Rodinná vánoční idyla

Člověk se celý rok těší na Štědrý den, jak si ráno dá dobrou snídani, dopoledne stráví u pohádek, k obědu sní něco lehkého, neboť to cukroví prostě nejde neuždibovat, aby v podvečer zasedl k rodinnému stolu, pochutnal si na bramborovém salátu s kapříkem a následně spatřil v očích svých dětí radost a třeba i slzy štěstí. Světe div se, letos se mi všechno do puntíku splnilo, jenom...

Budíček se koná už ve 4:55, kdy dcera přibíhá do ložnice, skáče k nám do postele a prohlašuje, že už se nemůžu dočkat dárečků! Dostává se jí dvouhlasného zavrčení, a tak odchází do obýváku obšťastnit strýce. Též ji mile vítá a jelikož jeho odezva je shodná s tou naší, zapíná si Déčko. Jenomže v pět ráno pohádky nedávají, takže si vynucuje videa na youtube. V šest hodin se probírá zbytek domácnosti (rozuměj děti) a během pár minut nastává frmol. Dítka se dožadují snídaně, do toho nosí na gauč různé hračky a my dospěláci chceme jediné, ranní drogu - rychlou dávku kofeinu, nejlépe intrevenózně. Jakmile jsem ukojila základní potřeby všech přítomných, koukání na pohádky je jasná volba. Záhy se ti nejmenší ale hlásí o svá práva: "My chceme jít ven!"

Stačí deset minut na hřišti a z pohodové procházky se stává horor - křik, nadávky, pláč. On totiž jeden skateboard a pět dítek (ne, nerozmnožili jsme se, pouze se k nám přidala dvě kolemjedoucí dítka) nevěstí nic dobrého. Slzy štěstí a hrdosti se tak mísí se slzami smutku. Najednou zazvoní telefon - "babi s dědou přijeli", volám natěšeně, že se půjdeme ohřát, neboť slunce za okny slibovalo teplo, avšak vítr s mrholením nás profukuje až do morku kostí. Třetina zůstává na hřišti, my ostatní odcházíme přivítat návštěvu. 

Po úvodním ceremoniálu vyrážíme domů a začíná boj o místo u stolu. A protože vývar většinu moc neuspokojuje, hrnou na tác s cukrovím i na chlebíčky s česnekovou pomazánkou. Byt se záhy mění v salónek pro muže, diskutující o závažných tématech (třeba jaké jsou nejnovější hry na Xbox nebo Playstation), zatímco ženská část se vzdaluje a marně se snaží hrát na schovávanou ve dvou místnostech. To vše jen do doby, než se ozve kouzelná věta: "My chceme jít ven!" A kam jinam, než na hřiště na skejt, že. Jen hlava rodiny zůstává doma, aby poklidila a připravila stůl na večerní hostinu. Takže zatímco nám se prokrvuje tělo při sportu, manžel si hraje na hospodyňku a zaslanou fotografií se snaží získat plusové body (snad s vidinou na sex?). Musím vyzdvihnout jeho originalitu, neboť položit na stůl papírové dortové podložky, jakožto sváteční prostírání, by mě ani ve snu nenapadlo. 

"Co se ti na tom nelíbí? Víš jak rychlá bude konečná údržba?" 

Polykám všechnu hrdost, poplácávám jej po rameni a vzdávám jakékoli námitky. 

Po dlouhé době nás je u stolu osm, hodování nebere konce a děti začínají být netrpělivé. 

"Bude si ještě někdo přidávat?" Táži se. 

Babička se hlásí o nášup. Kapr na černém pivu a česneku jí evidentně chutná. Dcery otáčí oči v sloup a brblají, že je to čekání nebaví. Při sklízení stolu teprve doceňuji důvtip mého muže, jen pár pohybů a je to. Dítka si jdou zahrát s babičkou a dědou kvarteto a rodiče zcela neslyšně dávají prostor Ježíškovi. 

Cililink! 

"Slyšeli jste to?" Snažím se uklidnit hluk v pokojíčku a doufám, že manžela napadne zazvonit ještě jednou. Místo toho k nám nakoukne se slovy: "Vy jste nic neslyšeli?" 

Dítka se valí jak divoká voda, skáčou šipku rovnou pod stromeček a začíná ten správný mumraj.

"Jé, ten je pro mě," jásá dcera a chystá se rovnou rozbalovat. 

