Dokud člověk nemá děti, nepociťuje, jak ten čas neúprosně letí. Teprve s nimi si uvědomujeme skutečnou hodnotu života. Přijde mi to jako mžik, když jsem poprvé sevřela v náručí svého syna a on už slaví třetí narozeniny! Zatímco z přirozeného porodu dvojčat jsem byla podělaná strachy, u syna to byla jasná volba. Dnes jedna vzpomínková.
Píše se 2. listopad roku 2017...
Sedím v autobuse a jedu na svou úplně poslední rizikovou poradnu na Bulovku. Jsem ve 39+6 týdnu těhotenství. Sestra mi v ordinace dělá poslední monitor a doktorka se jako vždy ptá:
„Tak jak se dnes cítíte, maminko?"
No jak bych se asi cítila. Jako kdybych spolkla zeměkouli. Ale snažím se působit pozitivně, tak si nahlas akorát postěžuji na únavu a že bych už ráda porodila. V očích jí vidím pochopení. Po důkladném vaginálním vyšetření mi oznamuje, že jsem otevřená na jeden prst, ale na porod to zatím vůbec nevypadá. Nabízí mi řešení - Hemiltonův hmat. Zmateně na ni zírám a vůbec nechápu, o čem mluví. Je mi vysvětleno, že jde o metodu, která mi může (ale taky nemusí) pomoci vyvolat porod. Jediné, co mě zajímá je, zda to bude bolet. Odpověď mě úplně neuklidňuje, neboť každá žena to cítí jinak, avšak pokud do pondělí neporodím, čeká mě v devět ráno příjem a vyvolávání porodu a tomu se chci pokud možno vyhnout. Dávám tedy svůj souhlas a až přes malinké pálení dole necítím žádnou bolest. Domů odcházím poučena a plna očekávání, co se bude dít.
Na Proseku mě vyzvedává manžel, ztěžka usedám do auta s bolestí v podbřišku. Odpoledne polehávám, což u mě není úplně normální. Bolí mě v kříži i v podbřišku a hledám úlevu. Na hodinu si lehám do horké vany. Děti uspává babička, která už je u nás asi týden, můžu si "užívat" klid. Po deváté večer pociťuji návaly horka a stahy dělohy odspoda nahoru. Břicho mi kleslo hodně dolů a já postupem času začínám čím dál víc a pravidelněji hekat. Koukám se na manžela, jak vedle mě na posteli úplně klidně spí, zatímco já mám pocit, že se zblázním. V jednu ráno jdu opět do vany a bolesti zesilují. Interval stahu se zkrátil na osm minut. Ve tři ráno mě vyděsí dcerka. Vchází k nám do ložnice, že jí není dobře. Úplně hoří, takže dostává Nurofen a ukládám ji k nám do postele. Jenže mé hekání co pět minut ji budí. Nakonec se mi ji podaří přesvědčit, aby šla k sobě do postýlky. Manžel ji s brbláním odvádí, ani se na mě nepodívá a ihned zase usíná.
V pět ráno už si přeju umřít a dožaduji se odvozu do porodnice. U dveří rozdýchávám kontrakce a pak rychlý (v mém případě spíše šnečí) sprint do auta. Cestou mi vůbec není do řeči a v momentě, kdy parkujeme u Bulovky vím, že ven jen tak nevylezu. Do vestibulu mě muž málem nese na zádech, neboť nejsem schopna ujít ani metr. A zatímco mě si berou sestřičky, nastávajícího tatínka posílají domů. Sice nechápu proč, když určitě za chvíli porodím, ale nemám sílu vzdorovat. Na monitoru hekám tak, že mi sestra okamžitě vyhubuje, ať se okamžitě uklidním. Prý se zbytečně vyčerpávám. Takže se učím hekat potichu. Doktorka mě vyšetřuje a oznamuje, že jsem otevřená na dva prsty. Přesouvají mě na hekárnu, nezbývá než čekat.
