historika zaplesalo. Bulvár nečtu, natož, abych ho psala. Zápisů ze středověké kroniky jsem četla mnoho, ale netroufla jsem si na něj. A tak jsem popustila uzdu fantazii a vyřádila se na policejním hlášení vskutku znamenitě.

V pátek 4. října 2019, chvíli před půlnocí, volal na služebnu nějaký podnapilý muž. Představil se jako „král Rudolf Druhý“. Velice zmateně mumlal cosi o nějaké princezně Krasomile, ukradených perlách a dožadoval se nějakého Honzy. I přes snahu dostat z něj podrobnější informace, se spojení najednou přerušilo. Lokalizovali jsme jeho telefon a zjistili, že se nachází v Kulturním domě v Hlušovicích. Okamžitě jsme na určené místo poslali výjezdovku s naším největším expertem – Janem Husem– v čele.

Když vyšetřovatel se dvěma kolegy – Janem Kozinou a Janem Žižkou – dorazili před před kulturák, museli se prodrat davem opilých spoluobčanů. Ozbrojená jednotka rychlého nasazení mezi tím obklíčila dům a dohlížela na podnapilé spoluobčany, aby se některý z nich náhodou nechtěl vytratit. V předsálí bylo zakouřeno, na tanečním parketu se svíjelo pár mladých dvojic a úplně v zadní části sálu seděl obtloustlý vousatý muž, s papírovou královskou korunou na hlavě a vedle něj klečela ubrečená plavovláska. Kapitán Hus ihned pochopil, že onen stařík byl tím volajícím a spolu s kolegy šli získat odpovědi na otázky.

„Dobrý večer, policie ČR, kapitán Jan Hus. Můžete se nám, prosím, legitimovat?“ Vyzval evidentně opilého muže.

„Honzíku,“ pokusil se ho ten zavalitý občan obejmout. Avšak množství vypitého alkoholu ochromilo jeho pohybový aparát.

„Stal se zločin. Holka nemá korále. Nějací dva frajeři se ji pokusili svést a když se bránila, alespoň ji okradli.“

Jan Žižka s Janem Kozinou si mezi tím opsali důležitá data z občanských průkazů obou přítomných:

Rudolf Druhý, nar. 5. 6. 1947, bytem U Rybníka 33, Hlušovice

Krasomila Druhá, nar. 3. 11. 1994, bytem U Rybníka 33, Hlušovice

Po vyslechnutí dalších očitých svědků se z předsálí ozval hlas nějakého starousedlíka (Josef Práskač, nar. 25. dubna 1938, bytem Pod Hrází 113, Hlušovice), který údajně zahlédl dva mladíky, jak s krabicí od vína v rukou vybíhají pár minut před půlnocí ze sálu. Jan Hus tedy na místě nechal sestavit identikit obou mužů a vyhlásil po nich pátrání. Stopa vedla za Svatý Kopeček. Kapitán Hus s kolegou Žižkou v údolí za Svatou Horou narazili na známou dvojici Viktora Koženého a Davida Ratha.

S baterkou v ruce se hrabali v hlíně na bramborovém poli. Okamžitě je vyzvali k legitimaci a byla jim zabavena krabice od vína, jíž se evidentně snažili zahrabat. Na místě byli obviněni ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví a krádeže majetku. Přivolaná jednotka oba mladíky odvezla na nedalekou služebnu a Jan Hus s Janem Žižkou mezi tím dovezli zabavenou krabici zpět do Kulturního domu Hlušovice. Aby se okradená Krasomila Druká a Rudolf Druhý vyjádřili k jejímu obsahu. Ten bude prozatím zařazen mezi důkazní materiál.

 

„Nesu vám ty korále,“ křičel Jan Hus už z dálky na pana Druhého. Ten mezi tím lehce vystřízlivěl, což dokládaly tři hrnečky od kávy na stole před ním. Odklopili víko krabice a vysypal na stůl její obsah. Nebyly v ní perly, ale hromada raných brambor.

„Nejsou nějaké malé?“ Prohraboval je rukama Rudolf Druhý.

„Větší už tam neměli, ty snědli už v neděli,“ dodal s úsměvem na rtech Jan Hus.

Dodatek:

Oba mladíci, Viktor Kožený a David Rath byli pro nedostatek důkazů propuštěni na svobodu.

Rodinná idyla k nezaplacení

„Mamííí,“ budí mě pláč z pokojíčku. No to snad ne. Tohle se teď opakuje už třetí noc. Vstávám a jdu zjistit, co se děje.

„Mamííí,“ vzlyká synek.

„Chci, aby sis ke mně lehnula.“

„Péťo, já si jen zajdu na záchod a hned jsem u tebe,“ ukládám ho do postele a zakrývám dekou. Tiše zavírám dveře, jdu na toaletu a místo návratu za synem se jdu napít vody do obýváku. Koukám na hodiny, je 4:45. Bezva. Po špičkách se plížím do ložnice, otvírám okno a jakmile ho zavřu a ulehnu do postele, upadám do tvrdého spánku.

„Mamííí,“ volá mě opět.

To už si snad dělá legraci. Pokládám hlavu zpět na polštář a čekám, zda budu muset vstát. Nemám odvahu podívat se na budík. Během přemýšlení odpadám. Probouzím se, za okny už je světlo, hmatám po budíku. Cože?! To už je 7:30? Proboha! Holky mají za hodinu sedět u počítače. Rychle stelu postel, větrám, jdu do kuchyně, kde Vendulka s Beátkou koukají na pohádky na Déčku.

„Ahoj mami,“ jde mě obejmout Beáta.

„Uděláš mi, prosím, kaši s banánem?“

Kývu na souhlas, dávám do misky ovesné vločky, mléko a zapínám mikrovlnku na tři minuty. Mezi tím si zajdu na toaletu, opláchnu si obličej v koupelně a vracím se dodělat ovesnou kaši. Vendy chce jen cereálie s mlékem, což považuji za rychlovku. Jo, kéž by. Zatímco její ségra už je po jídle, převlékla se z pyžama, vyčistila si zuby a netrpělivě čeká na online výuku, Vendula zcela nerušeně chroupe kuličku za kuličkou a evidentně se nachází ve zcela jiném časoprostoru.