"Stop," zavelím. Musíme se aspoň vyfotit. 

"Né, my nechceme," durdí se druhá. 

Můj vražedný pohled jí naznačuje, že diskuze není přípustná. Podvoluje se, podobně jako zbytek přítomných. Ani se neodvažuji nastavovat samospoušť a smiřuji se s faktem, že na letošní rodinné fotografii prostě nebudu. Pak už jen sleduji rozzářené oči, hromady papíru létajícího vzduchem, jásot a nadšení. Jakmile pod stromkem nezůstává ani jeden zabalený dárek, všimnu si skelných očí jedné z dcer, která beze slova odchází do pokojíčku. Mé srdce krvácí.  Co se děje? 

Jdu za ní, abych zjistila, kde nastala chyba matrixu. Čekám, že mě, jako vždy, pošle pryč. Světe div se, vrhá se mi do náruče a vzlyká.  Dozvídám se, že nedostala to, co si přála. Totiž robotického pejska, o jehož existenci se dozvěděla v podvečer 23. prosince. Vysvětluji jí, že za ani ne jeden den Ježíšek těžko sežene dárek, který si přála, vzhledem k faktu, že ještě dnes dopoledne si v katalogu místního hračkářství vyhlédla další dva jiné. Jako lusknutím prstu se její nálada mění, vrací se do obýváku s úsměvem na rtech a večer spokojeně plyne do pozdních hodin.  

Na pohádky nakonec také došlo. Sice až dopoledne na první svátek vánoční, ale sledovat Tři veterány s vlastními dětmi je neskutečný zážitek. Miluji Vánoce a miluji tu rodinou idylu! 

A jaký byl ten váš Štědrý den?

Neobyčejný advent

Vánoce by měly být svátkem klidu a míru. Avšak vlivem neustále se měnících koronavirových opatření je to letos zcela nemožné! Připadám si jako v kocourkově, kdy pravá ruka neví, co dělá levá a to se odráží i v našich adventních přípravách.

Před necelými pěti týdny jsem podstoupila docela velkou operaci (z čistě osobních důvodů se vyhnu podrobnostem) a vzhledem k ne zcela bezproblémové rekonvalescenci se rodina musela připravit na opravdu nestandardní situaci. Ale co jsem si, sakra, myslela? Že manžel ve stylu Harryho Pottera mávne kouzelnou hůlkou a ze dne na den zmizí jeho pracovní povinnosti, kterých je na konci roku jak najebáno, a převezme roli domácí hospodyňky? Nebo že se naše neposedné děti promění na poslušné? Prdlajs! 

O úklidu není nutné sálodlouze psát, neboť prach a pavučiny s námi vstoupí do nového roku, pokud tedy jeho příchod uvidíme přes ta pinavá okna. 

Hned o první adventní neděli se na sociálních sítích objevily fotografie naaranžovaných domácností, jako by se všichni snažili dostat na titulní stránku časopisu o bydlení.  Rozdávala-li by se medaile za ignoraci Vánoc, rozhodně bychom aspirovali na první místo. Počet dekorací se totiž rovnal nule. I přes bolesti mě napadl šílený nápad pokusit se vytvořit alespoň malý svícen. U myšlenky jsem nakonec i zůstala. A tak nezbývalo, než přemluvit muže, aby alespoň ozdobil balkón světýlkama. Zatímco já ležela v posteli, usrkávala horký čaj a četla knížku, zbytek rodiny mrzl na terase. Dcerky po chvíli nakráčely zpět, že je jim zima. A můj drahý spolu se synem se skřípěním zubů úkol úspěšně dokončili. Mé srdce zaplesalo. Proč zapalovat jednu svíčku, když jich může zářit několik desítek? 