Když mi v 7:45 přináší snídani, nemám na ni ani pomyšlení. Nakonec přeci jen koušu rohlík s marmeládou a u toho co pět minut hekám. V osm přichází porodní asistentka, aby si mě prohmátla. Upřímně jsem nečekala, že do mě každou chvíli bude někdo šťourat. A co se nedozvídám:
1. Nález je stále stejný, otevřena na 2 prsty, dole jsem hodně tuhá. Zbytečně se vyčerpávám a porod může skončit sekcí. Upřímně, v ten moment bych svolila k čemukoli, co ze mě toho vetřelce vypudí.
2. Hemiltonův hmat byla ta největší blbost, k jaké jsem mohla svolit (dle jejího názoru). To, co cítím, prý nejsou kontrakce, ale poslíčci. Dobrej vtip, že? Právě po hemiltonovi bývají daleko bolestivější než kontrakce. A verdikt? Asi mě pošlou domů. Tomu říkám pozitivní podpora prvorodičky (porod císařským řezem se totiž u vaginálního porodu nepočítá). Okamžitě se vzpírám, že já domů rozhodně nepojedu. Hlavou mi běží, že dcera doma jistě leží s horečkou a já jí nechci přidělávat starosti. Kupodivu mě nikdo nevyhání.
V devět hodin mě opět zkoumají. Ptám se, zda by porod nemohli nějak popohnat. Je mi řečeno, že zatím není důvod nic urychlovat, nehledě na fakt, že u někoho první doba porodní může trvat i 16 hodin. Polévá mě horký pot, neboť já takto vzdychám asi od půlnoci.
Úderem desáté mě posílají na přípravu - jsem otevřená na 3 cm. Když vidím tu nádobu s vodou, okamžitě si vybavuji vzpomínky na klystýr s dvojčaty v břiše a chci omdlít. Raději však spolupracuji. Lékařka mi zároveň nabízí epidurál. Nijak ne mě nespěchá, vidí, že mám co dělat sama se sebou a že v současné chvíli se mi nedaří rozumně uvažovat. Jen mi vysvětluje, že by mi mohl pomoci uvolnit porodní cesty. Na záchodě jsem celou věčnost, ta očista je opravdu důkladná. A ve sprše jsem snad ještě déle. Pohupuji se na gymnastickém míči, hekám a doufám, že mě snad brzy někdo půjde hledat. Nikdo si mě však nevšímá.
V poledne mi přináší oběd a ve stejnou chvíli sestra potřebuje natočit monitor miminka. Jídlo stydne, zase do mě strkají ruce a otevřená jsem na 3 - 4 cm. Takže se rozhodli píchnout mi vodu, aby našeho plaváčka trošku popostrčili. Oběd leží netknutý a já jdu zase na 45 minut do sprchy.
Ve 13:30 už ležím na porodním sále, dostávám epidurál a čekáme, co se stane. Od snídaně mi zůstal banán s jogurtem, opatrně se ptám sestřičky, zda se můžu najíst. Ne, že bych měla velký hlad, ale cítím, že energie už nemám na rozdávání. Banán nakonec hltám, jako bych týden nejedla a snažím se na chvíli si zdřímnout. Nedaří se.
Ve 14:00 už jsem otevřená na 4 cm, mám svolení zavolat nastávajícímu tatínkovi, aby přijel.
Ten je v 15 hodin v pozoru na sále, oblečen v zakoupeném mundůru, pod ním má dokonce i svetr, aby náhodou nezmrzl. Usedá do křesla a mé zvuky mu přijdou k smíchu. U toho paří nějakou stupidní hru na mobilním telefonu. Cítím z něho, že vůbec neví, co má dělat, jak se chovat a ta hra ho evidentně uklidňuje.
V 16:15 už jsme na 7 cm! Střídavě lezu do sprchy, sedím na záchodě a opírám se o parapet, abych rozdýchala bolesti. Muž celé divadlo s úsměvem na rtech sleduje. Kolem půl páté se ptám porodní asistentky, zda se dnes ještě vůbec dočkám konce. Ta ironicky poznamenává, že do půlnoci to snad zvládneme. Já blednu, manžel se řeže smíchy, neboť pochopil, že si ze mě asistentka utahuje. Já však už dávno ztratila jakoukoli schopnost rozeznat vtip. Je to už snad 24 hodin, co začaly první bolesti a začínám se vnitřně hroutit.
