Příliš hlučné ticho

Některé příhody jsou jako vystřižené z románu. A ani ta dnešní není výjimkou. Jak může vypadat víkendový den v životě pětičlenné rodiny.

 *****

„Mamííí, já chci jít ven,“ křičí šestiletá Beáta.

Vstávala v šest, teď už je devět a hraní si v pokojíčku už ji neuspokojuje. Natřásá se před zrcadlem a na sobě má od rána už asi třetí šaty, přičemž ty předchozí se válí na zemi s hromadou dalšího oblečení z předešlých dnů. 

„Mamííí, já mám hlad,“ dožaduje se svačiny její sestra Vendulka.

Snídala jen čokoládové kuličky s mlékem a jako pokaždé se během ani ne hodiny tváří, jako by ji rodiče nedali nic najíst.

„Mamííí, hotovo!“ Ozývá se ze záchodu. Tříletý Péťa právě dokakal.

Lucie, oblečená stále ještě v pyžamu, přes nějž si hodila kostkovanou zástěru, zrovna stojí u sporáku a vaří rajskou s masovými kuličkami. Potřebuje dochutit omáčku a přiklopit poklici, aby si konečně vypila to studené caro, co na ni od rána čeká na stole. Vendule rukou ukáže na mísu s ovocem, Beátě vysvětlí, že oběd se sám neuvaří, tudíž, chce-li ven, musí se obrátit na tatínka. Péťovi jde utřít zadek, vypláchne nočník, v koupelně si umyje ruce mýdlem a vrací se do kuchyně, aby dojedla zbytek jogurtu s pohankovými vločkami a banánem. Rukou si prohrábne rozcuchané kaštanové vlasy, kterých se prozatím hřeben ani nedotkl.

„Miláčku?“ Ozve se z gauče, jakmile se vrátí do kuchyně.

„Dal bych si kafíčko, uvaříš mi ho, prosím?“

Začíná mít tik v oku. Nejen, že od rána kmitá, aby uspokojila potřeby svých ratolestí, ještě manžel ji bude úkolovat.

„Uvař si ho sám, chci v klidu dojíst snídani.“ Odsekne Lucie naštvaně.

„Ty máš teda zase náladu,“ naráží Pavel na tón jejího hlasu.

Jindy by mi kávu bez řečí připravila a dneska se tváří jak kakabus, běží mu hlavou. Ač nerad, stopne rozkoukaný dokument o samurajích a těžce se zvedá z gauče. Také má na sobě pyžamo, ale vzhledem k tomu, že od rána udržuje pozici v leže, neviděl důvod se z něj vysvlékat. Otvírá lednici, prohrábne si rukou strniště na bradě a přemýšlí, co by si tak mohl dát k snídani. Vytahuje jahodový jogurt, pokládá ho na dřez a připravuje si svou oblíbenou columbijskou kávu v bialetti konvičce.

„Pohlídáš mi to, že?“ Tázavě se dívá na Lucii a jde opět ulehnout na gauč.

Ta beze slova kývne na souhlas. Co jsem zasela, to sklízím. Pomyslí si. Vstává, nádobí od snídaně uklízí do zaplněné myčky, jíž hned zapíná. Následně si jde do koupelny vyčistit zuby a když už vidí to zaprasené umyvadlo se zbytky dětské zubní pasty, na houbičku dává saponát a čistí jej. Vyplachuje si ústa studenou vodou, utírá se do ručníku a rovnou při pohledu do zrcadla ji napadne, že by potřebovalo vyleštit. Bere hadřík a čistí ho. Z pokojíčku se ozývá křik dětí. Hádají se, kdo v jaké místnosti bude poslouchat hudbu z kouzelné tužky. Touží po chvilce naprostého ticha. Otvírá dveře ložnice, aby se konečně převlékla do kraťasů a trička. Načež dostává kázání od Beáty, proč ji ruší při zpívání, ať jde pryč.

Rušné dopoledne uteče jako voda, všichni sedí u stolu a obědvají. Překvapivě nikdo nemluví, cinkají příbory a je slyšet jen mlaskání. Tyto chvíle Lucie opravdu miluje. Trvají však jen omezenou dobu. Jakmile talíře zejí prázdnotou, pokračuje hlasité brebentění.

Zatímco všichni usedají na gauč, aby si pustili v televizi pohádku, ona oplachuje talíře a čistí stůl. Myčka dojela, nádobí nechává doschnout, jde si užít zasloužený klid, s knížkou v posteli.

