„Mamííí,“
budí mě pláč z pokojíčku. No to snad ne. Tohle se teď opakuje už třetí noc.
Vstávám a jdu zjistit, co se děje.
„Mamííí,“
vzlyká synek.
„Chci, aby sis ke mně lehnula.“
„Péťo,
já si jen zajdu na záchod a hned jsem u tebe,“ ukládám ho do postele a zakrývám
dekou. Tiše zavírám dveře, jdu na toaletu a místo návratu za synem se jdu
napít vody do obýváku. Koukám na hodiny, je 4:45. Bezva. Po špičkách se plížím
do ložnice, otvírám okno a jakmile ho zavřu a ulehnu do postele, upadám do
tvrdého spánku.
„Mamííí,“
volá mě opět.
To
už si snad dělá legraci. Pokládám hlavu zpět na polštář a čekám, zda budu muset
vstát. Nemám odvahu podívat se na budík. Během přemýšlení odpadám. Probouzím
se, za okny už je světlo, hmatám po budíku. Cože?! To už je 7:30? Proboha! Holky
mají za hodinu sedět u počítače. Rychle stelu postel, větrám, jdu do kuchyně,
kde Vendulka s Beátkou koukají na pohádky na Déčku.
„Ahoj
mami,“ jde mě obejmout Beáta.
„Uděláš
mi, prosím, kaši s banánem?“
Kývu
na souhlas, dávám do misky ovesné vločky, mléko a zapínám mikrovlnku na tři
minuty. Mezi tím si zajdu na toaletu, opláchnu si obličej v koupelně a
vracím se dodělat ovesnou kaši. Vendy chce jen cereálie s mlékem, což
považuji za rychlovku. Jo, kéž by. Zatímco její ségra už je po jídle, převlékla
se z pyžama, vyčistila si zuby a netrpělivě čeká na online výuku, Vendula zcela
nerušeně chroupe kuličku za kuličkou a evidentně se nachází ve zcela jiném
časoprostoru.
„Prosím
tě, za patnáct minut máš sedět připravená na vyučování.“
„Jo,
já vím.“
Vaří
se ve mně krev. Na to její jo, já vím už začínám být alergická, protože i nadále udržuje vlastní tempo.
„Mamííí,“
volá Beáta z pokojíčku.
„Pojď mě už zapnout, chci si popovídat s kamarády.“
Odcházím
učinit, oč jsem požádána a Vendula se mezi tím šine do koupelny.
„Vendulo,
za pět minut máš začít, proboha, dělej. Tady máš oblečení, vysvleč si to pyžamo,“
ukazuji rukou na botník. Normálně bych ji nechala převléknout v ložnici,
avšak manžel byl zbytečně iniciativní, takže dceru už přihlásil do google meet a vesele se baví tím, co si děti mezi sebou sdělují.
V 8:30
děvčata sedí s připravenými učebnicemi u stolu, jdu uklidit tu spoušť po snídani a nachystat svačinu.
„Mamííí,
já nemůžu najít písanku,“ ozývá se z dětského pokoje. Vbíhám k ní a
ukazuji, že ji má pod Slabikářem.
Usedám
na gauč, abych nastudovala recept na perníkové muffiny, když z ložnice křičí druhá
dcera, ta má problém s mikrofonem. Ukazuji, jak si ho vypnout a zapnout a
z počítače
slyším paní učitelku:
„Martine,
prosím, přečti druhý řádek.“
Chlapec, evidentně hrozně nadšený, pronese:
„Mně se nechce.“
„Martine!“
„Ale
no jo, pořád!“
Vracím se do kuchyně, připravuji těsto a během 10 minut je plech v troubě.
V 9:15
se obě přiřítí do kuchyně. „Máme přestávku, chceme jíst!“
„Jak vám to jde?“
Vendulka
si stěžuje, že ji to vůbec nebaví. Nemám k tomu co dodat. O půl desáté začíná další hodina. Po chvíli z ložnice vybíhá manžel. V jedné ruce notebook,
v uchu bluetooth sluchátko a míří na záchod. Tázavě zvedám obočí, co se
děje. Mezi telefonátem s japonským kolegou procedí, že děti na
výuce hrozně řvou a on potřebuje klid na volání. Nakukuji k Vendulce a slyším:
„Aničko, pojď číst další příklady, jinak to nedoděláme.“
Místo Aničky se zve Pepíček:
„A kdy nám končí hodina?“
Nemohu
se neusmát. Upřímně ty děti lituji... V deset
dcera vybíhá z ložnice, že potřebuje pomoct. Naskočila jí na ploše nějaká
tabulka. Jdu vyřešit problém a mezi zuby procedím směrem k manželovi:
„Proboha,
tos nemohl vstát z té postele a pomoct jí?“
„Já
chtěl,“ snaží se bránit.