Blíží se 17. hodina a všechno se najednou zrychluje. Sestra mi zakazuje tlačit, ačkoli já mám dojem, že své svěrače už prostě nedokážu nijak ovládat. Svolává personál, manžela instruuje, na jakou stranu si stoupnout a asi jdeme do finále přátelé! Zkouším dýchat jak fena a jakýmkoli způsobem zamezit tlačení - takže kroutím hlavou doprava a doleva, abych se "rozptýlila" a při tom pumpuji svou (potažmo manželovou) rukou. Tomu se mé osobité projevy vůbec nezamlouvají a snaží se mi radit, abych sebou tolik neházela, ať mi zase nevyskočí rameno (není opilý, ví co říká, už 4x jsem totiž podstoupila luxaci ramene). V mezi pauze jej okřikuju, ať si své rady strčí víte kam!
„Tak, maminko, už jen párkrát zatlačíte a máte prcka venku."
Zavírám oči, sbírám zbytky sil, tlačím, chrčím, nakonec už ani neslyším povely a najednou slyším pláč.
„Gratulujeme, máte chlapečka. Vyhrňte si košili."
Na prsa mi pokládají zamazaného trpaslíka, očima mžourá, je stejně vyděšený, jako jeho máma, ale je nádherný! V 17: 07 se nám narodil syn Péťa, 4 110 g a 52 cm. A zatímco si ho novopečený tatínek ve vedlejší místnosti fotí, u mě probíhá souboj s časem. Podařilo se porodit placentu, avšak klučík mě během draní se na svět uvnitř dost potrhal a začíná dalších 45 minut bolestí.
Hekám, snažím se nehýbat a nestačím zírat. Tři doktoři se na mě vystřídali, do porodních cest mi nastrkali různá náčiní, ale ani jednomu z nich se nedaří mě zašít. Dělá se mi blbě. Z dálky slyším, jak se radí, zda mě neuspat a nezašít pod narkózou. Do toho přichází pan primář, všechny seřve, kdo že nám dovolil porodit tak velké dítě a usedá k mé krvavé vagíně. Já už ale nemůžu a prosím ho, ať mě klidně uspí, ale hlavně ať už do mě proboha nic nestrkají. Nechává mí píchnout nějaký oblbovák, asi aby mě umlčel, a s rozvahou zašívá. Já nepřestávám hekat, protože necítím žádnou úlevu.
„Prosím vás, přestaňte nám tady skučet, už vás to nemůže bolet."
Jak ráda bych si to s ním teď vyměnila. Do toho přichází manžel se synem v zavinovačce, zda si ho chci pochovat. Zcela bez přemýšlení souhlasím, avšak po minutě mu dávám dítě zpět. Nejevím o něj sebemenší zájem. Bolest už je nezvladatelná.
Úderem 18. hodiny jsou se mnou hotovi. Já si připadám jak v extázi, neboť teprve nyní začaly účinkovat léky, které mi vpíchli. Stěží se loučím s drahou polovičkou, je mi úplně jedno, že syna dávno odvezli, chci jen spát. Každou chvíli mě chodí sestra kontrolovat, zda jsem v pohodě a teprve v devět večer mě konečně převáží na pokoj. Tvrdé koblihy s marmeládou jím s chutí, jako bych jedla bavorské vdolky se šlehačkou. Těším se na klidný spánek. Uložili mě na nadstandard, takže mě v noci budí pláč miminka mé spolunocležnice. Budíček v pět ráno mě tedy nijak nepřekvapuje.
Co říci závěrem? Porod byl sám o sobě dlouhý, bolestivý, ale nezapomenutelný v tom dobrém slova smyslu. To, co následovalo po něm, se pokusím alespoň z části zapomenout! Mít syna (a dvě dcerky k tomu) je ten největší dar na světě...