„Prosím tě, za patnáct minut máš sedět připravená na vyučování.“

„Jo, já vím.“

Vaří se ve mně krev. Na to její jo, já vím už začínám být alergická, protože i nadále udržuje vlastní tempo. 

„Mamííí,“ volá Beáta z pokojíčku.

„Pojď mě už zapnout, chci si popovídat s kamarády.“

Odcházím učinit, oč jsem požádána a Vendula se mezi tím šine do koupelny.

„Vendulo, za pět minut máš začít, proboha, dělej. Tady máš oblečení, vysvleč si to pyžamo,“ ukazuji rukou na botník. Normálně bych ji nechala převléknout v ložnici, avšak manžel byl zbytečně iniciativní, takže dceru už přihlásil do google meet a vesele se baví tím, co si děti mezi sebou sdělují.

V 8:30 děvčata sedí s připravenými učebnicemi u stolu, jdu uklidit tu spoušť po snídani a nachystat svačinu. 

„Mamííí, já nemůžu najít písanku,“ ozývá se z dětského pokoje. Vbíhám k ní a ukazuji, že ji má pod Slabikářem.

Usedám na gauč, abych nastudovala recept na perníkové muffiny, když z ložnice křičí druhá dcera, ta má problém s mikrofonem. Ukazuji, jak si ho vypnout a zapnout a z počítače slyším paní učitelku:

„Martine, prosím, přečti druhý řádek.“

Chlapec, evidentně hrozně nadšený, pronese: 

„Mně se nechce.“

„Martine!“

„Ale no jo, pořád!“

Vracím se do kuchyně, připravuji těsto a během 10 minut je plech v troubě.

V 9:15 se obě přiřítí do kuchyně. 

„Máme přestávku, chceme jíst!“

„Jak vám to jde?“

Vendulka si stěžuje, že ji to vůbec nebaví. Nemám k tomu co dodat. O půl desáté začíná další hodina. Po chvíli z ložnice vybíhá manžel. V jedné ruce notebook, v uchu bluetooth sluchátko a míří na záchod. Tázavě zvedám obočí, co se děje. Mezi telefonátem s japonským kolegou procedí, že děti na výuce hrozně řvou a on potřebuje klid na volání. Nakukuji k Vendulce a slyším:

„Aničko, pojď číst další příklady, jinak to nedoděláme.“

Místo Aničky se zve Pepíček:  

„A kdy nám končí hodina?“

Nemohu se neusmát. Upřímně ty děti lituji... V deset dcera vybíhá z ložnice, že potřebuje pomoct. Naskočila jí na ploše nějaká tabulka. Jdu vyřešit problém a mezi zuby procedím směrem k manželovi:

„Proboha, tos nemohl vstát z té postele a pomoct jí?“

„Já chtěl,“ snaží se bránit. 

„Jenže to už jsem slyšel, že běžíš sem, tak jsem to neřešil.“

„Na co tě tu teda mám?“

„Já jsem v práci, miláčku,“ usmívá se od ucha k uchu. 

Leží v pyžamu v posteli pod peřinou, datluje něco do počítače, sem tam zvedne telefon - to je opravdu těžká dřina, že ani nemůže pomoct dceři, která je s ním v jedné místnosti. Pánové mi odpustí, ano, jde o věčný konflikt mužů a žen na téma homeoffice, který prostě nemá řešení, aby byly obě strany spokojené.

V poledne se hladové krky sbíhají ke stolu. Oběd, který připravuji celé dopoledne, během patnácti minut mizí z talíře! Na dřezu je ohromná spoušť a zatímco si děti odchází hrát a manžel “jde do práce“ (rozuměj do ložnice), uklízím, zapínám myčku a řeším jeden sourozenecký konflikt za druhým. Dávám jim hodinu prostoru na hraní, než se musíme pustit do dalších školních úkolů, jež musíme ještě dnes odevzdat. Mám v plánu vzít si knihu a užít si klid. Než uklidím stůl po obědě, nachystám učebnice, lego kostky na hodinu matematiky (chci vyzkoušet školu hrou v praxi) a vypíšu si několik zajímavých  poznámek z odborné publikace, přibíhají všichni tři, že mají zase hlad. Opět nastává období, kdy bude lepší je šatit, než živit!

V jednu sedají do obýváku ke stolu a pomocí duplo kostek počítají matematické úlohy. Jde jim to od ruky, stejně jako úkol z angličtiny - paní učitelka jim nachystala super video. Takže ve 13:45 máme hotovo. Děti jásají a běží si opět hrát, já se balím, jdu běhat. Musím kamarádce donést boty pro syna a vyzvednout si u ní balík. Cesta k ní utíká rychle, daří se mi držet svižné tempo. Jakmile si předáme věci a prohodíme pár slov, pokračuji směr Kaufland. Slíbila jsem dětem, že donesu knedlík k rajské. Bohužel, koupila jsem toho hodně, ale knedlík byl zcela vyprodaný. S plným batohem na zádech odkládám respirátor a mířím poklusem k domovu. U Lidlu mám pocit, že vypustím duši. Ten plný batoh sice váží něco přes 4 kg, ale pocitově musí mít skoro deset. Nakonec se motivuji a úspěšně dobíhám domů. Otvírám dveře a je tam hrobové ticho. Říkám si, asi vyrazili ven. Prdlajs. Manžel leží v ložnici a učí se turecká slovíčka, děti sedí před televizí a koukají na Tlapkovou patrolu. 

„Nechcete jít ven?“ Snažím se je probrat. Nikdo mě však nevnímá.

„Tys mi koupila čokoládový telmix?“ Vyskakuje synátor z gauče. No jo, byla jsem pryč necelou hodinu, chudákovi vyhládlo! 

Lezu pod sprchu, následně zapínám pračku, dětem mávám a jdu si lehnout do klidu do postele s počítačem na klín. Chtělo by to pořádný stůl a židli, rozhlížím se po místnosti. Už aby otevřeli obchody! Po půl hodině zvoní zvonek. To už jsou jako zpátky?

„Ahoj mami,“ usmívá se na mě Beáta. 