„Ahoj miláčku, ty jsi tu sama?“ Usmívá se Pavel a pokouší se k Lucii přitulit.

„Ano a ráda bych i zůstala.“ Odstrkuje jeho ruku.

A protože ji zná a ví, že nemá cenu se snažit, otáčí se k ní zády a spokojeně usíná.

Lucie jen povzdechne a pokračuje v četbě knihy s názvem Líná máma od Anny Bykové. Dospěla do stavu, kdy chce změnit chod domácnosti. I proto, že brzy nastoupí do práce a potřebuje, aby děti i Pavel pochopili, že doma nastanou nové pořádky. Dvacet minut pohody.

„Mamííí,“ ozve se najednou z obývacího pokoje.

„Pohádka už skončila. Můžeme jít ven?“

Lucie odkládá knihu, nachystá oblečení pro děti, sama se převlékne do tepláků a vyráží s nimi na hřiště.

„Pavle,“ budí svého muže.

„Co. Co je?“ Mžourá na ni rozespale. 

„Jdu s dětmi ven, dorazíš za námi?“ Pokouší se ho probrat.

„Ale jo,“ protahuje se.

„Kolik je hodin?“ Snaží se na nočním stolku nahmatat budík.

„Je půl třetí.“ Podává mu ho do ruky a jde se obouvat.

Odchází ven a tuší, že manžel jen tak rychle lože neopustí. Světe div se, Pavel přichází na hřiště asi půl hodiny nato.

„Bezva, že jsi tady. Nechám ti na starost děti a půjdu si zaběhat, můžu?“ Podává manželovi termosku s čajem.

„Jo, není problém.“ Sleduje ji, jak se pomalu vzdaluje. Ten sport jí svědčí, má štíhlejší nohy i zadek. Sluší jí to. Pomyslí si.

Lucie přichází domů, převléká se do sportovního, před domem se rozcvičuje, zapíná mobilní aplikaci a vzhůru do polí, do ticha. První kilometr se cítí skvěle, jen kdyby mohla zastavit všechny ty myšlenky, co jí letí hlavou. A kolik chodců potkává. Střídá běh s občasnou chůzí, pokouší se pravidelně dýchat a přesto má občas dojem, že se dusí. Dobíhá k závoře s vypětím všech sil, jako by vbíhala do cíle. Lapá po dechu, ale to ticho kolem je opojné. Tu lepší polovinu má za sebou. Otáčí se a pokračuje klusem směrem k domovu. Vnímá svůj dech, klapot tenisek o beton, hlavu má úplně prázdnou. Ten opojný pocit z nenadání naruší zvonění telefonu. Z klusi přejde do rychlé chůze, dívá se na displej - manžel.

„No, ahoj, copak?"

„Prosím tě, ještě běháš?"

„Ano, proč?"

„A mohla bys běhat ještě tak hodinu?"

„To bych tedy nemohla. Už se pomalu vracím."

„Aha." Odmlčí se Pavel a přemýšlí, jak celou situaci vyřešit. Děti si domů pozvaly kamarády a on zároveň chápe, že až se Lucie vrátí, půjde rovnou do sprchy a bude tedy potřebovat trochu soukromí.

„Můžu k nám pozvat Jirku Novotného s Lenkou a Kájou? Holky se na hřišti domluvily. Tak jestli ti to nebude vadit."

„Ne, v pohodě."

„Fajn. Ahoj doma."

Lucie schovává mobil do kapsy a opět běží. Za jiných okolností by v hlavě měla zase včelí úl, cítí však hroznou únavu. Nad hlavou jí praskají elektrické dráty, kličkuje mezi loužemi a skupinkami chodců. Poslední minuty na trati jsou vždy na chcípnutí. Avšak ten opojný pocit, když ze sebe v horké sprše smývá pot, je nepřekonatelný. Odemyká dveře od bytu, děti si ukázněně hrají a její nálada je úplně jiná, než před tím. Najednou jí vůbec nevadí domácí ruch. 

Večer, když návštěva odešla a děti usnuly, leží vedle muže a ten si ji zkoumavě prohlíží.

„Jsi v obličeji nějaká pohublá. Ale oči ti záři štěstím. Jsem na tebe fakt hrdý, jak na sobě makáš."

Nakloní se k němu, políbí ho na rty a schoulená v jeho náručí usíná. Zítra opět vyběhnu, slibuje si v duchu.