O krok blíž

Od posledního příspěvku uběhla docela dlouhá doba. Nebyl ani tak problém s inspirací, jako spíše s přehodnocením vlastních priorit. Rozhodla jsem se přesměrovat svou energii jiným směrem. Dnešní text je první vlaštovkou projektu, do kterého jsem se pustila s vervou a doufám v jeho dokončení. Dnes vám dávám k přečtení úvodní kapitolu své knihy, na které poctivě pracuji a věřím, že v budoucnu spatří světlo světa. I vy mi k tomu můžete pomoci. Tedy čtěte a komentujte. 

RADKA

Na recepci Kliniky dorazila kolem osmé. Na měkkých kožených sedačkách sedělo několik žen, evidentně čerstvě po zákroku. Usměvavá recepční si Radku odškrtla na seznamu pacientek a požádala o minutku strpení. Vzápětí zvedla telefon a něco šeptala do sluchátka. Radka její hovor nevnímala, zkoumavě si prohlížela přítomné dámy.

Všechny vypadaly docela unaveně. Nejvíce ji mezi nimi zaujala mladá holčina – kudrnaté vlasy měla lehce rozcuchané, oči uplakané. Co se jí asi stalo? Najednou se otevřely dveře výtahu a z nich vystoupil šarmantní muž v dobře padnoucím obleku a blížil se směrem k drobné plavovlásce. Ze sedačky se však zvedla asi pětatřicetiletá brunetka a políbila ho. Radka nemohla spustit zrak z té pobledlé dívky s opuchlýma očima, která na odcházející pár hleděla jako na zjevení. Najednou se té slečně v ruce rozsvítil mobilní telefon. Chvíli nehnutě hleděla na blikající displej, pak s hlasitým heknutím opatrně vstala a s minikabelkou v ruce se pomalým krokem sunula směrem k východu.

„Na shledanou,“ špitla a užmoulaným kapesníkem si utřela mokré tváře. Jakmile se za ní zavřely dveře, Radka se neudržela a zeptala se recepční:

„Prosím vás, na čem byla ta mladá slečna?“

„Na plastice prsou.“

„Doufám, že mi po zákroku bude líp než jí,“ zatvářila se nervózně.

„Určitě to zvládnete,“ nahodila americký úsměv a papíry, co držela v rukou, jí v tu chvíli vyklouzly. „Máte už něco za sebou. Pro ni byla plastika první operací,“ povzbudila Radku a s omluvným pohledem zmizela pod stolem.

No, snad má pravdu.  Radka se šla posadit nedaleko zbývajících dam a představovala si, jak zde bude zítra sama čekat na manžela. Záviděla jim, že mají zákrok za sebou. Dál se v úvahách nedostala, přišla si pro ni totiž velice drobounká sestřička a odvedla ji do malé převlékárny.

„Tu si vyberte svoju skrinku. Do nej si schovajte všetky veci. Vyzlečte sa do naha a  oblečte tieto nohavičky a termoponožky,“ podala Radce balíček. „Prinesiem si fotoaparát a odfotím si vás.“

Poslušně se tedy svlékla a oblečení úhledně poskládala do skříňky číslo sedm. Snad mi přinese štěstí. Rozbalila balíček s prádlem a když spatřila ty pidikalhotky, musela se pousmát. To je jak pro pornohvězdy. I tanga zakryjou víc. Zalitovala, že se na sebe nemůže podívat do zrcadla. Hm... a ten sexy čepeček na vlasy. Odložila jej na židli a v momentě, kdy do škříňky ukládala kabelku, se sestřička vrátila. 

Požádala ji, ať si stoupne k těm bílým dveřím a během chvíle byla fotodokumentace hotová. Radka se cítila nesvá, styděla se za svá prsa, ale nedala to na sobě znát.

„Môžete sa obliecť. Vezmem vás do vašej izby, kde budete čakať, kým si pro vás príde lekár,“ počkala sestra, až se zahalí do košile. 

Radka si ji navlékla zavazováním dopředu. Nehodlala po Klinice pobíhat s holým zadkem. A beze slova sestru následovala. Procházely spolu dlouhou chodbou, zahnuly za dva rohy a Radka dostatečně dezorientována. I kdybych si tu operaci chtěla rozmyslet, z tohoto labyrintu prostě neuteču! 

„Tu je vaša posteľ,“ otevřela sestřička jedny z mnoha bílých dveří. „Pokojne si ľahnite a počkajte na lekára,“ a bez dalších řečí odešla. 

Radka se rozhlédla po místnosti a ihned si všimla, že na stole u vedlejšího lůžka leží mobil a toaletní potřeby. Čípak asi jsou? Položila tašku na postel a šla se podívat do koupelny.

