Pátek 24. prosinec se kvapem blíží. A protože covidová karanténa je úspěšně za námi, doháníme resty. Za včerejšek jsme s dětmi upekli tři druhy cukroví, dnes bylo na řadě balení dárků.
V poledne se ozval zvonek a dítka se nadšeně vrhala ke dveřím s nadějí, že přijela nějaká návštěva. Bohužel, byl to JEN pošťák s balíkem. Zatímco se uvelebila před televizí u pohádky, položila jsem vítězoslavně před manžela krabici se slovy:
„Konečně mám pohromadě všechny dárky.“
Nehnul ani brvou, a tak jsem v klidu rozbalila zásilku, vysypala z ní hromadu polystyrénových esíček a vytáhla to překvapení. Teprve teď manžel přestal psát pracovní e-mail a zeptal se:
„To myslíš vážně?“
„Co se ti nezdá?“ nechápala jsem jeho tón hlasu.
„To chceš balit a dávat pod stromeček?“ vyvalil na mě nevěřícně oči.
„Ty bys odepřel té němé tváři dárek pod stromečkem?“ bránila jsem naše dvě chlupaté činčily.
ANO, koupila jsem pár drobností pro naše mazlíčky, kteří s námi tráví už druhé Vánoce. V loňském roce jsme jim na Mikuláše pořídili menší panelák, letos jsem chtěla, aby pod stromečkem našli také nějakou drobnost.
„Prosím tě, ty Vánoce nemusíš tak hrotit!“ zakroutil nade mnou hlavou a opět se vrátil k rozdělané práci.
Za normálních okolností bych se asi urazila. Tentokrát jsem však s ledovým klidem vstala, vzala ozdobný papír, nůžky, izolepu, zabalila dva balíčky a čitelně na ně napsala obě jména - aby se nehádali, že jeden z nich nic nedostal.
A teď zcela vážná otázka na závěr: Jsem opravdu tak prdlá?!? Nebo i vy myslíte na svá zvířátka a pod stromečkem najdou nějakou tu drobnost???
Žádné komentáře:
Okomentovat