„Všichni už šli domů, tak my jsme šli taky.“

 Všichni tři si donesli nafukovací balónky. Stačí deset minut a Vendule praskne. Nastává panika. Beáta kňourá, abych ségře nafoukla nový, Vendy brečí v pokojíčku. Syn běhá z ložnice do pokojíčku a křičí na svůj balón:

„Pojď, ty neposedný balóne, zlobíš!“

Beátě vysvětluji, že teď nehodlám vstávat, ať počká. 

„Jste zlí rodiče! Dozvídáme se s mužem. Snažíme se nesmát. Tuto větu si během pěti minut vyslechneme ještě třikrát. Po chvíli se k nám jde přitulit Vendulka. Tulíme se pod peřinou. 

„Maminka si chvilku odpočine a pak ti nafoukne nový balón, může být?“ Ptám se jí zcela na rovinu. Kýve hlavou na souhlas. Jakmile splním slib, vyskakuje z postele se slovy jste hodní rodiče, jde za sestrou do obýváku a doléhá k nám jejich rozhovor:

V: „Že ty jsi pronášela, že jsou rodiče zlí?“

B: „Chtěla jsem, aby si byla šťastná. 

Chvíle ticha. 

B: „A jak ti to šlo je přemlouvat?“

V: „Maminka byla chvilku v teplíčku, trošku si odpočinula a pak mi ho dala.“

Obě se smějí.

V: „Když má někdo smutnej den, udělá si ho lepší, že jo?“ 

A pak už všichni tři spokojeně pobíhají po bytě. Tyto chvíle je potřeba si hýčkat. Než se zase začnou dohadovat...

 

 

Příliš hlučné ticho

Některé příhody jsou jako vystřižené z románu. A ani ta dnešní není výjimkou. Jak může vypadat víkendový den v životě pětičlenné rodiny.

 *****

„Mamííí, já chci jít ven,“ křičí šestiletá Beáta.

Vstávala v šest, teď už je devět a hraní si v pokojíčku už ji neuspokojuje. Natřásá se před zrcadlem a na sobě má od rána už asi třetí šaty, přičemž ty předchozí se válí na zemi s hromadou dalšího oblečení z předešlých dnů. 

„Mamííí, já mám hlad,“ dožaduje se svačiny její sestra Vendulka.

Snídala jen čokoládové kuličky s mlékem a jako pokaždé se během ani ne hodiny tváří, jako by ji rodiče nedali nic najíst.

„Mamííí, hotovo!“ Ozývá se ze záchodu. Tříletý Péťa právě dokakal.

Lucie, oblečená stále ještě v pyžamu, přes nějž si hodila kostkovanou zástěru, zrovna stojí u sporáku a vaří rajskou s masovými kuličkami. Potřebuje dochutit omáčku a přiklopit poklici, aby si konečně vypila to studené caro, co na ni od rána čeká na stole. Vendule rukou ukáže na mísu s ovocem, Beátě vysvětlí, že oběd se sám neuvaří, tudíž, chce-li ven, musí se obrátit na tatínka. Péťovi jde utřít zadek, vypláchne nočník, v koupelně si umyje ruce mýdlem a vrací se do kuchyně, aby dojedla zbytek jogurtu s pohankovými vločkami a banánem. Rukou si prohrábne rozcuchané kaštanové vlasy, kterých se prozatím hřeben ani nedotkl.

„Miláčku?“ Ozve se z gauče, jakmile se vrátí do kuchyně.

„Dal bych si kafíčko, uvaříš mi ho, prosím?“

Začíná mít tik v oku. Nejen, že od rána kmitá, aby uspokojila potřeby svých ratolestí, ještě manžel ji bude úkolovat.

„Uvař si ho sám, chci v klidu dojíst snídani.“ Odsekne Lucie naštvaně.

„Ty máš teda zase náladu,“ naráží Pavel na tón jejího hlasu.

Jindy by mi kávu bez řečí připravila a dneska se tváří jak kakabus, běží mu hlavou. Ač nerad, stopne rozkoukaný dokument o samurajích a těžce se zvedá z gauče. Také má na sobě pyžamo, ale vzhledem k tomu, že od rána udržuje pozici v leže, neviděl důvod se z něj vysvlékat. Otvírá lednici, prohrábne si rukou strniště na bradě a přemýšlí, co by si tak mohl dát k snídani. Vytahuje jahodový jogurt, pokládá ho na dřez a připravuje si svou oblíbenou columbijskou kávu v bialetti konvičce.

„Pohlídáš mi to, že?“ Tázavě se dívá na Lucii a jde opět ulehnout na gauč.

Ta beze slova kývne na souhlas. Co jsem zasela, to sklízím. Pomyslí si. Vstává, nádobí od snídaně uklízí do zaplněné myčky, jíž hned zapíná. Následně si jde do koupelny vyčistit zuby a když už vidí to zaprasené umyvadlo se zbytky dětské zubní pasty, na houbičku dává saponát a čistí jej. Vyplachuje si ústa studenou vodou, utírá se do ručníku a rovnou při pohledu do zrcadla ji napadne, že by potřebovalo vyleštit. Bere hadřík a čistí ho. Z pokojíčku se ozývá křik dětí. Hádají se, kdo v jaké místnosti bude poslouchat hudbu z kouzelné tužky. Touží po chvilce naprostého ticha. Otvírá dveře ložnice, aby se konečně převlékla do kraťasů a trička. Načež dostává kázání od Beáty, proč ji ruší při zpívání, ať jde pryč.

Rušné dopoledne uteče jako voda, všichni sedí u stolu a obědvají. Překvapivě nikdo nemluví, cinkají příbory a je slyšet jen mlaskání. Tyto chvíle Lucie opravdu miluje. Trvají však jen omezenou dobu. Jakmile talíře zejí prázdnotou, pokračuje hlasité brebentění.

Zatímco všichni usedají na gauč, aby si pustili v televizi pohádku, ona oplachuje talíře a čistí stůl. Myčka dojela, nádobí nechává doschnout, jde si užít zasloužený klid, s knížkou v posteli.

„Ahoj miláčku, ty jsi tu sama?“ Usmívá se Pavel a pokouší se k Lucii přitulit.

„Ano a ráda bych i zůstala.“ Odstrkuje jeho ruku.

A protože ji zná a ví, že nemá cenu se snažit, otáčí se k ní zády a spokojeně usíná.