„Hm, hezký to tu je,“ zhodnotila své prozatímní útočiště. A při pohledu do zrcadla dodala:  „Ty máš ale ránu!“  Dobrá nálada ji nepřešla ani v momentě, když se vrátila sestra a podala Radce prášek se slovy:

„Toto je tabletka na upokojenie.“

Jo ták, abych byla povolnější. Lék poslušně zapila douškem vody a nechala si do ruky napíchnout kanylu. Netrvalo dlouho a do pokoje vstoupil doktor Martin Klouček.

„Dobré ráno, jak se cítíte?“ přitáhl si k Radce židli.

„Nervózně a natěšeně zároveň,“ odpověděla zcela upřímně.

„Nemusíte se ničeho bát. Já si teď všechno detailně nakreslím, sestřička vás odvede na sál, na chvíli si zdřímnete a až se proberete, bude z vás nová žena,“ zamrkal na ni. Černým fixem jí namaloval čáru mezi prsa a pak okolo. To je jako všechno? Čekala, že těch čar bude víc. Jakmile plastik dokončil svou přípravu, s úsměvem na rtech pronesl: „Tak se za chvíli uvidíme.“

Jen co za ním klaply dveře, zase se otevřely a do pokoje přivezli mladou ženu s obvázaným hrudníkem. Chvíli ji nechali spát a pak kolem ní začaly pobíhat dvě sestřičky.

„Paní Simono, probuďte se,“ snažila se ji jedna probrat. Pobledlá hnědovláska byla evidentně v hlubokém spánku. Ani se nehnula.

„Simčo, haló, otevřete oči!“ zkusila to druhá.

„Tak co, vše v pořádku?“ přišla se do pokoje podívat vrchní sestra.

„Vůbec se nám ji nedaří vzbudit,“ rozhodila rukama brunetka se zeleným čepcem na hlavě.

„Zkoušejte to dál, já si mezi tím vezmu na přípravu tady paní,“ pohlédla na Radku.

„Simonko, haló, potřebujeme pomoct. Jen přejdete na druhou postel a zase můžete spát. Slyšíte mě?“ zacloumala lehce s pacientkou.

Radka začala panikařit. Je ta žena na lůžku v pořádku?! Vysílala prosebné signály směrem ke zdravotní sestřičce, která už ji chtěla odvádět. Teď nemůžu jít na sál! Prosím, počkejte, potřebuju vidět, že se ta žena opravdu probere. Neměla šanci. Operační harmonogram byl neúprosný, stejně jako přísný výraz vrchní sestry. Radka vstala a se zrakem upřeným k nehybně ležící ženě vykročila směrem ke dveřím. Najednou se jí však zamotala hlava a pár vteřin na to ležela na studené podlaze v bezvědomí.

Dárek pro každého

Pátek 24. prosinec se kvapem blíží. A protože covidová karanténa je úspěšně za námi, doháníme resty. Za včerejšek jsme s dětmi upekli tři druhy cukroví, dnes bylo na řadě balení dárků.

V poledne se ozval zvonek a dítka se nadšeně vrhala ke dveřím s nadějí, že přijela nějaká návštěva. Bohužel, byl to JEN pošťák s balíkem. Zatímco se uvelebila před televizí u pohádky, položila jsem vítězoslavně před manžela krabici se slovy:

„Konečně mám pohromadě všechny dárky.“

Nehnul ani brvou, a tak jsem v klidu rozbalila zásilku, vysypala z ní hromadu polystyrénových esíček a vytáhla to překvapení. Teprve teď manžel přestal psát pracovní e-mail a zeptal se:

„To myslíš vážně?“

„Co se ti nezdá?“ nechápala jsem jeho tón hlasu.

„To chceš balit a dávat pod stromeček?“ vyvalil na mě nevěřícně oči.

„Ty bys odepřel té němé tváři dárek pod stromečkem?“ bránila jsem naše dvě chlupaté činčily. 

ANO, koupila jsem pár drobností pro naše mazlíčky, kteří s námi tráví už druhé Vánoce. V loňském roce jsme jim na Mikuláše pořídili menší panelák, letos jsem chtěla, aby pod stromečkem našli také nějakou drobnost. 

„Prosím tě, ty Vánoce nemusíš tak hrotit!“ zakroutil nade mnou hlavou a opět se vrátil k rozdělané práci. 

Za normálních okolností bych se asi urazila. Tentokrát jsem však s ledovým klidem vstala, vzala ozdobný papír, nůžky, izolepu, zabalila dva balíčky a čitelně na ně napsala obě jména - aby se nehádali, že jeden z nich nic nedostal. 