Druhý víkend se nesl v duchu mikulášských radovánek. Zatímco jsem celá bolavá běhala po sídlišti a sbírala výslužku pro dětičky od sousedek, abych vše přichystala na večerní mecheche, zbytek rodiny se vypravil pro stromeček. Domů dotáhli asi 120 cm vysokou jedli. Manžel z mého pohledu okamžitě pochopil, že se mi ZASE něco nelíbí. Já se, bohužel, nedokázala ubránit myšlence, že  rok od roku kupujeme menší, tudíž za pár let skončíme možná tak u větvičky ve váze. Na druhou stranu si děti jeho zdobení letos jistě užijou, protože dosáhnou až na špičku! Abyste věděli, o velikosti čehokoli můj vyvolený nerad žertuje. Rozohnil se natolik, že se večer proměnil tak děsivého čerta, že by i Karla Heřmánka, coby lucifera z pohádky S čerty nejsou žerty, strčil do kapsy. S otevřenou pusou jsem žasla nad statečností našich dětí. Synek velmi hlasitě konstatoval, že se mu "četl nelíbí, že ho nemá láda a má jít plyč" a následně s Mikulášem diskutoval tak zaníceně, že ho málem nenechal odejít. Poté, co slupl dva zlaté (čokoládové) penízky, usedl na podlahu a spolu s námi celý večer sledoval zabydlování Chloupka a Mlsouna  v novém pětihvězdičkovém apartmá.  

Odjakživa pro mě byla vůně vanilky spojena s adventem. Po vskutku hlasité výměně názorů na téma "kupované cukroví" si vyslechl mnoho sprostých slov, která si zde vůbec netroufám vypisovat a uvedu jen závěr debyty, že i kdybych měla umřít bolestí, jako každý rok ho prostě upeču! Po prvním ochutnání došlo k další bouřlivé diskusi. "Fuj, tys do nich nedala cukr?" Kroutím hlavou. "Udělej klasické rohlíčky, kde je cukr zeshora, zespoda, vevnitř, prostě všude." A tak skončila má snaha o zdravý životní styl naší rodiny. Ne nadarmo se říká, že o vánočních svátcích se dieta nedrží...

Při pečení perníčků mě napadlo, že mít tři děti je mega výhoda. Zdobení bude zábavnější. Má očekávání opět dopadla úplně katastrofálně! Od tříletého synka nelze předpokládat kdo ví jakou kreativitu, ale ty dvě šestileté žáby mohly vyvinout nemalou snahu. Jedna se asi pět minut s vyplazeným jazykem pokoušela tvořit originální obrazce. Pak už jen všichni tři závodili, kdo dá na perníček více polevy. A tak jsem si nazdobila pár kousků, co se mi jim podařilo vyrvat a těšila se na další pečení, které už jim rozhodně nesvěřím.

O třetí adventní neděli jsem se neudržela, zapálila na stole tři čajové svíčky a vrhla se na linecké, pracny a hlavně vinná srdíčka. Loňská premiéra byla rodinou vyzdvižena do nebe, bez zaváhání jsem připravila mouku, máslo a vydala se k lednici. Nejsme žádní alkoholici, ale blížící svátky znamenají dostatek kvalitních lihovin. Jakožto správný Moravák nekoukám na etiketu. Beru první láhev. Ha, je to bílé, s čicháváním se nezdružuji, nalévám pět lžic do mísy a zpracovávám. Těsto divně lepí. Co to sakra je? Bojuji, ještě si vybírám pidi vykrajovátko, abych při hřešení nejedla mega kouskuy. Z trouby se line zajímavý odér. Nedá mi to a jdu se ujistit, jaké víno jsem vubec použila. A ejhle, ona to je třešňovice! No nevím, asi pro letošek zruším jakékoli další aktivity a začnu pít. Syn, jako by mi četl myšlenky, začal ty mini srdíčka ochutnávat a snad i vlivem vysokého procenta alkoholu večer usnul snad během deseti minut, což mu opravdu není podobné.

No a blížíme se do cílové rovinky. Cukroví téměř hotovo, je třeba nazdobit stromeček. Ještě tak tři roky zpátky jsem se pokoušela zavést u nás doma tradici, že stromeček nosí Ježíšek. Když jsem zpocená jak prase běhala po obývacím pokoji, uklízela spadané jehličí, aranžovala světýlka a spol. a kolem půlnoci zcela zničená uléhala do postele, padlo rozhodnutí, že od příštího roku nechám děti, aby se vyřádily. A že letos ozdoby doslova lítaly vzduchem. Takže poslední adventní neděle, strávená s našimi přáteli a svařákem v ruce, pro nás byla příjemným spestřením.

Teď už jen ulovit kapra, připtavit bramborový salát, prostřít stůl a čekat, zda po řádném pusůtu neuvidím zlaté prasátko. Možná, že když navařím ty hory jídla pro celou rodinu, co se k nám na 24. prosince sjede, v zrcadle opravdu to zamaštěné prase uvidím.

Tož přátelé, veselé Vánoce!