Lucie jen povzdechne a pokračuje v četbě knihy s názvem Líná máma od Anny Bykové. Dospěla do stavu, kdy chce změnit chod domácnosti. I proto, že brzy nastoupí do práce a potřebuje, aby děti i Pavel pochopili, že doma nastanou nové pořádky. Dvacet minut pohody.

„Mamííí,“ ozve se najednou z obývacího pokoje.

„Pohádka už skončila. Můžeme jít ven?“

Lucie odkládá knihu, nachystá oblečení pro děti, sama se převlékne do tepláků a vyráží s nimi na hřiště.

„Pavle,“ budí svého muže.

„Co. Co je?“ Mžourá na ni rozespale. 

„Jdu s dětmi ven, dorazíš za námi?“ Pokouší se ho probrat.

„Ale jo,“ protahuje se.

„Kolik je hodin?“ Snaží se na nočním stolku nahmatat budík.

„Je půl třetí.“ Podává mu ho do ruky a jde se obouvat.

Odchází ven a tuší, že manžel jen tak rychle lože neopustí. Světe div se, Pavel přichází na hřiště asi půl hodiny nato.

„Bezva, že jsi tady. Nechám ti na starost děti a půjdu si zaběhat, můžu?“ Podává manželovi termosku s čajem.

„Jo, není problém.“ Sleduje ji, jak se pomalu vzdaluje. Ten sport jí svědčí, má štíhlejší nohy i zadek. Sluší jí to. Pomyslí si.

Lucie přichází domů, převléká se do sportovního, před domem se rozcvičuje, zapíná mobilní aplikaci a vzhůru do polí, do ticha. První kilometr se cítí skvěle, jen kdyby mohla zastavit všechny ty myšlenky, co jí letí hlavou. A kolik chodců potkává. Střídá běh s občasnou chůzí, pokouší se pravidelně dýchat a přesto má občas dojem, že se dusí. Dobíhá k závoře s vypětím všech sil, jako by vbíhala do cíle. Lapá po dechu, ale to ticho kolem je opojné. Tu lepší polovinu má za sebou. Otáčí se a pokračuje klusem směrem k domovu. Vnímá svůj dech, klapot tenisek o beton, hlavu má úplně prázdnou. Ten opojný pocit z nenadání naruší zvonění telefonu. Z klusi přejde do rychlé chůze, dívá se na displej - manžel.

„No, ahoj, copak?"

„Prosím tě, ještě běháš?"

„Ano, proč?"

„A mohla bys běhat ještě tak hodinu?"

„To bych tedy nemohla. Už se pomalu vracím."

„Aha." Odmlčí se Pavel a přemýšlí, jak celou situaci vyřešit. Děti si domů pozvaly kamarády a on zároveň chápe, že až se Lucie vrátí, půjde rovnou do sprchy a bude tedy potřebovat trochu soukromí.

„Můžu k nám pozvat Jirku Novotného s Lenkou a Kájou? Holky se na hřišti domluvily. Tak jestli ti to nebude vadit."

„Ne, v pohodě."

„Fajn. Ahoj doma."

Lucie schovává mobil do kapsy a opět běží. Za jiných okolností by v hlavě měla zase včelí úl, cítí však hroznou únavu. Nad hlavou jí praskají elektrické dráty, kličkuje mezi loužemi a skupinkami chodců. Poslední minuty na trati jsou vždy na chcípnutí. Avšak ten opojný pocit, když ze sebe v horké sprše smývá pot, je nepřekonatelný. Odemyká dveře od bytu, děti si ukázněně hrají a její nálada je úplně jiná, než před tím. Najednou jí vůbec nevadí domácí ruch. 

Večer, když návštěva odešla a děti usnuly, leží vedle muže a ten si ji zkoumavě prohlíží.

„Jsi v obličeji nějaká pohublá. Ale oči ti záři štěstím. Jsem na tebe fakt hrdý, jak na sobě makáš."

Nakloní se k němu, políbí ho na rty a schoulená v jeho náručí usíná. Zítra opět vyběhnu, slibuje si v duchu.

Poprvé a naposled

Dnes trochu z jiného soudku. Předkládám vám svou prvotinu. Můj první literární počin. A nechám na vás, čtenářích, abyste posoudili jeho kvalitu.

Zázrak zrození představuje důležitý moment pro všechny zúčastněné strany. Co se asi honí hlavou tomu malému človíčkovi, když se pomalu dere na svět? Jaké pocity zažívá těhotná Lucie pár hodin před porodem a následně poté? Jakou roli hraje v celém příběhu nastávající otec Petr? Tři jedinci, tři pohledy na jednu klíčovou událost, tři nezapomenutelné polibky. Ačkoliv život nelze naplánovat, jedno je jisté. Ať to všechno dopadne jakkoliv, nic už nebude jako dřív.

Nad hlavou mu něco zašustilo. Pocítil lehký závan, ale nikoho neviděl. Zdáli slyšel tlumené hlasy a cítil lehké otřesy. 

„Připrav se, človíčku,“ ozvalo se shůry. „Čeká tě náročná cesta.“ 

Kdopak to mluví? A co je to cesta? Honilo se mu hlavou. Ačkoli se nemohl téměř pohnout, cítil se v bezpečí.

„Dlouho ses skrýval před světem, přišel tvůj čas.“

„Nerozumím ti. Co je to svět?“

„To bude brzy tvůj nový domov. Vydáš se na dlouhou pouť a potkáš na ní všelijaké zvláštnosti a hlavně lidi.

„Co je to lidi?“

„Neboj se, brzy se o nich všechno dozvíš.“

 ******

V ten samý moment Lucie poslouchala, jak kapky deště bubnují na okenní parapet. Zatáhla šedý závěs a ulehla do čerstvě převlečené postele. Peřiny příjemně voněly. Za jiných okolností by si užívala nedělního klidu. Cítila však podivný tlak v podbřišku. Ještě, než zavřela své zelenohnědé oči, pohlédla na dřevěnou postýlku nalevo od sebe.

„Už abys bylo venku, děťátko moje,“ zašeptala do ticha.