A teď zcela vážná otázka na závěr: Jsem opravdu tak prdlá?!? Nebo i vy myslíte na svá zvířátka a pod stromečkem najdou nějakou tu drobnost???   

Jak se zaručeně zbavit předvánočního stresu

Advent je považován za období radostného očekávání vánočních svátků. Málokdo ho tak ale skutečně vnímá. Během čtyř týdnů je totiž třeba pokusit se o nemožné. Vedle běžného rodinného provozu a pracovních povinností je nutno uskutečnit následující kroky:

1. Vygruntovat celý byt, tzn. překonat strach z výšek a šplhat klidně i po stropech, jen aby na zdi nezůstala jediná pavučina.

2. Nakoupit všelijaké ozdobičky a naaranžovat je na domovní dveře, okna, zdi. Čím víc světýlek, tím větší radost budou mít dítka a také poskytovatelé elektrické energie.

3. Vyrobit adventní věnec a pokud možno se zase nezranit při manipulaci s tavící pistolí.

4. Nechat děti napsat dopis Ježíškovi. Každý rok je to docela velký adrenalin - splnit alespoň jedno šílené přání z toho dlouhého seznamu.

5.  Dokoupit vánoční dárky. Kde jsou ty časy, kdy jsem je koncem léta měla všechny dobře ukryté. 

6. Zabalit dárky. Člověk by neřekl, jak náročný je to úkol, když máte doma zvědavé hledače pokladů. Každoročně tuto činnost provádím až kolem 23. hodiny, když už nehrozí, že nějaké dítko vyběhne z postýlky. 

7. Připravit soupis věcí, potřebných na pečení. A hlavně vše nakoupit. Tomuto kroku předchází sálo dlouhá diskuze s manželem o tom, jestli není jednodušší cukroví koupit. A víte co? Stačí mu donést jednu malou krabičku kupovaného vzorku, aby na vlastní kůži zjistil, že domácí je hold domácí. A pak nastává další fáze schvalovacího procesu všichni členové domácnosti podávají návrhy, jaké druhy si přejí. Každoročně oznamuji, že víc jak čtyři nebudou. A každoročně je realita úplně jiná!

8. Sehnat stromeček a dát dětem prostor ke kreativitě. Každý rok je nechávám zdobit, abych to pak večer nenápadně celé předělala k obrazu svému. Doufám, že nejsem jediný maniak, který potřebuje mít rovnoměrně rozložené ozdobičky!

9. Sestavit podrobný itinerář návštěv. Která část rodiny bude letos cestovat, v jakém pořadí. A tomu uzpůsobit plánovaný jídelníček (člověku jde kolikrát hlava kolem z toho seznamu potravin, které někteří nejedí nebo naopak jedí jenom ty). 

10. Tento bod považuji za NEZBYTNÝ. Zajistit dostatečné zásoby alkoholu. Po třetí skleničce vína se kritika z úst vlastních rodičů nebo tchánovců poslouchá daleko lépe.  

Věřím, že mnozí z vás by na výše uvedený seznam dopsali další položky. Já se spokojím s deseti body. Proč? Advent letošního roku je o poznání jiný. Vzhledem k epidemiologické situaci bylo jen otázkou času, než naši domácnost navštíví nezvaný host - covid 19. Díky němu jsme zůstali uvězněni v 3 + kk se třemi naspeedovanými dětmi. Děkuji bohu, že virus nejprve skolil mě a když jsem se jakž takž zmátořila, přeskočil manžela. Takže jeden z nás byl vždy schopen zabavit neposedné ratolesti. 

A protože vánoční svátky mají být obdobím klidu a míru, dospěli jsme k závěru, že je tak letos i pojmeme. Takže dárky jsme nakoupili přes internet, jen balit je hold budu muset v pozdních večerních hodinách. 

Když jsme zjistili, jak moc stoupla cena potravin, dohodli jsem se, že letos si nebudu hrát na hrdinku a napeču skutečně JEN čtyři druhy cukroví - perníčky (jedna krabice už je mimochodem téměř snězená - dítka jsou neuhlídatelná), linecké, rohlíčky a kávové oválky (kofeinu bude třeba).

Po několika nepříjemných telefonátech se zbytkem rodiny manžel navrhl, že Vánoce strávíme bez návštěv. Víte, jak osvobozující je to pocit? Nehledě na skutečnost, kolik ušetříme nervů (v obchodech to vypadá, jako by se blížil konec světa a všichni se zásobovali na několik desítek let dopředu) a také peněz!

Do Štědrého dne zbývá pouhých 11 dní. Tak vám přeji, aby jste je prožili bez velkých nervů a konec roku strávili s těmi, kteří za to opravdu stojí.