„Jenže to už jsem slyšel, že běžíš sem, tak jsem to
neřešil.“
„Na
co tě tu teda mám?“
„Já
jsem v práci, miláčku,“ usmívá se od ucha k uchu.
Leží v pyžamu v posteli pod peřinou, datluje něco do počítače, sem tam zvedne telefon - to je opravdu těžká dřina, že ani nemůže pomoct dceři, která je s ním v jedné místnosti. Pánové mi odpustí, ano,
jde o věčný konflikt mužů a žen na téma homeoffice, který prostě nemá řešení, aby byly obě strany spokojené.
V poledne se hladové krky sbíhají ke stolu. Oběd, který připravuji celé dopoledne, během patnácti minut mizí z talíře! Na dřezu je ohromná spoušť a zatímco si děti odchází hrát a manžel “jde do práce“ (rozuměj do ložnice), uklízím, zapínám myčku a řeším jeden sourozenecký konflikt za druhým. Dávám jim hodinu prostoru na hraní, než se musíme pustit do dalších školních úkolů, jež musíme ještě dnes odevzdat. Mám v plánu vzít si knihu a užít si klid. Než uklidím stůl po obědě, nachystám učebnice, lego kostky na hodinu matematiky (chci vyzkoušet školu hrou v praxi) a vypíšu si několik zajímavých poznámek z odborné publikace, přibíhají všichni tři, že mají zase hlad. Opět nastává období, kdy bude lepší je šatit, než živit!
V jednu sedají do obýváku ke stolu a pomocí duplo kostek počítají matematické úlohy. Jde jim to od ruky, stejně jako úkol z angličtiny - paní učitelka jim nachystala super video. Takže ve 13:45 máme hotovo. Děti jásají a běží si opět hrát, já se balím, jdu běhat. Musím kamarádce donést boty pro syna a vyzvednout si u ní balík. Cesta k ní utíká rychle, daří se mi držet svižné tempo. Jakmile si předáme věci a prohodíme pár slov, pokračuji směr Kaufland. Slíbila jsem dětem, že donesu knedlík k rajské. Bohužel, koupila jsem toho hodně, ale knedlík byl zcela vyprodaný. S plným batohem na zádech odkládám respirátor a mířím poklusem k domovu. U Lidlu mám pocit, že vypustím duši. Ten plný batoh sice váží něco přes 4 kg, ale pocitově musí mít skoro deset. Nakonec se motivuji a úspěšně dobíhám domů. Otvírám dveře a je tam hrobové ticho. Říkám si, asi vyrazili ven. Prdlajs. Manžel leží v ložnici a učí se turecká slovíčka, děti sedí před televizí a koukají na Tlapkovou patrolu.
„Nechcete jít ven?“ Snažím se je probrat. Nikdo mě však nevnímá.
„Tys mi koupila čokoládový telmix?“ Vyskakuje synátor z gauče. No jo, byla jsem pryč necelou hodinu, chudákovi vyhládlo!
Lezu pod sprchu, následně zapínám pračku, dětem mávám a jdu si lehnout do klidu do postele s počítačem na klín. Chtělo by to pořádný stůl a židli, rozhlížím se po místnosti. Už aby otevřeli obchody! Po půl hodině zvoní zvonek. To už jsou jako zpátky?
„Ahoj mami,“ usmívá se na mě Beáta.
„Všichni už šli domů, tak my jsme šli taky.“
Všichni tři si donesli nafukovací balónky. Stačí deset minut a Vendule praskne. Nastává panika. Beáta kňourá, abych ségře nafoukla nový, Vendy brečí v pokojíčku. Syn běhá z ložnice do pokojíčku a křičí na svůj balón:
„Pojď, ty neposedný balóne, zlobíš!“
Beátě vysvětluji, že teď nehodlám vstávat, ať počká.
„Jste zlí rodiče! Dozvídáme se s mužem. Snažíme se nesmát. Tuto větu si během pěti minut vyslechneme ještě třikrát. Po chvíli se k nám jde přitulit Vendulka. Tulíme se pod peřinou.
„Maminka si chvilku odpočine a pak ti nafoukne nový balón, může být?“ Ptám se jí zcela na rovinu. Kýve hlavou na souhlas. Jakmile splním slib, vyskakuje z postele se slovy jste hodní rodiče, jde za sestrou do obýváku a doléhá k nám jejich rozhovor:
V: „Že ty jsi pronášela, že jsou rodiče zlí?“
B: „Chtěla jsem, aby si byla šťastná.
Chvíle ticha.
B: „A jak ti to šlo je přemlouvat?“
V: „Maminka byla chvilku v teplíčku, trošku si odpočinula a pak mi ho dala.“
Obě se smějí.
V: „Když má někdo smutnej den, udělá si ho lepší, že jo?“
A pak už všichni tři spokojeně pobíhají po bytě. Tyto chvíle je potřeba si hýčkat. Než se zase začnou dohadovat...