Usnula, ale nespala dlouho. Brzy ji vzbudila zvláštní bolest v kříži. Vstala, vyprázdnila močový měchýř a šla se přitulit ke svému manželovi do obývacího pokoje. Byl zrovna ponořen do četby o Napoleonově granátníkovi a u toho usrkával horkou kávu. Po náročném pracovním týdnu zbožňoval víkendový odpočinek.

„Už jsi vzhůru?“ Podivil se.

Přikývla a stočila se k němu do klubíčka. Zatímco on opět sklopil zrak do knížky, prohlížela si svatební fotografie na protější stěně. Jsou svoji jen pár měsíců a co nevidět se z nich stanou rodiče. Tolik toho chtěla ještě stihnout, zažít. Pohlédla na muže, do něhož se zamilovala na první pohled. Jeho husté černé vlasy by už potřebovaly ostříkat, říkala si v duchu. Milovala ty neposedné kudrlinky a zároveň mu je i záviděla. Občas si představovala, po kom jejich potomek bude mít hřívu.

„Jsi v pohodě?“ Zadíval se na ni svýma kaštanovýma očima a políbil ji na čelo.

Lucie se usmála, na důkaz, že se cítí docela dobře. A vybavila se jí vzpomínka na den, kdy se dali dohromady. Coby studenti pražské univerzity kráčeli ruku v ruce rušnou ulicí a na křižovatce, kde se jejich cesty měly rozejít, si ji ten upovídaný dlouhán znenadání přitáhl k sobě a vášnivě políbil. V první moment úplně ztuhla, ale polibek opětovala. Pár dní kolem sebe kroužili. On si užíval, jak je zmatená z nečekaného aktu, ona se naopak snažila pochopit, zda si s ní jen nehraje. Pár dní na to se v pravé poledne sešli pod staroměstským orlojem a za skřehotání kohouta začal jejich milostný románek. Nejprve se stali přáteli s výhodou, následně se rozcházeli a zase dávali dohromady, jednu dobu dokonce udržovali vztah na dálku, neboť oba získali půlroční stipendium na zahraniční univerzitě. Po návratu do vlasti si dali rande a domluvili se na společném bydlení s tím, že svůj vztah vezmou pěkně od začátku a se vším všudy. Tehdy pro něj Lucie byla vším. Neustále se jí dotýkal a zajímal se, jak se cítí nebo co ji trápí. Teď však měla pocit, že ji zcela ignoruje, stejně jako fakt, že čeká jejich dítě. Mrzelo ji, že celých devět měsíců ignoroval její rostoucí bříško. Kolikrát ho sama musela vyzvat, aby si sáhl, jak jejich děťátko kope.

„Petře, uvaříš mi, prosím, čaj?“ Pohladila ho po tváři. Tmavé strniště ji zašimralo do dlaní.

„Hm…“ zavrčel a ani se nepohnul.

Chvíli čekala. A nakonec sama vstala.

„Já bych ti ho uvařil, kdybys chvíli vydržela.“ Ozval se nevrle. „Chtěl jsem dočíst stránku.“ Nesnášel tu její urputnost. Vždycky potřebovala mít všechno hned. Od doby, co je těhotná, se hrozně změnila. Párkrát se snažil zjistit, proč je tak protivná, ale nic kloudného se od ní nedozvěděl.

„Stejně si chci dát něco k jídlu.“

Neměla chuť se hádat. Dříve býval více pozorný. Už si ani nevybavovala, kdy naposledy ji sám od sebe obejmul. Připadala si, jako jeho spolubydlící a ne žena, která mu co nevidět porodí dítě. Neměla tušení, co udělala špatně.

Zatímco si krájela chléb, Petr odložil knihu a zapnul televizor.

„Dávají tvoji oblíbenou kriminálku,“ obrátil se na ni s pokusem o komunikaci.

Lucie si jen povzdechla a mávla rukou.

„Půjdu si raději číst.“ Opravdu nevidí, že se necítí dobře? Pomyslela si.

Jakmile spatřil ten její otrávený obličej, přestal si jí všímat. Zase nějaká hormonální bouře na obzoru.

Zapnula rychlovarnou konvici, do hrnku dala sáček ovocného čaje a namazala si krajíček chleba s máslem a medem. Chystala se olíznout lžičku od toho sladkého nektaru, když se jí do cesty připletl pramen vlasů. Celá ulepená se rozhodla jít do sprchy. Chtěla ze sebe smýt všechnu tu bolest, avšak horká voda vůbec nezabírala.

Sotva z ní vylezla, prohlédla si v zrcadle své nahé tělo. Kaštanové vlasy měla rozcuchané, prsa povislá s výrazně tmavými dvorci a ty strie! Ještě chvíli a místo jizev bude mít na břiše krvavé krátery. Přestože kůži mazala vším možným a během třiceti devíti týdnů nabrala jen dvanáct kilo, měla dojem, že spolkla celou zeměkouli. Oblékla si noční košili a došla zpátky do kuchyně. Na dřezu ji čekal hrnek s horkým čajem.

„Dal jsem ti do něj i med,“ poukázal na svůj heroický výkon Petr. Chtěl jí udělat radost, avšak Lucie jen poděkovala za čaj, v tichosti snědla chleba a odebrala se do ložnice. Opatrně obešla manželskou postel a horký hrnek položila na noční stolek. Zachumlala se do peřin a vzala do rukou manuál pro budoucí matky. Po celou dobu těhotenství se této literatuře vyhýbala. Věřila, že péči o novorozence zvládne díky vlastní intuici. Nyní, když se blížil termín porodu, začala mít pochybnosti. Pokusila se vnímat jednotlivá slova. Po chvíli však zjistila, že čte stále dokola jeden odstavec. A přitom nemá ani ponětí, co v něm autorka píše. Odložila knihu, usrkla horký čaj a lehla si zcela uvolněně do postele. Rukou hladila své obrovské bříško a rozhlížela se po místnosti. Oči jí sklouzly k dřevěné postýlce s medvídkem vyrytým do čela. Snad jako každá nastávající prvorodička brala přípravu výbavičky pro prvorozeného potomka vážně. Nic neponechala náhodě. Povlečení sladěné se zavinovačkou i nebesy, miniaturní oblečky barvy andělské perleti srovnané do komínku v komodě stejné barvy, jakou měla dětská postýlka.