Zpráva z výjezdu ze dne 4. 10. 2019

Ano, čtete správně. Není to omyl. Opravdu sem dávám policejní zprávu, avšak fiktivního charakteru. Vzhledem k současnému stavu okolo covidu jsem se zapsala do kurzu tvůrčího psaní. Jakožto matka od tří dětí mám přeci dost volného času, že! A dnešní úkol zněl: Přepiště známou říkanku Františka Hrubína jako policejní hlášení, bulvární článek nebo zápis do středověké kroniky. 

Mé srdce historika zaplesalo. Bulvár nečtu, natož, abych ho psala. Zápisů ze středověké kroniky jsem četla mnoho, ale netroufla jsem si na něj. A tak jsem popustila uzdu fantazii a vyřádila se na policejním hlášení vskutku znamenitě.

V pátek 4. října 2019, chvíli před půlnocí, volal na služebnu nějaký podnapilý muž. Představil se jako „král Rudolf Druhý“. Velice zmateně mumlal cosi o nějaké princezně Krasomile, ukradených perlách a dožadoval se nějakého Honzy. I přes snahu dostat z něj podrobnější informace, se spojení najednou přerušilo. Lokalizovali jsme jeho telefon a zjistili, že se nachází v Kulturním domě v Hlušovicích. Okamžitě jsme na určené místo poslali výjezdovku s naším největším expertem – Janem Husem– v čele.

Když vyšetřovatel se dvěma kolegy – Janem Kozinou a Janem Žižkou – dorazili před před kulturák, museli se prodrat davem opilých spoluobčanů. Ozbrojená jednotka rychlého nasazení mezi tím obklíčila dům a dohlížela na podnapilé spoluobčany, aby se některý z nich náhodou nechtěl vytratit. V předsálí bylo zakouřeno, na tanečním parketu se svíjelo pár mladých dvojic a úplně v zadní části sálu seděl obtloustlý vousatý muž, s papírovou královskou korunou na hlavě a vedle něj klečela ubrečená plavovláska. Kapitán Hus ihned pochopil, že onen stařík byl tím volajícím a spolu s kolegy šli získat odpovědi na otázky.

„Dobrý večer, policie ČR, kapitán Jan Hus. Můžete se nám, prosím, legitimovat?“ Vyzval evidentně opilého muže.

„Honzíku,“ pokusil se ho ten zavalitý občan obejmout. Avšak množství vypitého alkoholu ochromilo jeho pohybový aparát.

„Stal se zločin. Holka nemá korále. Nějací dva frajeři se ji pokusili svést a když se bránila, alespoň ji okradli.“

Jan Žižka s Janem Kozinou si mezi tím opsali důležitá data z občanských průkazů obou přítomných:

Rudolf Druhý, nar. 5. 6. 1947, bytem U Rybníka 33, Hlušovice

Krasomila Druhá, nar. 3. 11. 1994, bytem U Rybníka 33, Hlušovice

Po vyslechnutí dalších očitých svědků se z předsálí ozval hlas nějakého starousedlíka (Josef Práskač, nar. 25. dubna 1938, bytem Pod Hrází 113, Hlušovice), který údajně zahlédl dva mladíky, jak s krabicí od vína v rukou vybíhají pár minut před půlnocí ze sálu. Jan Hus tedy na místě nechal sestavit identikit obou mužů a vyhlásil po nich pátrání. Stopa vedla za Svatý Kopeček. Kapitán Hus s kolegou Žižkou v údolí za Svatou Horou narazili na známou dvojici Viktora Koženého a Davida Ratha.

S baterkou v ruce se hrabali v hlíně na bramborovém poli. Okamžitě je vyzvali k legitimaci a byla jim zabavena krabice od vína, jíž se evidentně snažili zahrabat. Na místě byli obviněni ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví a krádeže majetku. Přivolaná jednotka oba mladíky odvezla na nedalekou služebnu a Jan Hus s Janem Žižkou mezi tím dovezli zabavenou krabici zpět do Kulturního domu Hlušovice. Aby se okradená Krasomila Druká a Rudolf Druhý vyjádřili k jejímu obsahu. Ten bude prozatím zařazen mezi důkazní materiál.

 

„Nesu vám ty korále,“ křičel Jan Hus už z dálky na pana Druhého. Ten mezi tím lehce vystřízlivěl, což dokládaly tři hrnečky od kávy na stole před ním. Odklopili víko krabice a vysypal na stůl její obsah. Nebyly v ní perly, ale hromada raných brambor.

„Nejsou nějaké malé?“ Prohraboval je rukama Rudolf Druhý.

„Větší už tam neměli, ty snědli už v neděli,“ dodal s úsměvem na rtech Jan Hus.

Dodatek:

Oba mladíci, Viktor Kožený a David Rath byli pro nedostatek důkazů propuštěni na svobodu.

Rodinná idyla k nezaplacení

„Mamííí,“ budí mě pláč z pokojíčku. No to snad ne. Tohle se teď opakuje už třetí noc. Vstávám a jdu zjistit, co se děje.

„Mamííí,“ vzlyká synek.

„Chci, aby sis ke mně lehnula.“

„Péťo, já si jen zajdu na záchod a hned jsem u tebe,“ ukládám ho do postele a zakrývám dekou. Tiše zavírám dveře, jdu na toaletu a místo návratu za synem se jdu napít vody do obýváku. Koukám na hodiny, je 4:45. Bezva. Po špičkách se plížím do ložnice, otvírám okno a jakmile ho zavřu a ulehnu do postele, upadám do tvrdého spánku.

„Mamííí,“ volá mě opět.

To už si snad dělá legraci. Pokládám hlavu zpět na polštář a čekám, zda budu muset vstát. Nemám odvahu podívat se na budík. Během přemýšlení odpadám. Probouzím se, za okny už je světlo, hmatám po budíku. Cože?! To už je 7:30? Proboha! Holky mají za hodinu sedět u počítače. Rychle stelu postel, větrám, jdu do kuchyně, kde Vendulka s Beátkou koukají na pohádky na Déčku.

„Ahoj mami,“ jde mě obejmout Beáta.

„Uděláš mi, prosím, kaši s banánem?“

Kývu na souhlas, dávám do misky ovesné vločky, mléko a zapínám mikrovlnku na tři minuty. Mezi tím si zajdu na toaletu, opláchnu si obličej v koupelně a vracím se dodělat ovesnou kaši. Vendy chce jen cereálie s mlékem, což považuji za rychlovku. Jo, kéž by. Zatímco její ségra už je po jídle, převlékla se z pyžama, vyčistila si zuby a netrpělivě čeká na online výuku, Vendula zcela nerušeně chroupe kuličku za kuličkou a evidentně se nachází ve zcela jiném časoprostoru.

„Prosím tě, za patnáct minut máš sedět připravená na vyučování.“

„Jo, já vím.“

Vaří se ve mně krev. Na to její jo, já vím už začínám být alergická, protože i nadále udržuje vlastní tempo. 

„Mamííí,“ volá Beáta z pokojíčku.

„Pojď mě už zapnout, chci si popovídat s kamarády.“

Odcházím učinit, oč jsem požádána a Vendula se mezi tím šine do koupelny.

„Vendulo, za pět minut máš začít, proboha, dělej. Tady máš oblečení, vysvleč si to pyžamo,“ ukazuji rukou na botník. Normálně bych ji nechala převléknout v ložnici, avšak manžel byl zbytečně iniciativní, takže dceru už přihlásil do google meet a vesele se baví tím, co si děti mezi sebou sdělují.

V 8:30 děvčata sedí s připravenými učebnicemi u stolu, jdu uklidit tu spoušť po snídani a nachystat svačinu. 

„Mamííí, já nemůžu najít písanku,“ ozývá se z dětského pokoje. Vbíhám k ní a ukazuji, že ji má pod Slabikářem.

Usedám na gauč, abych nastudovala recept na perníkové muffiny, když z ložnice křičí druhá dcera, ta má problém s mikrofonem. Ukazuji, jak si ho vypnout a zapnout a z počítače slyším paní učitelku:

„Martine, prosím, přečti druhý řádek.“

Chlapec, evidentně hrozně nadšený, pronese: 

„Mně se nechce.“

„Martine!“

„Ale no jo, pořád!“

Vracím se do kuchyně, připravuji těsto a během 10 minut je plech v troubě.

V 9:15 se obě přiřítí do kuchyně. 

„Máme přestávku, chceme jíst!“

„Jak vám to jde?“

Vendulka si stěžuje, že ji to vůbec nebaví. Nemám k tomu co dodat. O půl desáté začíná další hodina. Po chvíli z ložnice vybíhá manžel. V jedné ruce notebook, v uchu bluetooth sluchátko a míří na záchod. Tázavě zvedám obočí, co se děje. Mezi telefonátem s japonským kolegou procedí, že děti na výuce hrozně řvou a on potřebuje klid na volání. Nakukuji k Vendulce a slyším:

„Aničko, pojď číst další příklady, jinak to nedoděláme.“

Místo Aničky se zve Pepíček:  

„A kdy nám končí hodina?“

Nemohu se neusmát. Upřímně ty děti lituji... V deset dcera vybíhá z ložnice, že potřebuje pomoct. Naskočila jí na ploše nějaká tabulka. Jdu vyřešit problém a mezi zuby procedím směrem k manželovi:

„Proboha, tos nemohl vstát z té postele a pomoct jí?“

„Já chtěl,“ snaží se bránit. 