Na mobilu pípla zpráva. Nadzvedla se, aby zjistila, kdo píše, ale pohyb nedokončila. Divně ji pnul podbřišek a bolest v kříži zesílila.

 ******

 „Človíčku, vstávej, už je čas,“ ozvalo se shůry.

„Čas na co?“

Z ničeho nic ho nějaká neviditelná síla začala tlačit do černé úzké díry.

„Ne, já nikam nechci,“ volal zděšeně, ale nikdo mu neodpovídal. Tlak naopak zesiloval.

„Neměj strach, človíčku, venku ti bude dobře. Ona se o tebe postará.“ Konejšil ho opět ten líbezný hlas.

„Jaká ona? O kom to mluvíš?“

Otázka zůstala nezodpovězena.

******

Kolem jedenácté hodiny Petr přišel za ní. Lucie koukala do stropu a ani se na něj nepodívala.

„Jsi v pohodě?“

„Nevím, cítím podivné bolesti.“

„Můžu ti nějak pomoct?“

„Já nevím. Asi ne.“

„Tak dobrou,“ zašeptal, políbil ji a snad během deseti vteřin usnul.

Nehnutě ležela a marně se snažila usnout. Dítě tlačilo na močový měchýř, vyběhla na záchod, už ani nepočítala po kolikáté za večer. Cestou do ložnice ucítila, jak jí tvrdne břicho. Sedla na postel, vzala do rukou telefon a pokoušela se sledovat frekvenci bolestí. Opakovaly se zhruba co deset minut. Kolem půl jedné už nemohla ležet, potřebovala chodit a po chvíli si šla napustit vanu. Buď teplá voda zabere, anebo ne a bude mít jistotu, že se nejedná o poslíčky. Jakmile voda vychladla, pokusila se vstát. Další bolest ji zcela ochromila. Zhluboka dýchala a pokoušela se vyškrábat ven. Nešlo to.

„Petře, pojď mi, prosím, pomoct,“ snažila se křikem vzbudit manžela. Ten však tvrdě spal a nevnímal nic kolem sebe. Možná, že kdyby hlasitěji zavolala, slyšel by ji. Nechtěla ho však zatěžovat svými problémy a u toho poslouchat, jak je hrozně unavený. Zapřela se tedy rukama ze všech sil a povedlo se. Utřela se ručníkem, na holé tělo navlékla sametový župan a vrátila se do ložnice.

Ještě ani nedošla k posteli a pocítila tak silné bolesti, až hlasitě zahekala. Trvaly krátce, ale měly grády. Opatrně se posadila na matraci a zhluboka dýchala. Ulehla, stočila se na levém boku do klubíčka, zavřela oči a najednou ta bolest přišla zas. Očima hledala budík – byly skoro dvě hodiny ráno. Na chvíli snad i usnula. Kvůli bolestem však ne na dlouho. Tušila, že asi započala první doba porodní. Ve čtyři měla kontrakce po sedmi minutách, a kolem páté ranní byla se silami v koncích. Celou noc se snažila být statečná a nechávala ho vyspat, nyní potřebovala oporu.

„Petře, vstávej, musíme jet.“ Zacloumala s ním.

„Cože?“ Divil se, co blázní. „Ještě je tma, spi.“ A otočil se na druhý bok.

„Já už nemůžu. Chci odvézt do porodnice.“ Zvýšila hlas. Měla strach.

Petr se těžce zvedl, odšoural se do kuchyně a zapnul rychlovarku.

„Co děláš?“ Nechápala jeho počínání.

„No potřebuju kafe.“

„To si snad děláš srandu!“ Chtěla ještě něco dodat, ale ochromila ji další kontrakce.

Petr ve vteřině ztuhl.

„Jak dlouho už tě to takhle bolí?“

„Celou noc,“ zafuněla a posadila se na gauč. Víc slyšet nepotřeboval. Okamžitě se oblékl, pomohl jí do riflí, z šatní skříně vzal první triko, co mu do ruky přišlo, na botníku popadl připravenou tašku s potřebnými věcmi a pomohl Lucii do výtahu. Auto stálo na parkovišti asi padesát metrů od domu. Jí však připadalo, že musela ujít minimálně kilometr. Ztěžka usedla, Petr uložil věci do kufru, posadil se vedle ní, pomohl jí s pásem, nastartoval a sám se připoutal během rozjezdu. Věděl, že cestu na Bulovku zvládne i po slepu, do půl hodiny budou stát na místě. Před třemi týdny si trasu cvičně vyzkoušeli, naštěstí se jednalo o planý poplach. Teď cítil, že přijde ta nejtěžší část, samotný porod. Na jednu stranu vzrušující okamžik, na druhou neskutečná panika, jak to všechno dopadne. Neměl tušení, co ho čeká. Zatímco Lucie střídavě hekala, snažil se soustředit na řízení. Silnice byla v tuto hodinu téměř liduprázdná. Zaparkoval nedaleko vchodu do gynekologicko-porodnické kliniky.

„Já asi nevylezu,“ zasípala a marně se snažila rozdýchat další kontrakci.

„Pojď, pomůžu ti,“ pokoušel se ji postavit na nohy. Vážila rovný metrák, až se celý orosil. Ale to těhotenství jí hrozně slušelo. Měla v očích takovou zvláštní jiskru, kdykoliv se o miminku bavili. Tušil, že bude dobrou a milující mámou.

V čekárně položil tašku na zem a netrpělivě zvonil na sestřičky, aby už proboha jeho ženě pomohly.

„Dobrý den,“ usmívala se na ně blonďatá slečna s obrovskými brýlemi na nose a nechápala, proč ten poplach. „Co pro vás můžu udělat?“

„Manželka má silné bolesti, asi brzy porodí.“

„Po kolika minutách máte ty kontrakce?“ Obrátila se k Lucii.

„Po pěti, ale zkracují se,“ zahekala tak hlasitě, že ji sestra musela podpírat.

„Tatínek se zatím posadí tady,“ pokynula rukou směrem k sedačkám za nimi. „My si maminku vyšetříme a přijdeme vám říct, co se bude dít dál.“

Zatímco Petr seděl s horkou kávou z automatu a snickerskou v čekárně, Lucii odvedli do mini místnosti, kde rodičkám natáčeli monitor.