„Jenže to už jsem slyšel, že běžíš sem, tak jsem to neřešil.“

„Na co tě tu teda mám?“

„Já jsem v práci, miláčku,“ usmívá se od ucha k uchu. 

Leží v pyžamu v posteli pod peřinou, datluje něco do počítače, sem tam zvedne telefon - to je opravdu těžká dřina, že ani nemůže pomoct dceři, která je s ním v jedné místnosti. Pánové mi odpustí, ano, jde o věčný konflikt mužů a žen na téma homeoffice, který prostě nemá řešení, aby byly obě strany spokojené.

V poledne se hladové krky sbíhají ke stolu. Oběd, který připravuji celé dopoledne, během patnácti minut mizí z talíře! Na dřezu je ohromná spoušť a zatímco si děti odchází hrát a manžel “jde do práce“ (rozuměj do ložnice), uklízím, zapínám myčku a řeším jeden sourozenecký konflikt za druhým. Dávám jim hodinu prostoru na hraní, než se musíme pustit do dalších školních úkolů, jež musíme ještě dnes odevzdat. Mám v plánu vzít si knihu a užít si klid. Než uklidím stůl po obědě, nachystám učebnice, lego kostky na hodinu matematiky (chci vyzkoušet školu hrou v praxi) a vypíšu si několik zajímavých  poznámek z odborné publikace, přibíhají všichni tři, že mají zase hlad. Opět nastává období, kdy bude lepší je šatit, než živit!

V jednu sedají do obýváku ke stolu a pomocí duplo kostek počítají matematické úlohy. Jde jim to od ruky, stejně jako úkol z angličtiny - paní učitelka jim nachystala super video. Takže ve 13:45 máme hotovo. Děti jásají a běží si opět hrát, já se balím, jdu běhat. Musím kamarádce donést boty pro syna a vyzvednout si u ní balík. Cesta k ní utíká rychle, daří se mi držet svižné tempo. Jakmile si předáme věci a prohodíme pár slov, pokračuji směr Kaufland. Slíbila jsem dětem, že donesu knedlík k rajské. Bohužel, koupila jsem toho hodně, ale knedlík byl zcela vyprodaný. S plným batohem na zádech odkládám respirátor a mířím poklusem k domovu. U Lidlu mám pocit, že vypustím duši. Ten plný batoh sice váží něco přes 4 kg, ale pocitově musí mít skoro deset. Nakonec se motivuji a úspěšně dobíhám domů. Otvírám dveře a je tam hrobové ticho. Říkám si, asi vyrazili ven. Prdlajs. Manžel leží v ložnici a učí se turecká slovíčka, děti sedí před televizí a koukají na Tlapkovou patrolu. 

„Nechcete jít ven?“ Snažím se je probrat. Nikdo mě však nevnímá.

„Tys mi koupila čokoládový telmix?“ Vyskakuje synátor z gauče. No jo, byla jsem pryč necelou hodinu, chudákovi vyhládlo! 

Lezu pod sprchu, následně zapínám pračku, dětem mávám a jdu si lehnout do klidu do postele s počítačem na klín. Chtělo by to pořádný stůl a židli, rozhlížím se po místnosti. Už aby otevřeli obchody! Po půl hodině zvoní zvonek. To už jsou jako zpátky?

„Ahoj mami,“ usmívá se na mě Beáta. 

„Všichni už šli domů, tak my jsme šli taky.“

 Všichni tři si donesli nafukovací balónky. Stačí deset minut a Vendule praskne. Nastává panika. Beáta kňourá, abych ségře nafoukla nový, Vendy brečí v pokojíčku. Syn běhá z ložnice do pokojíčku a křičí na svůj balón:

„Pojď, ty neposedný balóne, zlobíš!“

Beátě vysvětluji, že teď nehodlám vstávat, ať počká. 

„Jste zlí rodiče! Dozvídáme se s mužem. Snažíme se nesmát. Tuto větu si během pěti minut vyslechneme ještě třikrát. Po chvíli se k nám jde přitulit Vendulka. Tulíme se pod peřinou. 

„Maminka si chvilku odpočine a pak ti nafoukne nový balón, může být?“ Ptám se jí zcela na rovinu. Kýve hlavou na souhlas. Jakmile splním slib, vyskakuje z postele se slovy jste hodní rodiče, jde za sestrou do obýváku a doléhá k nám jejich rozhovor:

V: „Že ty jsi pronášela, že jsou rodiče zlí?“

B: „Chtěla jsem, aby si byla šťastná. 

Chvíle ticha. 

B: „A jak ti to šlo je přemlouvat?“

V: „Maminka byla chvilku v teplíčku, trošku si odpočinula a pak mi ho dala.“

Obě se smějí.

V: „Když má někdo smutnej den, udělá si ho lepší, že jo?“ 

A pak už všichni tři spokojeně pobíhají po bytě. Tyto chvíle je potřeba si hýčkat. Než se zase začnou dohadovat...

 

 

Příliš hlučné ticho

Některé příhody jsou jako vystřižené z románu. A ani ta dnešní není výjimkou. Jak může vypadat víkendový den v životě pětičlenné rodiny.

 *****

„Mamííí, já chci jít ven,“ křičí šestiletá Beáta.

Vstávala v šest, teď už je devět a hraní si v pokojíčku už ji neuspokojuje. Natřásá se před zrcadlem a na sobě má od rána už asi třetí šaty, přičemž ty předchozí se válí na zemi s hromadou dalšího oblečení z předešlých dnů. 

„Mamííí, já mám hlad,“ dožaduje se svačiny její sestra Vendulka.

Snídala jen čokoládové kuličky s mlékem a jako pokaždé se během ani ne hodiny tváří, jako by ji rodiče nedali nic najíst.

„Mamííí, hotovo!“ Ozývá se ze záchodu. Tříletý Péťa právě dokakal.

Lucie, oblečená stále ještě v pyžamu, přes nějž si hodila kostkovanou zástěru, zrovna stojí u sporáku a vaří rajskou s masovými kuličkami. Potřebuje dochutit omáčku a přiklopit poklici, aby si konečně vypila to studené caro, co na ni od rána čeká na stole. Vendule rukou ukáže na mísu s ovocem, Beátě vysvětlí, že oběd se sám neuvaří, tudíž, chce-li ven, musí se obrátit na tatínka. Péťovi jde utřít zadek, vypláchne nočník, v koupelně si umyje ruce mýdlem a vrací se do kuchyně, aby dojedla zbytek jogurtu s pohankovými vločkami a banánem. Rukou si prohrábne rozcuchané kaštanové vlasy, kterých se prozatím hřeben ani nedotkl.

„Miláčku?“ Ozve se z gauče, jakmile se vrátí do kuchyně.

„Dal bych si kafíčko, uvaříš mi ho, prosím?“

Začíná mít tik v oku. Nejen, že od rána kmitá, aby uspokojila potřeby svých ratolestí, ještě manžel ji bude úkolovat.

„Uvař si ho sám, chci v klidu dojíst snídani.“ Odsekne Lucie naštvaně.

„Ty máš teda zase náladu,“ naráží Pavel na tón jejího hlasu.

Jindy by mi kávu bez řečí připravila a dneska se tváří jak kakabus, běží mu hlavou. Ač nerad, stopne rozkoukaný dokument o samurajích a těžce se zvedá z gauče. Také má na sobě pyžamo, ale vzhledem k tomu, že od rána udržuje pozici v leže, neviděl důvod se z něj vysvlékat. Otvírá lednici, prohrábne si rukou strniště na bradě a přemýšlí, co by si tak mohl dát k snídani. Vytahuje jahodový jogurt, pokládá ho na dřez a připravuje si svou oblíbenou columbijskou kávu v bialetti konvičce.

„Pohlídáš mi to, že?“ Tázavě se dívá na Lucii a jde opět ulehnout na gauč.

Ta beze slova kývne na souhlas. Co jsem zasela, to sklízím. Pomyslí si. Vstává, nádobí od snídaně uklízí do zaplněné myčky, jíž hned zapíná. Následně si jde do koupelny vyčistit zuby a když už vidí to zaprasené umyvadlo se zbytky dětské zubní pasty, na houbičku dává saponát a čistí jej. Vyplachuje si ústa studenou vodou, utírá se do ručníku a rovnou při pohledu do zrcadla ji napadne, že by potřebovalo vyleštit. Bere hadřík a čistí ho. Z pokojíčku se ozývá křik dětí. Hádají se, kdo v jaké místnosti bude poslouchat hudbu z kouzelné tužky. Touží po chvilce naprostého ticha. Otvírá dveře ložnice, aby se konečně převlékla do kraťasů a trička. Načež dostává kázání od Beáty, proč ji ruší při zpívání, ať jde pryč.

Rušné dopoledne uteče jako voda, všichni sedí u stolu a obědvají. Překvapivě nikdo nemluví, cinkají příbory a je slyšet jen mlaskání. Tyto chvíle Lucie opravdu miluje. Trvají však jen omezenou dobu. Jakmile talíře zejí prázdnotou, pokračuje hlasité brebentění.