******

 „Človíčku, připrav se, za chvíli budeš venku,“ ozval se zase ten hlas.

„Au, to bolí! Kam mě posíláš?“

„Brzy budeš volný.“

„Já už nemůžu. Pomoz mi!“

„Neboj, dostaneš se ze svého vězení a otevře se před tebou celý širý svět.“

Ten tlak byl najednou nesnesitelný. Vzpíral se, co mohl, jenomže už nebylo cesty zpět.

******

Lucie ležela na lůžku, poslouchala tlukot srdce svého miminka a očima sledovala klikyháky na papíře. Nerozuměla těm čárám a ačkoli se chtěla zeptat, co znamenají, přepadla ji další kontrakce. Sestřička jí změřila tlak, na ruku připnula náramek se jménem a rodným číslem a po dvaceti minutách ji odvedla dlouhou tmavou chodbou do předsálí, kde už na ni čekala usměvavá hnědovláska.

„Dobrý den, zde se položte na lehátko a já si vás vyšetřím.“

Byla otevřená na čtyři centimetry. Ještě, než se zmohla na jakoukoli otázku ohledně toho, co se bude dít, porodní asistentka Veronika, jak jí vyčetla z jmenovky, přinesla v rukou ohromnou nádobu s vodou.

„Teď se, prosím, otočte na bok, dáme vám klystýr.“

Soustředila se na dech a zároveň se snažila udržet v řitním otvoru tu teplou vodu. A pak přišla další kontrakce. Dostala strach, aby zdravotnímu personálu nepřidělala zbytečnou práci s úklidem svých výkalů. Opatrně se dokolíbala na záchod a následně ze sebe v horké sprše smyla všechny ty pachové stopy. Ulehla na lůžko, že si trošku odpočine a tu za ní přišla lékařka.

„Já si vás zase vyšetřím.“

Hrábla do ní, až hlasitě zaúpěla bolestí.

„Vypustíme miminku bazén,“ okomentovala své počínání.

„Porod pak začne postupovat rychleji.“

Po chvíli Lucie ucítila mezi nohama zvláštní teplo.

„Plodová voda vám bude postupně odtékat až do porodu.“ Dodala ještě a odcházela k vedlejšímu lůžku, kde sténala další rodička.

Ležela nehnutě a cítila radost i obavy. Po půl hodině ji sestra vyzvala, aby si sbalila věci a přešla na porodní box. Po chvíli k ní pustili i manžela. Když ho spatřila, musela se pousmát. Petr si, dle instrukcí nemocničního personálu, zakoupil jednorázový oblek a v té čepičce na hlavě vypadal skutečně komicky. Zatímco se Lucie, opřená o parapet, snažila rozdýchat čím dál tím častější bolesti, posadil se spokojeně na židli, vytáhl mobilní telefon a začal na něm pařit nějakou hru. Snažil se tak maskovat svou nervozitu. Neměl tušení, co se bude dít a bál se, zda bude své ženě dostatečnou oporou.

„Pojďte se, prosím, položit, zkontrolujeme, jak to vypadá.“ Vyzvala ji Veronika.

Jakmile ulehla na lehátko, dostala další kontrakci. Bolest v kříži byla již k nevydržení.

„Ještě netlačte,“ poučovala ji. „Zbytečně byste si natrhla čípek. Rozdýchávejte kontrakce.“

„Jste otevřená na devět centimetrů, brzy bude konec.“ Usmála se na ni povzbudivě.

Lucie se snažila poslouchat pokyny. Tlak zesiloval. Ležela na porodním boxu a měla strach, zda porod zvládne. Celou noc oka nezamhouřila, za dopoledne snědla jeden banán. Přicházela další kontrakce. Daleko silnější. Přestávala se ovládat. Házela hlavou zleva doprava, držela Petrovu ruku a mávala s ní, až se začal bát, aby si neublížila.

„Lucko, víš, že musíš dávat pozor na ramena.“

Ve stále kratších pauzách trhaně procedila mezi zuby, ať mlčí a spolupracuje.

„Tak, maminko, jakmile přijde další kontrakce, zhluboka se nadechnete, přitáhnete bradu k hrudníku, zavřete oči a pořádně zatlačíte.“

Zavřela oči, posbírala zbytky sil a zatlačila. A pak znovu a znovu a znovu. Chrčela, tlačila a přestala vnímat okolní svět. Úplně se stáhla do sebe.

 ******

„Človíčku, přeji ti hodně štěstí.“ Jako by mu ta slova někdo šeptal do ucha.

A pak se stalo něco zvláštního. Kdosi se letmo dotkl jeho čela a následně ho násilím popostrčil.

Tryskem vyletěl směrem ke světlu. Ta záře byla doslova oslepující. Leknutím nejprve zcela oněměl a pak spustil: „Kde to jsem? Kdo mě drží? Já se bojím!“ Nic neviděl, jen vnímal ruch kolem sebe a křičel pro všechny nesrozumitelné „Uááá! Uááá! Uááá!“

******

„Tak maminko, máte holčičku!“ Podávala jí Veronika pomačkaný uzlíček. „Vyhrňte si košili.“

Lucii se po tvářích koulely slzy štěstí.

„Ahoj, zlatíčko moje,“ zašeptala tiše.

Ten hlas mu přišel povědomý. To musí být ONA, co o mě má pečovat. Krásně hřeje. Pomyslel si. Cítil příjemnou vůni a slyšel známý, pravidelný tlukot. Připomínal mu jeho dosavadní domov.

„Podívej, jak je nádherná,“ pohlédla rozněžněně na novopečeného tatínka. Tak zamilovaně už se na ni dlouho nedíval. Políbili se a naskočila jí husina na rukách. Věřila, že dítě je opět propojí.

„Ahoj, Anežko,“ pohladil Petr svou dceru po malinkaté ručičce.

Najednou se jeho čela dotklo něco vlhkého. Co to dnes všichni mají s mým čelem? No nic. Myslím, že pro zatím mi to dobrodružství stačilo. Potřebuji nabrat sílu. Víčka těžkla, až se zavřela úplně.

Petr s Lucií drželi své dítě a vpíjeli se pohledem jeden do druhého. Jako by všechno kolem přestalo existovat.