Zatímco všichni usedají na gauč, aby si pustili v televizi pohádku, ona oplachuje talíře a čistí stůl. Myčka dojela, nádobí nechává doschnout, jde si užít zasloužený klid, s knížkou v posteli.

„Ahoj miláčku, ty jsi tu sama?“ Usmívá se Pavel a pokouší se k Lucii přitulit.

„Ano a ráda bych i zůstala.“ Odstrkuje jeho ruku.

A protože ji zná a ví, že nemá cenu se snažit, otáčí se k ní zády a spokojeně usíná.

Lucie jen povzdechne a pokračuje v četbě knihy s názvem Líná máma od Anny Bykové. Dospěla do stavu, kdy chce změnit chod domácnosti. I proto, že brzy nastoupí do práce a potřebuje, aby děti i Pavel pochopili, že doma nastanou nové pořádky. Dvacet minut pohody.

„Mamííí,“ ozve se najednou z obývacího pokoje.

„Pohádka už skončila. Můžeme jít ven?“

Lucie odkládá knihu, nachystá oblečení pro děti, sama se převlékne do tepláků a vyráží s nimi na hřiště.

„Pavle,“ budí svého muže.

„Co. Co je?“ Mžourá na ni rozespale. 

„Jdu s dětmi ven, dorazíš za námi?“ Pokouší se ho probrat.

„Ale jo,“ protahuje se.

„Kolik je hodin?“ Snaží se na nočním stolku nahmatat budík.

„Je půl třetí.“ Podává mu ho do ruky a jde se obouvat.

Odchází ven a tuší, že manžel jen tak rychle lože neopustí. Světe div se, Pavel přichází na hřiště asi půl hodiny nato.

„Bezva, že jsi tady. Nechám ti na starost děti a půjdu si zaběhat, můžu?“ Podává manželovi termosku s čajem.

„Jo, není problém.“ Sleduje ji, jak se pomalu vzdaluje. Ten sport jí svědčí, má štíhlejší nohy i zadek. Sluší jí to. Pomyslí si.

Lucie přichází domů, převléká se do sportovního, před domem se rozcvičuje, zapíná mobilní aplikaci a vzhůru do polí, do ticha. První kilometr se cítí skvěle, jen kdyby mohla zastavit všechny ty myšlenky, co jí letí hlavou. A kolik chodců potkává. Střídá běh s občasnou chůzí, pokouší se pravidelně dýchat a přesto má občas dojem, že se dusí. Dobíhá k závoře s vypětím všech sil, jako by vbíhala do cíle. Lapá po dechu, ale to ticho kolem je opojné. Tu lepší polovinu má za sebou. Otáčí se a pokračuje klusem směrem k domovu. Vnímá svůj dech, klapot tenisek o beton, hlavu má úplně prázdnou. Ten opojný pocit z nenadání naruší zvonění telefonu. Z klusi přejde do rychlé chůze, dívá se na displej - manžel.

„No, ahoj, copak?"

„Prosím tě, ještě běháš?"

„Ano, proč?"

„A mohla bys běhat ještě tak hodinu?"

„To bych tedy nemohla. Už se pomalu vracím."

„Aha." Odmlčí se Pavel a přemýšlí, jak celou situaci vyřešit. Děti si domů pozvaly kamarády a on zároveň chápe, že až se Lucie vrátí, půjde rovnou do sprchy a bude tedy potřebovat trochu soukromí.

„Můžu k nám pozvat Jirku Novotného s Lenkou a Kájou? Holky se na hřišti domluvily. Tak jestli ti to nebude vadit."

„Ne, v pohodě."

„Fajn. Ahoj doma."

Lucie schovává mobil do kapsy a opět běží. Za jiných okolností by v hlavě měla zase včelí úl, cítí však hroznou únavu. Nad hlavou jí praskají elektrické dráty, kličkuje mezi loužemi a skupinkami chodců. Poslední minuty na trati jsou vždy na chcípnutí. Avšak ten opojný pocit, když ze sebe v horké sprše smývá pot, je nepřekonatelný. Odemyká dveře od bytu, děti si ukázněně hrají a její nálada je úplně jiná, než před tím. Najednou jí vůbec nevadí domácí ruch. 

Večer, když návštěva odešla a děti usnuly, leží vedle muže a ten si ji zkoumavě prohlíží.

„Jsi v obličeji nějaká pohublá. Ale oči ti záři štěstím. Jsem na tebe fakt hrdý, jak na sobě makáš."

Nakloní se k němu, políbí ho na rty a schoulená v jeho náručí usíná. Zítra opět vyběhnu, slibuje si v duchu.