„My si teď vaši Anežku odneseme vedle,“ brala Lucii doktorka dítě z náručí. „Změříme ji, zvážíme a tatínek si ji mezi tím může vyfotit.“

A zatímco Petr odcházel s její dcerou a lékařkou z novorozeneckého oddělení, uslyšela tichý rozhovor mezi porodní asistentkou a sestřičkou.

„Stále hrozně krvácí.“

„A placenta už je venku?“

„Právě, že ještě ne. Zavolejte primářku.“

Lucie nechápala, co se to s ní děje. Měla mžitky před očima a bylo jí na omdlení. Hlasy se od ní postupně vzdalovaly až umlkly úplně.

******

„Co to se mnou děláte? Nechte toho!“ Křičel ze všech plic.

„Tatínku, měří 49 cm a váží 3 360 gramů.“ Informovala Petra doktorka.

„Nechte mě spát.“ Pokoušel se oběma vysvětlit. Jako by ho ignorovali.

Během pár vteřin byl oblečen do příjemného overalu a zabalen do tepla v zavinovačce.

„Tady si ho můžete pochovat a já zatím zjistím, zda už na porodním boxu skončili.“

Najednou se rozrazily dveře.

„Z cesty, musíme okamžitě na sál!“ Zakřičela Veronika a všichni uvolnili cestu.

„Kam vezou moji ženu? Co se stalo?“ Pokoušel se Petr zjistit. Nikdo se s ním nebavil.

„Nebojte se, paní doktorka vám pak všechno vysvětlí. Zatím pojďte se mnou, odneseme spolu Anežku na novorozenecké oddělení a uložíme ji do postýlky.“

S dcerkou v náručí následoval štíhlou lékařku s přísným pohledem. Nechtěl ji pustit. Teď, když jeho ženu odvezli, kdo ví proč, byla jedinou jeho jistotou.

„Můžu se zeptat, co to má na čele za skvrnu?“ Pokoušel se o konverzaci, aby zaměstnal hlavu a vytěsnil ty obrovské obavy o milovanou Lucii.

„Tomu se říká andělské políbení, je to jen flíček, který časem zmizí.“

„Vidíš, Anežko,“ zašeptal dcerce do černých vlásků. „Dostala jsi polibek od samotného anděla. Věřím, že ten samý anděl ochrání i tvou maminku.“

Položil ji do postýlky a jiná sestřička ho dovedla před operační sál, kde Lucie bojovala o život. Posadil se na lavičku a hlídal, kdy se konečně otevřou dveře a někdo mu vysvětlí, co se vůbec stalo. S hlavou v dlaních hypnotizoval zem. Cítil neskutečnou hrdost, jak silnou má ženu a věřil, že ať už se stalo cokoliv, ona to určitě zvládne. Musí! Je láskou jeho života. Hrozně ji miloval a ačkoli posledních pár měsíců byla docela nesnesitelná, věděl, že bez ní bude ztracen.

„Pan Konečný?“ Ozvalo se nad ním.

Vzhlédl a spatřil kamennou tvář postarší doktorky.

„Jmenuji se Kamila Pokorná a jsem primářka gynekologicko-porodnického oddělení,“ podávala mu ruku. Vstal a, aniž by její gesto opětoval, zeptal se: „Kde je moje žena? Je v pořádku? Co se jí vůbec stalo?“

„Posaďte se, prosím,“ pokynula rukou směrem k lavičce a usedla vedle něj.

Bál se, hrozně se bál. Byl bledý snad víc než nemocniční stěna.

„Vaše manželka po porodu začala masivně krvácet. Nechtěli jsme čekat, až porodí placentu. Na sále jí byla provedena revize dutiny děložní, avšak z nevysvětlitelného důvodu se krvácení nepodařilo zastavit. Je mi to velice líto, ale zdravotní stav vaší ženy byl neslučitelný se životem.“

Rozplakal se a slzy mu proudem tekly po tvářích. Nebyl schopen rozumně uvažovat. Nevěděl, co si počít. Lucie byla jeho životní láskou, toužil s ní prožít dlouhý a spokojený život. A najednou je všechno pryč.

„Můžu pro vás v tuto chvíli ještě něco udělat?“ Zeptala se starostlivě lékařka.

Zavrtěl hlavou. Přestal vnímat ruch kolem sebe. Trvalo hodnou chvíli, než se trochu vzchopil. Beze slova vstal a šel za svou dcerou. Sestry ho k ní bez řečí pustily. Dobré zprávy se šíří rychle, ty špatné ještě rychleji. Pohladil Anežku po tváři a zašeptal: „Zůstali jsem na všechno sami, holčičko moje. Maminka nám odlétla do nebe mezi ostatní anděly. Budeme si muset poradit bez ní. Ale neměj strach.“ Políbil její malá ústa. A ona, jako by mu rozuměla, uchopila do svých drobných rukou jeho prst a pevně ho stiskla. Díval se ni a srdce mu krvácelo žalem. Dítě je dar a Lucie za něj zaplatila svým životem. Teď je na něm, aby se o toho bezbranného tvorečka postaral, jak nejlépe umí. Slíbil si, že Anežce bude vyprávět, jaká úžasná žena ji přivedla na svět.

******

„Teď už nebudeš trpět,“ ozvalo se shůry.

Kdo to k ní mluvil? Co se vlastně stalo? Neměla ani ponětí, kde se nachází. Neviděla nic. Všude byla jen tma a chlad.

„Kde to jsem?“ Snažila se zjistit.

„Jsi na místě, kam se vy smrtelníci dostáváte, když se naplní váš čas.“

„Copak jsem mrtvá?“ Zachvátila ji panika.

„Kdo se teď postará o mé děťátko?“ Volala zoufale. Pokoušela se pohnout, ale připadala si jako ochrnutá.

„Ten malý človíček je v dobrých rukou.“

Najednou se kdosi dotkl jejího čela. Přestala se bát. V srdci se rozhostil klid a mír. Začala upadat do hlubokého, blaženého spánku. Ačkoliv opouštěla pozemský svět, usínala s hřejivým pocitem, že na své dítě i manžela bude dohlížet seshora.

Pak nastalo úplné ticho.